teď je teď
___
Představte si, že vás za rozbřesku probudí jemné, rytmické zvuky koštěte. Kdosi venku zametá chodník, ale pro ucho je zvuk vzdálený a tlumený, jako by vás pohlazením budil někdo, kdo vás má upřímně rád. Zhluboka se nadechnete jako potápěč vynořivší se z hlubin spánku, odpočatí si energicky ustelete postel a v přívětivě uspořádaném bytě provedete nezbytné úkony ranní hygieny. Ještě než opustíte byt, láskyplně orosíte vodou všechny své rostliny, obléknete si pracovní oděv pečlivě připravený na ramínku a u dveří z bytu si vložíte do kapes telefon, klíče a několik mincí na běžné denní výdaje. V autě si pak vyberete oblíbenou hudbu a cestou do práce se kocháte tím, co se právě děje na nebi i v ulicích.
Nejspíš si říkáte, že popisuji reklamu na rostlinné máslo nebo dokonalé ráno instagramového influencera, který se probouzí s filmovým štábem za zády, o jehož přítomnosti nemá samozřejmě ani ponětí. Mýlíte se, přestože až potud můžete mít oprávněný dojem, že osud našeho hrdiny a přeslazená dokonalost moderních ikon se do značné míry překrývají.
Probudit se. Probudit děti v květináčích. Foto z filmu Dokonalé dny (Wim Wenders, 2023) zde a níže via Pinterest.
Náš hrdina je totiž téměř důchodového věku, nemá lednici, ba ani kuchyni, kam by si lednici postavil, a žije sám. A živí se tím, že uklízí tokijské veřejné záchody.
Teprve s vědomím těchto skutečností začíná cosi jímavě pravdivého: příběh jisté formy zenového mnicha a jeho dokonalých dnů.
Hirajama (fenomenální Kódži Jakušo) tráví život v koloběhu prosté rutiny pracovního týdne a neméně prosté rutiny víkendové. V pracovní dny odvádí s obdivuhodnou svědomitostí pracovní úkoly, v poledne poobědvá v parku pokaždé týž na trojúhelníky přeložený sendvič a půl litru mléka, po práci jede na kole do městských lázní, kde se věnuje důkladné očistě těla. Večeří ve stále stejném bistru v tokijském metru, před spaním si čte knížku. O víkendu se zastaví na chvilku v jedné z tokijských svatyní, tráví čas praním osobního prádla ve veřejné prádelně, nosí do fotolabu film, na který si v průběhu týdne fotil pro radost světlo pronikající v parku korunami stromů. Při oblíbených písničkách doma uklízí, vytřídí fotky, které se povedly, na kole si jede do antikvariátu pro novou knížku, kterou si vybírá v polici s knihami za 100 jenů (15 Kč). Jednou týdně chodí na večeři do malé, útulné restaurace, jejíž laskavou majitelku chová, jak se zdá, tajně v srdci.
Do práce. A z práce.
Možná si říkáte, že něco takového vidět nepotřebujete. Do kina chodíme nechat se do tří sekund popadnout za límec, a pak nechat smýkat na tobogánu dějových zvratů a emocí, dokud nás příběh nepustí jako buben pračky vymlácené prádlo. Co se mě týče, film jsem viděla poprvé v kině Oko na Letné a téměř do poloviny z něj byla spíše rozpačitá. Když sledujete Hirajamovu ranní rutinu v takřka dokumentárním podání už potřetí, zhluboka se nadechnete a podíváte na telefonu na hodiny. Jak ale netrpělivý divák záhy pochopí, opakování má ve filmu hluboký smysl. Hirajamův život JE opakováním. Jako by však sestával z vrstev, z nichž některé vidíte a některé možná neuvidíte nikdy. Někdo bude vidět jen nudnou, do nekonečna se opakující rutinu. A někdo začne na plátně stále téže cyklické banality rozpoznávat projevy neustále se proměňující mimořádnosti. Hirajamův život je v tomto smyslu opakováním i neopakovatelností, stejně jako je koruna stromu, kterou Hirajama fotí každý pracovní den, stále táž, a pokaždé jiná.
Malé velké radosti.
A tak se do běžné rutiny hlavního hrdiny vkrádá víc a víc vybočujících událostí, jež postavě dávají větší a větší hloubku a paradoxně i víc a víc tajemství. Každá událost totiž odhaluje novou vrstvu jeho osobnosti a nechává vyplavat na povrch morální sílu i laskavost člověka, takže si stále naléhavěji kladete otázku, v jakých životních tlacích vznikají takové diamanty. Překvapí vás tak, jak tento chronicky nemluvný muž přiměje zcela beze slova svého mladého kolegu, aby mu vrátil, co mu nepatří. Dojme vás, jak ovívá ve veřejných lázních neznámého zákazníka, který vedle něj usnul, nebo jak něžně vylupuje ze země semenáčky, a doma pak o ně láskyplně pečuje, aby z nich jednou vyrostly stromy. Především ale budete konsternováni tím, jak se Hirajama potýká s všudypřítomným přehlížením, nezdvořilostí, ba opovržením. Když uklízí záchody a náhle dovnitř vtrhne opilý mladík, aby se vymočil, Hirajama vyjde diskrétně ven a usmívá se. Když na záchodě najde ztracené dítě a vidí, že jeho matku zajímá jen to, aby klučíkovi, kterého přivedl toaletář, důkladně vydezinfikovala ruce, usmívá se. Vztek na lidské hulvátství ve vás však jen a jen poroste a vyvrcholí v okamžiku, kdy Hirajamu vyhání z toalety náctiletá slečna pohrdavým pomlaskáváním.
