přichází klid,
bolest polevuje,
vane vítr
___
Ve středu zhruba ve dvě odpoledne nastává můj nejšťastnější okamžik z celého týdne.
Piju kávu a chystám se znovu pustit do práce.
Možná i vy pijete po poledni kávu a chystáte se znovu pustit do práce, ale žádná extáze to není.
Ani já bych svůj pocit ostatně nepopsala jako extázi, a konečně už to mi připadá zajímavé v kontextu přemýšlení nad časem největší spokojenosti: pro mě jím extáze zjevně nemusí být, a zřejmě ani není. Cítím spíš cosi jako živost smyslů, odpoutanost, čistotu až metafyzického rázu a úplné uvolnění ve vlastním těle. Svět se náhle vyrýsuje a probarví, zároveň je mi všechno tak trochu jedno a tělo je mi domovem, kde jako by bylo všechno na svém místě.
Když mi to okolnosti dovolí, podstupuji ve středu pouť. Tak bych nazvala cestu z pražské čtvrti Bubeneč, kde bydlím, do Kobylis, kam chodím do sauny. Mohla bych prostě říct, že chodím ve středu dopoledne do sauny, ale to bych nevystihla to podstatné. Důležitá je celá ta cesta, a v její půli očistný rituál.
Z Bubenče do Kobylis jde člověk asi hodinu a čtvrt z kopce, a pak zase do kopce. Prudce dolů, a zase prudce nahoru. Projde svažitou bubenečskou zástavbou, zelenou Stromovkou, přes Císařský ostrov do neméně zelené Troje a přes vřesem zarostlou stráň s poetickým názvem Pustá vinice a přírodní park Drahaň-Troja až na Šutku. Před několika lety jsem si kousek od kostela svaté Kateřiny v Tetíně přečetla, tuším za sklem farní nástěnky, jak místní farář, zjevně vzácná, ryzí duše, jejíž jméno jsem zapomněla, chodil každý týden pěšky na totéž místo, snad sloužit mši do jiné obce, snad opečovat opuštěnou kapličku. Co mě silně zasáhlo, byla ona myšlenka cesty, rituálu, a cesty zpátky, kterou muž absolvoval děj se co děj, v dešti, sněhu, v červencových vedrech. Tehdy mi na celém jeho putování připadalo nejkrásnější to, jak chtě nechtě "ochutnal" ze všech časů i nečasů. Okouzlovala mě ona forma závazku - že něco uděláte bez ohledu na okolnosti, jejich přízeň či nepřízeň. Snad to nebude znít svatokrádežně, ale myslím, že tento rozměr se v mém životě zhmotnil právě poutí na Šutku, na místo, kterému říkáme akvapark a můžeme je vnímat jako prostor vodních radovánek. Ale pro mě je to Pramen v zelené Pustině, kam chodím vyplavit z vlasů prach cest a z hlavy kalné myšlenky.
A tak dnes vím, že nejde o prosté saunování. Ale o cestu Tam, o očistu na čistém místě, a cestu Zpátky. Jdu na pouť. A tu podstupuji bez ohledu na počasí.
Na středeční dopoledne se tak těším už od středečního odpoledne. Je skutečně neskutečné, co s tělem a duší udělá několik takto strávených hodin. Kladu si proto otázku, zejména ve chvílích duševní i tělesné ztuhlosti, co je v základu této metamorfózy, kterou bych bez přehánění nazvala zázrakem.
Cesta tam je samozřejmě jiná než cesta zpátky. O tom jsem psala ostatně už v souvislosti s anglickým parkem, který jako by vítal zkroušeného Rodinova myslitele a loučil se s filosofem s hlavou plnou hvězd. Cestou tam je člověk ještě rozmrzelý. Rozmrzelost podivuhodně zaslepuje, a tak jít jenom Tam, ale ne už Zpátky, člověk by toho vlastně moc neviděl. Když je člověk rozmrzelý, znamená to, že si toho moc naložil. A to vyřeší jen tak, že náklad zase složí. To se stane právě třeba v sauně: v horku Ohně a chladu Vody. Je ostatně zajímavé, jak k odložení této tíže přispěje i architektura bazénu. Bazén a všechny jeho části včetně sauny mají cosi z japonské estetiky: zjednodušení až za kost, pravoúhlost, lehkost konstrukcí z latěk a čistý horizont vodní hladiny, po němž běží vlnky. Když se člověk dvacet minut potí, pak se dvacetkrát zhluboka nadechne v ledové vodě, a lehne si na lehátko, prostá, lineární scenérie venkovního bazénku se stane rámcem úchvatného dění nahoře a dole: čeření vody a přeskupování mraků. Právě někde tam se bagáž tělesného i duševního kalu odplaví odtokem v podlaze. Zakrouží po směru hodinových ručiček a zachrchlá v chřtánu chtónických božstev. A pak je tu ta vůně. Vůně saunování. Minerální, jemně chlorovaná vůně všudypřítomné vody, a přímo v sauně vůně čerstvě vylíhnutých kuřátek, jak si na ni vzpomínám od babičky: živočišnost ptačích mláďat, dřevitost hoblin prohřátá velkou žárovkou, vůně vařeného prosa a vajec, kterými babička krmila žluté ochmýřené kanibálky.
