aneb je divné začít tančit tak pozdě?
___
Myslím, že nejdůležitějším předpokladem spokojenosti v životě je vědomí smyslu. Vědět, proč něco děláme. V měřítku života i úplně banálního úkolu. Tuto myšlenku vyjádřil Viktor Frankl***, v tak drastických podmínkách, že vylučují její zpochybnění, a mně ji asi před rokem nebo dvěma přihrála moje kamarádka Nikola.
Nikola má talent na přihrávky. Její rozmarně vyhlížející barevné míčky mají moc vyšinout člověka z dlouho nezměněné životní trajektorie. Hrozně se těším, až z tohoto daru udělá své povolání.
Než mi Nikola přihrála tento míček, dělala jsem různá, snad užitečná povolání. Co jsem dělala ale mnohem déle, bylo všelijaké zkoumání parfémů, pak vůní a pachů obecně, smyslového vnímání a v nejširším smyslu slova kognice - tedy poznávacích procesů - vůbec.
Dělala jsem tohle všechno dlouho, mnohem déle než jakoukoli jinou činnost, za niž jsem dostávala peníze. Dělala jsem to jen tak.
Asi před třemi lety jsem takhle - jen tak - pomáhala studentům Vyšší školy oděvního návrhářství s ročníkovým tématem inspirovaným vůněmi. Pozvali mě potom na ročníkovou módní přehlídku. Vedle mě se posadila nějaká mladá žena a po chvilce se mě zeptala, čím voním, že je to krásné a že to voní “jako Německo”. Tak jsme se okamžitě rozhoupaly na stejné vlnové frekvenci.
Tento typ úvah mě totiž dokáže strhnout k dlouhým rozhovorům a ještě delším vnitřním monologům. Od jejího vysvětlení, co míní tím, že můj parfém voní jako Německo, a mých návrhů, proč tomu tak asi je a proč právě tento parfém pro ni tak věrně “překládá” právě představu Německa, jsme se dostaly až k otázce, jak jsme se na té přehlídce vlastně ocitly. Když jsem vysvětlila svoje důvody, řekla: “Á, takže vy jste takový parfémový guru.”
Nebyla jsem ale parfémový guru, nýbrž kancelářský pracovník. A to nejmenší, co by se dalo říct, je, že mi z té otázky bylo velice smutno.
O práci, za niž jsem byla placená, jsem nikdy takto plamenně nemluvila ani nad ní tak vytrvale nepřemýšlela.
Smutno mi bylo, z téhož, jen méně konkrétně pojmenovaného důvodu, už dávno předtím. Jestli se taky vždycky rozpláčete u filmu Billy Elliot a má to co do činění s touhami a jejich naplněním, tak asi víte, o jakém typu smutku mluvím. Ten spouštěč je tak nějak atomicky vyjádřen obrazem Billyho v houfu holčiček v baletních sukýnkách. Balet je přece pro holky. Tak je to správně. Tak to má být. A v tom, jako pěst na oko, Billy. Ta hrozná hanba z něj úplně skapává. Jsou osmdesátá léta, hornický kraj někde na severu Anglie a všudypřítomná macho kultura. A on je tam mezi samýma holkama. A stejně tam jde příště zas. A znova a znova.
A pak je tam ta nádherná závěrečná scéna, kdy už je Billy velký a už se mu nikdo nesměje.
Znám několik lidí, co šli takhle za svým snem - nebo spíš za tím, co jim dávalo smysl - a čím déle jsou na té cestě, tím víc je na nich vidět, že vědomí smyslu je jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Možná ta úplně nejdůležitější. Jsou pevní, přejícní, nesrovnávají se a nesoutěží. Jsou zdraví mnohdy navzdory vysokému věku, vzpřímení a mají zářivé oči.
A tak se stalo, že potřeba smyslu se ohlásila tak silně, tak naléhavě, že jsem se ve 42 letech postavila do houfu holčiček v baletních sukýnkách. Ne abych byla parfémový guru. Ale abych plavala po proudu, místo proti proudu. Abych psala pravou rukou, a ne levou. Prostě abych trávila den činnostmi, které jsou pro mě přirozené, které ochotně vykonávám, aniž by to po mně někdo chtěl nebo mi za to dával peníze.
“Is it strange to dance so late?” zpívá se v úvodní písni k Billymu Elliotovi. “Je divné začít tančit tak pozdě?”
Ani zdaleka tomu tak nebylo vždycky, ale věta “Na to je pozdě” mi teď vůbec, ale vůbec nedává smysl. A musím se vlastně sama sobě smát, kolik musí uběhnout let, aby člověk pochopil, že nikdy není pozdě. Nebo že pozdě bude, dokud si budeme do cesty stavět vlastní předsudky.
A tak mi přišla myšlenka Synestesis, pak celý projekt a nakonec formát workshopů a blog.
Pomáhám teď lidem najít parfém, který bude vonět jako jejich duše. Nebude to jeden z pěti, co se nejlépe prodávají. A nebude to další zbytná věc, kterou si koupí a umístí na poslední volné místo na poličce, aniž by k ní měli sebemenší emocionální vazbu. Smysl mi dává autenticita, osobitost a emoce, a tahle slova, pro někoho prázdná, stokrát opakovaná klišé, jsem si jako niternou devizu vepsala na stránky Synestesis. Autenticita, osobitost, emoce, všímavost, metamorfóza, SMYSL, oduševnění a umění žít.
Možná to bude hroznej průser. Tak jako mi ale Nikola přihrála myšlenku smyslu, přihrál mi někdo jiný (“Děkuji, Géraldine!”) podcast koučky Brooke Castillo, a Brooke říká, že vždycky když něco udělá a skončí to neúspěchem, řekne sama sobě: “I did it for you.” “Tohle jsem udělala pro tebe.”
Co totiž způsobuje tu bolest, o níž mluvím výše, není to, že se něco nepovede. Bolí to, že to člověk nikdy nezkusil. Že nechal zvítězit vlastní předsudek a zůstal stát na místě.
Pokud to tedy bude hroznej průser, budu si opakovat: “Tohle jsem udělala pro tebe.” A jestli ještě někdy budu plakat u Billyho Elliota, nebude to proto, že jsem to nezkusila.
Tyhle řádky bych chtěla s láskou věnovat všem, kdo se ještě rozhodnou žít jako Billy Elliot.
Udělejte to pro sebe, bez ohledu na výsledek.
*** Viktor Frankl (1905-1907) byl rakouský neurolog a psychiatr židovského původu, který v době druhé světové války přežil věznění ve vyhlazovacím táboře. Sám tvrdil, že přežil díky vědomí smyslu - protože věděl, pro co žije. Na této hraniční zkušenosti a vědomí síly, jakou přináší pocit smyslu, postavil celé své vědecké dílo. Z Wikipedie ještě ocituji tuto myšlenku, která, jak věřím - ačkoli mě to nijak netěší -, Franklovo myšlení zpřítomní mnoha z nás: "Franklovi je připisován termín nedělní neuróza. Jde o formu úzkosti, která je výsledkem vědomí životní prázdnoty po skončení pracovního týdne. Demonstruje se pocitem nespokojenosti, který pramení z existenčního vakua a absence smyslu, a ústí do stavu nudy, apatie a prázdnoty." Frankl zasvětil svůj život tomu, aby ukázal, že nalezení smyslu je možné.