Scéna patří k momentům kulminace a je součástí jedné z nejpůsobivějších pasáží vůbec. Krátce předtím se u Hirajamy objeví jeho dospívající neteř Niko (vynikající Arisa Nakano), která utekla z domova. V průběhu dní, které pak tráví spolu, ho doprovází do práce a bez vyzvání mu ochotně pomáhá. Když přihlíží tomu, jak Hirajama bez hlesnutí uvolní toaletu arogantní dívce, čiší z ní zlost na ni i na strýce, který se neozval. Najednou ho však vidí se smát. Chvíli nechápe. A nakonec se směje také. Směje se, a v očích má obdiv a lásku.
Pochopí totiž, že nad Hirajamou tito lidé nemají žádnou moc.
Scény, jež následují, jsou euforicky zářivé jako barokní aleluja a ukazují nádherné otcovsko dceřinné spojení obou hrdinů, kteří spolu sedí jen tak v parku a pohybují se koordinovaně jako dva listy ve větru nebo dvě duše, jež spolu zcela souzní. Scéna, kdy jedou na kole přes řeku Sumidu a Niko navrhne, aby jeli až tam, kde se řeka vlévá do oceánu, se myslím stane ikonickým momentem a monumentem světové kinematografie.
"Chceš tam jet?" ptá se Niko.
"Příště."
"Kdy příště?"
/.../
"Příště je příště. Teď je teď."
Co dodat.
Příště je příště. Teď je teď. A pokud jako diváci akceptujeme, že teď jsme v domě, který působí téměř jako slátaný přístřešek v předměstském slumu, nebo v neutuchajícím provozu účelově budované moderní velkoměstské zástavby, začneme za prostotou hraničící s chudobou a za neútěšností do mrtě vytěžených čtverečních metrů vidět touž i jinou realitu. Stačí zazoomovat dál, nebo naopak blíže, a z roztříštěnosti obrazů se stává kompozičně dokonale vyvážené barevné plátno, kde světlo maluje. Den tak začíná pohledem na abstraktní členění Hirajamova bytu na plochy ve fialových a jantarových odstínech, venku odplývá modrá hodina, z jejíž bledé přízračnosti je vykrojený bíle svítící obdélník automatu na nápoje, cestou do práce světlá nad stavebnicí velkoměsta volná plocha nebe. A tak dál a dál, až do noci, kdy má člověk pocit, jako by se díval na ulice s výškovými domy přes kartonové brýle s barevným celofánem, který přes temný obraz klade tlumeně zářící pravoúhelníky. A v průběhu dne mezitím vytváří světlo zpoza stromů světelnou mozaiku na bílé zdi, dění na ulici se barevně odráží v leštěné nerezové desce, pára v lázních dává světlu pronikajícímu dovnitř velkými okny oblačnou mléčnost. Dokonalé dny plynou jako japonské obrazy ukiyo-e a jsou synestezií klidu na pozadí nedůležitého mumraje.
Dior Eau sauvage EDT
Komorebi. Ono vzácné umění nalézat krásu v každodennosti ve filmu symbolizuje Hirajamova záliba ve fotografování světla pronikajícího korunami olistěných stromů - té stále stejné, a přitom pokaždé jiné, fascinující scenérie. Hirajama má celé krabice takových fotografií, a jeho sbírka tak doslova zhmotňuje, a tak i dává váhu a hmatatelnost onomu nezastavitelnému plynutí. Kdybych měla vyjádřit dokonalé dny a duši zenového mnicha v kombinéze zaměstnance tokijských toalet jedinou vůní, byla by to vůně světla pronikajícího korunami olistěných stromů: Eau sauvage od Diora, ikonický parfém ikonického parfuméra Edmonda Roudnitsky z roku 1966.