Cestou domů si tak člověk uvědomí, co všechno nevidí, dokud se znovu nevyklube z vejce: neprostupnou divokost opuštěných pražských sadů, výhled na Hrad ze zpustlé trojské vinice, tichou harmonii Stromovky, nad níž stříkačky šumivě rozsévají kapky. Ve svazích se ještě prodíráte houštinami, vytahujete z vlasů ulpívavé listy, nad hlavou vám skáčou veverky jako opičky v pralesních krajinách a z trávy zírají černé korálky plšíků. Loni jsem na prašné pěšině, kudy chodím, potkala divočáka, kráčejícího přes cestu šviháckým vycházkovým krokem. Ani nezrychlil. Ve Stromovce se pak znovu vrátí cosi japonského: dokonale vodorovná soustava rybníčků s laťkovými lávkami, podivuhodně souladné laťkové lavičky ve tvaru vlny, na kterých si člověk cestou tak příjemně srovná záda, přelévavé rákosí, exotické stromy. A pak ještě rozkoš z bubenečských fasád, lipová stromořadí, která právě vnáší nebe do ulic, a bronzoví koníci u nás před domem, na nichž stále sedí nějací malí jezdci. A zase vodorovné laťkové pontony nad obdélníkovými nádržemi s kameny a katalpy ve tvaru slunečníků. Cestou si dám vietnamskou polévku pho na doplnění tekutin a minerálů. A přicházím domů úplná jako japonský kruh enzó: úplná neúplně, jak už to u člověka bývá. Najednou mi to ale vůbec nevadí.
Píšu o tom právě v červnu, protože i červen je takový. Neúplně úplný. Červen je měsícem dokonalých dnů, ale často se stává, že to dlouho nevidíme. A když si toho konečně všimneme, už je to pryč, už to červnově zatápí, už je ve vzduchu obilný prach sklizně, už padá listí a jsou Vánoce. A tak navrhuji chvíli přemýšlet, jak vidět dobro kolem nás. Začnu listováním v Antologii pachů a po měsíční přestávce, kterou časem doženu - nejpozději v květnu příštího roku -, popřemýšlím nad tím, co mě vlastně v minulých letech zaujalo v červnové říši vůní i nevůní. Také vám chci vyprávět o jednom filmu, jehož hlavní hrdina prožívá dokonalé dny ve tvaru japonského kruhu enzó: úplné neúplně, jak už to u člověka bývá. Ale vůbec mu to nevadí. Přirozeně najdeme jeho tajuplně se usmívající duši přiměřený překlad do vůně. A konečně se zastavím u jednoho japonského obrazu: u mořské vlny, která přinesla v polovině 19. století do Evropy zcela novou estetiku. Ubylo s ní spousty krámů. A přibylo smyslu. Pro jednou si tak zhmotníme vůní umělecké dílo.
Co se týče vonných setkání, osobních i virtuálních, v nejbližších dnech se mnou můžete inhalovat tato témata:
Český les čichem
so 22|6|2024 8-13
odjezd z nádraží Praha Dejvice směr Křivoklátsko
český zen v podobě vonné analýzy lesa, parfumérských surovin s vůní lesa a parfémů s lesní poetikou
Jak čichem na ženské archetypy
st 26|6|2024 17-20
Praha 6
vůně je žena, a vůní je 8 skupin jako 8 ženských archetypů - kde mezi nimi bydlí vaše duše?
společně prozkoumáme celkem 2 x 8 parfémů
Jak přeložit vůní... zen
čt 27|6|2024 19-20
online, 2 vzorky poštou
možnost přihlášení do 17|6|2024
studujeme vůni klidu a její dominantní surovinu
Jak čichem na osobní styl
čt 18|7|2024 17-20
Praha 6
co si o prázdninách zenově uklidit v šatníku? jak na to? najděte svůj styl s pomocí vůně a ženského archetypu, a pak už jen oddělíte zrno od plev
očicháme 2 x 8 parfémů, prohlédneme si 8 archetypálních siluet
Budeme teď zkrátka týdny zkoumat linky a zakřivení. A jejich podivuhodně blahodárný, očistný účinek.
Při hledání vizuálů k dnešnímu textu mi vyplul na hladinu Pinterestu, mého obrazového orákula, tento prostý text:
zenová mysl
přichází klid
bolest polevuje
vane vítr
Je třeba něco dodávat?
Vítejte v dokonalých dnech.
Vítejte v japonském kruhu enzó.
Comments