spojení nenavázáno
___
Jsou sedmdesátá léta a před typický americký rodinný domek v typické americké čtvrti přijíždí auto, z něhož vystoupí pět nymf a dva kustodi: pět sester Lisbonových a jejich rodiče. Pět vláčných, plavovlasých panen vědomých si svých svěžích půvabů a dva rozpačití tvorové, jež červánkové erotično jejich dospívajících dcer upřímně děsí. A tak se tváří jako by nic. Jsou jako dva hlídači v Louvru, kteří vidí defilovat davy před obrazem nahých lučních krásek a přikusují k tomu rohlík se salámem: vidí davy, vidí, jak před plátnem rudnou, uchichtávají se a strkají jako pubertální voyeuři, ale jako by vůbec netušili proč. Jen zvědavce popoženou a kolem nymf trochu přizvednou trávu. Je to něžně komické a něčím důvěrně známé. Jako by se člověk díval na starou fotografii, jež si navzdory barvám blednoucím do pastelova uchovala živost emoce oněch časů, onoho věku: smyslnou oslnivost dospívání a úsměvné rozpaky těch, kterým jako by nikdy patnáct nebylo.
Lux... Foto z filmu zde a níže via Pinterest.
Smrt panen, filmová prvotina Sophie Coppoly z roku 1999, naplňuje svůj název klidně a pozvolna, v plouživém tempu léta s jeho zemdleností z horka a bezčasím, v němž snění střídá nudu a nuda snění. První si sáhne na život třináctiletá Cecilia. Cecilia je ze sester Lisbonových nejmladší, ale působí nejvážněji. Když člověk sleduje, jak mluví s ostatními, říká si, že bychom měli víc přemýšlet nad tím, proč některé děti, dospívající a lidé vůbec mají potřebu zasazovat se za práva ohrožených živočišných druhů, proč odmítají zbytečné kácení stromů a nesnesou, když si někdo utahuje z lidí s mentálním postižením. Při jejich zvláštní, vlekoucí se vyčerpanosti to bývají jediné okamžiky většího výdeje energie. Myslím, že mnoho lidí podvědomě dává druhým to, co sami nejvíc potřebují.
Že něco naléhavě potřebují, však na sestrách Lisbonových čteme jen stěží. Sledujeme je očima kluků, kteří jsou jimi fascinováni, a vidí v nich hlavně ztělesnění rodících se ženských půvabů. Vnímáme hedvábnou plavost jejich pečlivě zastřižených dlouhých vlasů, tonus štíhlých končetin, křehkou útlost v pase. Pozorujeme je jako vzdálené stádo pasoucích se gazel, ale v ovzduší cítíme jejich dech vonící žvýkačkou, jako by se právě odpoutaly z naší nejtěsnější blízkosti. V bílém a pastelovém oblečení připomínají děvčátka na nedělní mši. Duch sedmdesátek je ale všudypřítomný. Jako by po staletích, kdy se mladinké dívky oblékaly jako jejich matky, do tkanin náhle foukl vítr. A ty konečně odpoví: rozletí se, rozvlní, vzedmou. Vítr změny přináší uvolněnost, splývavost, vzdušnost. Úsvitné erotično dubnových nymf. Jsme na ně připraveni?
Duch sedmdesátek je tu stále s námi. Něco vně se pohnulo. Ještě, aby se něco pohnulo i uvnitř.
Fragonard Fragonard EDT
Bílé hedvábno. Kdyby byly dcery Lisbonových vůní, byly by náručí sněhobílých květů zimolezu, sotva nakvetlých lilií a svěžího jasmínu. Ale hlavně zimolezem. Voněly by jako parfém Fragonard od Fragonarda. Mýdlovostí mušelínu tančícího kolem prádlových šňůr, hedvábnou voskovostí bíle kvetoucích dubnových keřů, jejichž květy je rozkoš brát opatrně do dlaní. Mladou trávou a medem. Chvílemi jako miminka a chvílemi jako celé ženy: voněly by čistě i rozmarně, jako divoká mláďata při bitce v závějích okvětních plátků.
Vůně dubnové beztíže. Foto vlevo via Pinterest, vpravo www.fragrantica.com.
Fragonard je vůně jednoduchá, rozhodně však ne prostá ani strohá. Může být v říši vůní vůbec něco bohatšího, než je vůně bílých květin? Bílé květiny mají první a druhý poločas. V tom prvním jsou čisťounké, nevinné, ryzí. Panenské. A ve druhém se z nich stanou nevypočitatelné Milenky. Tady se onoho rozhraní dotkneme jen v náznaku. Přesto ale cítíme, že i Panny mají svůj vlastní život, o němž nemusí nikdo vědět, a že pokud nás vyloženě nezvou na návštěvu, je na místě to respektovat. Jestli něco vystihuje křehký čas kolem patnácti, je to citlivost citlivek, oněch rostlin, jež se už při letmém doteku na dlouho uzavírají do sebe. Dospívání je časem největší zranitelnosti.