Od prvního nadechnutí se před námi Eau sauvage rozprostře jako bohatá koruna stromu, v jejímž přeskupujícím se listoví to sem tam blýskne, jako když se světlo opře do střepu skla. Jak už jsem psala jinde, efekt světla v parfému vytvářejí citrusy. A v Eau sauvage září nazlátlým světlem citron a bergamot, které svou nahořklou zeleností přispívají spolu s jemně kořenitou bazalkou k iluzi vůně sotva se plně vypnuvších listů, jež jsou ještě žlutozelené a lesklé neporušenou vrstvou voskové kutikuly. Po vyvanutí hlavových tónů se vůně začíná zaoblovat a získávat na měkkosti, jako by slunce zmizelo za řídkými mraky a stromový pozorovatel se mohl v klidu oddávat pohledu na tančící větve, motýlí třepotání listů a neustálé přeskupování hmoty a vzduchoprázdna. V této fázi parfému vládne vzdouvavá oblost hedionu, substitutu přírodního jasmínu, jenž má z jasmínu jen jeho lehkou, vzdušnou voskovost a téměř konvalinkový nádech do trávové zelenosti. Díky nenápadné přítomnosti jiných květinových tónů - růže a karafiátu - a tónů bylinných - levandule - působí tato fáze jako teplo prvního letního dne zakoušené ve stínu. V závěru celého vonného vývoje nás konečně čeká mechová zemitost pačuli, vetiveru a větvičníku, odkud lze měkce vylupovat semenáčky. Akord základu patří k těm nejlepším, jaké kdy vznikly v celých dějinách moderního parfumérství.
Hirajama poslouchá americkou hudbu 70. let.
"Sometimes I feel so happy
Sometimes I feel so sad..."
K životu patří obojí. Jen najít ten správný poměr.
Eau sauvage má klasickou strukturu kolínské a ve Francii patří - spolu s Fahrenheitem od Diora z roku 1988 a Terre d'Hermès od Hermèse z roku 2006 - už desítky let ke třem nejprodávanějším pánským vůním, které si ženy kupují pro sebe. Nepřekvapuje mě to. Kolínská má v sobě tuto nadgenderovou univerzálnost, a svou unisexovostí klonící se lehce na mužskou stranu navíc oslovuje ženy, které se nenacházejí v opojné vůni opulentních květin a představě silně zerotizovaného ženství. Eau sauvage je parfémem pro duše, kterým se líbí představa, že splynou s okolím, zejména pokud to okolí šumí, střídmě a nepolapitelně se třpytí, a přestože má hlavu oblacích, zůstává nohama na zemi.
Dokonalé dny skutečně začínají až téměř na konci filmu, když vede Hirajama v přítmí noci před svým domem rozhovor s vlastní sestrou - matkou Niko -, s níž se nestýká. Žena mu sděluje, že jejich otec, umístěný nyní v zařízení pro nemocné seniory, "už se nechová jako dřív", a bratr by ho měl jet navštívit. Po odjezdu obou žen Hirajama propuká v neutišitelný pláč. Vše, co má i co nemá, jako by se tak v mžiku stalo odpovědí na něco mimořádně tíživého, co se stalo v minulosti. Jeho klid není neochvějný, i on je jen člověk, podobně jako když v pozdější scéně propadne dojmu, že jeho milovaná - ona dáma, jež vlastní restauraci, kde Hirajama jednou týdně večeří - má vztah s jiným mužem. Tehdy, stejně jako my všichni, chce něco, co nemá, a propadá sebedestrukci, když získá pocit, že to navždy ztratil.
Hirajama je i není jako my.
Je myslím mnohem dál i mnohem blíže. Mnohem dál na cestě ke klidu. A mnohem blíže tomu být prostě člověkem, včetně propadů, jež k životu patří, a bez hrůzy z obyčejnosti, jíž dnešní doba tolik trpí.
Dokonalé dny tak svým způsobem nabízejí jednu z nejpřesvědčivějších forem carpe diem (zde, zde, zde a zde), s jakými jsem se kdy setkala. Je to film o tom, co směňujeme za klid v duši a s čím zaměňujeme skutečnou důstojnost. Zenový mnich v kombinéze čističe tokijských toalet žije tím, co je, ne tím, co možná jednou bude, a svoji důstojnost nehledá v pohledu druhého člověka, ale v tom, jak jedná sám se sebou: jak svědomitě pracuje, pouze však od do; jak ve volném čase přirozeně pečuje o své tělo, mysl i duši; jak říká ne těm, kteří si ano nezaslouží, a ano těm, kteří si je zaslouží. Hirajama je ztělesněním toho, čemu říkají Francouzi grâce: neokázalé ušlechtilosti, jež se objevuje u lidí, skrze něž jako by proudilo světlo.
Jako proudí korunami stromů.
Dokonalé dny jsou receptem na dobrý život pro všechny, kterým nevadí, že se o jejich dobrém životě svět nejspíš nikdy nedozví.
___
P.S. A ještě nezbytné pozvánky na vonné workshopy příštích dnů a týdnů:
Jak čichem na osobní styl
st 24|7|2024 17-20
Praha 6, Wuchterlova 585/14
Jak vonět ve svém živlu
st 21|8|2024 17-20
Praha 6, Wuchterlova 585/14
Na workshopy - a osobní konzultace - se můžete přihlásit zde. Přidejte se, přátelé. Přijďte objevit netušenou vonnou krásu světa vně i uvnitř. Neodkládejte život na příště.
Příště je příště.
Teď je teď.