Ceciliin první pokus o sebevraždu přichází už v prvních minutách filmu, a přestože tón vyprávění zůstává stále stejně křehký, poetický a plný nečekaného, místy pěkně černého humoru, nastoluje obrovské téma filmu i doby: bezradnost dospělých vůči dětem a dětí vůči dospělým. Když pozorujeme Cecilii v ordinaci jejího psychiatra, jako by potenciál poskytnout někomu konzultaci měla ona. Lékař naproti tomu děvčátku předloží pár obligátních fleků z Rorschacha, a věc uzavře slovy, že dítě občas potřebuje potkat nějakého kluka. A je vymalováno: Lisbonovi pozvou na večeři premianta ze třídy, v níž pan Lisbon učí matematiku, a konverzují s ním, jako by přišel jednu z dcer žádat o ruku. Problémy se řeší s upřímnou snahou, ale na základě doporučení, jejichž jedinou hodnotou je to, že ve světě ctícím autority a posvěcení autorit přicházejí od autority. Kde není moc vyhmátnout podstatu, obsah, lze útěchu najít jen ve formě. Absurdita hluchých vztahů pak rychle narůstá. Tatínek utíká k modelům letadélek, maminka nachází svou formu blaženosti, když před večeří sepne ruce ve zbožné modlitbě. Dospělí oscilují mezi tuhostí role, kterou si vybrali jako symbol dospělosti, a úniky do dětského snění. A dospívající holky se v jejich společnosti rozpůlí na dvě části: nadstolní a podstolní. Kde podléhají rodičovskému dohledu, chovají se jako pokorná děvčátka. A kde je nikdo nevidí, jako divoké experimentátorky. Vlastně normální dospívání? Asi ano. Kdyby při něm někdo neumřel.
Unicorns and rainbows. But not only.
Ve Smrti panen zemře pět nymf. Navzdory nečekaně tragickému rozuzlení film plyne beztížně a melancholicky jako pápeří z pampelišek a našlehané mraky a oživuje vzpomínky jako pohlednice sebe sama, která došla obloukem domů se zpožděním jedné generace. Věřím, že představuje jisté zadostiučinění pro všechny, kdo se v dospívání míjeli s rodiči a světem vůbec, a odnesli si do života přesvědčení, že jsou "jiní a divní". A v této zkušenosti sami. Evidentně nejsou. Film také nesmírně autenticky rekonstruuje poetiku dospívání, ale hlavně jeho bezprecedentní plnost prožívání a stejně bezprecedentní osamělost. Nikdy předtím a možná ani nikdy potom se totiž před člověkem nerozprostře taková šíře emocí a taková míra vnímavosti k životu. Dospívající dívka je děvčátkem i ženou se vším všudy a dospívající kluk, se zpožděním několika let, klučík i muž. Člověk v krátkém čase nahlédne, co všechno je možné, jako by sám sebe uviděl jako nekonečný vesmír, než přijde čas podobně nekonečných ústupků. A tuto nesdílnou zkušenost nemá s kým sdílet. Vesmír dospívajícího je jako nevýslovno biblických postav, které se pohledem dotkly božství. Ve vzpomínkách rodičů Lisbonových však zjevně neexistuje. Není tak ani co sdílet, ani jak to sdílet.
Plnost života, s níž dospívání přichází, tak čímsi děsí. A tak se jako rozpínavá duchna zavírá do skříněk na peřiny, jejichž dvířka musí stále někdo hlídat, aby panty nepovolily, a peří neexplodovalo v atomovém mraku. Dospívání chtě nechtě žaluje dospělost z nežití a dospělost si zacpává uši, aby svým živořením netrpěla víc, než musí. Připustili bychom si to, kdyby nezemřelo pět nyfm? Smrt panen však s divákem netřese, nehledá viníky a nekamenuje. Ukazuje, že v perleťovém oparu, jenž se ve dvanácti letech náhle rozprostře kolem útlé dívenky, se odehrává atlantická bouře a že mnoho dospělých prostě jen rychle otevře a zavře dveře dětského pokojíčku, z něhož se spárami prudce valí voda, a hodí dovnitř nafukovací rukávky a pár káravých slov. A odchází dolů do kuchyně, aby byla večeře na stole v čase, na který jsou všichni zvyklí - aby byli dobrými rodiči. Ono utrpení, jež tušíme za clonou perleťového oparu, vzniká z nemožnosti navázat skutečné spojení.
Kdyby ve filmu nezemřelo pět nymf, řekli bychom, že Sophia Coppola vytvořila krásný, křehký, úsměvný, a hlavně neskutečně sugestivní a přiléhavý portrét dívčího dospívání. Zase bychom zůstali u sentimentality, roztomilé trapnosti situací a generačních bariér, s nimiž si toto rozporuplné období obvykle spojujeme. Vedle sentimentality, roztomilé trapnosti situací a generačních bariér však skrze pohled klukovských vypravěčů zakoušíme i zvláštní, melancholické okouzlení čímsi až metafyzickou krásou mládí, v níž se člověku na krátký okamžik zjevuje plnost života, jako by se díval klíčovou dírkou Bohu do zahrady. Že někdo raději úplně odejde, než by z onoho prostoru nekonečných snů a možností přešel do tuhého světa dospělých, najednou ukazuje, čeho se mladý člověk musí vzdát, aby "zapadl". Sophia Coppola byla jednou z prvních, kdo dal dospívání takovou lehkost a takovou závažnost.
Smrt panen je nádherný film, který nikoho neviní. "Jen" o celé čtvrtstoletí před světem říká, že něco bude třeba dělat jinak.