a proč ladí džíny a tmavě modrý svetr k největšímu parfému všech dob
___
Chodili jste někdy do filmového klubu? Do filmáče? Já jsem chodila v době dospívání pět let do úterního filmového klubu v olomouckém kině Pohraniční stráž.
Filmový klub je něco jako povinná četba říznutá punkem. Nevím proč, ale velké filmy v sobě mají vždycky kus výtržnictví. To má vlastně i Erbenova Kytice a Máchův Máj, Dekameron, Hamlet i Paní Bovaryová, ale češtináři to obvykle neumějí tak prodat. To v dobrém filmovém klubu, což ten olomoucký v 90. letech byl, vám nic jiného než manifest výtržnictví neukážou.
Filmový klub tak svým způsobem patří ke škole života. V jistém věku potřebujete kouřit za tělocvičnou, najít svého dědu Drchlíka a vyslechnout si od něj metafyziku kruhu na příkladě kamene hozeného do vody. Potřebujete si nechat radikálně ostříhat nebo radikálně narůst vlasy, podle pohlaví. A potřebujete pravidelný skotský střik v podobě opravdového filmáče: vystavit se překvapení, čekat, co z plátna vystříkne - ledová? horká? -, přijmout to i ono, a šokováni a vysíleni emocemi odejít domů a věřit, že to hlava stihne pobrat do příštího úterý, kdy přijde čas pro další kolo hry s vodním dělem.
Devadesátá léta a olomoucký filmový klub mi do života přivedly několik životních filmových lásek. A jednou z nich je Krzysztof Kieślowski. Viděla jsem tehdy jeho Dvojí život Veroniky (1991), a pak trilogii Tři barvy: Modrou (1993), Bílou (1994) a Červenou (1994). A jeho filmy nepochybně zásadně přispěly k nevědomému rozvoji mého synestetického vnímání.
Co to je? Představte si třeba soumrak, stmívání. Fotografové té chvíli říkají modrá hodina. To se slunce ocitne pod horizontem, stále však dost blízko jeho linii, aby člověk vnímal rozptýlené světlo, přestože jeho zdroj nevidí. V té chvíli začne obloha zvláštně modrat: nejprve je temně azurová, vlastně jako indigová tkanina po první lázni. Tehdy má zvláštní zrno, jako byste se na krajinu dívali přes poloprůsvitný tmavě blankytný šál. To už ale obrysy na horizontu černají, až proti modrému nebi, náhle zářivému téměř jako modrý neon, vystoupí jako kulisa čistě vystřižená z černého papíru. A pak modrá vyhasne a svět pohltí tma.
To vše vytváří celistvou smyslovou zkušenost. To vše je nějaké pro oko, nějak chutná, nějaké je na dotek, má nějaké zvuky. A nějak voní. V létě modrá hodina voní jako kvetoucí komole Davidova za soumraku: jako pytlíček ušitý z flanelového pyžámka naplněný křížalami. Mnohokrát prožitá zkušenost v nás vytváří celistvou smyslovou stopu a pomáhá nám vnímat vše, co je patřičné i nepatřičné. K modré hodině nepatří světlé barvy, protože se stmívá; nepatří k ní lesk, protože vše je sametové; nepatří k ní ostré zvuky, protože příroda jde spát. Modrá hodina něco říká. Sděluje nějakou emoci. Je časem, kdy se láme čas, a na chvíli se zastaví jako míček, co v letu brnkne o síť. Je to okamžik kontemplace, zastavení, ticha. A pak míček spadne a je tma.
Film je nejsynestetičtějším ze všech umění. Film může toto vše - tento masivní smyslový zážitek - znovu vytvořit. Já jsem alespoň s Pianem Jane Campion (1993) vězela až po kolena v blátě dešti zmáčeného novozélandského lesa, s Vláčilovým Údolím včel (1967) cítila, jak mě spolu s Petrem Čepkem a Janem Kačerem dře ledový Balt z kůže a nebe oslepuje. S Pýchou a předsudkem Joea Wrighta (2005) mi slunce oranžově zářilo pod víčky. Některé filmy v člověku žádný výrazný smyslový zážitek nezanechají. Některé jsou ale jako smyslová lázeň, sprcha nebo také smršť. Nestačí však jedna scéna. Synestetický film je pro mě takový, jehož estetika je takto všesmyslově harmonická celá.
Taková je Modrá.
Modrá je příběhem ženy, která ztratí při automobilové nehodě manžela a pětiletou dceru, prodá venkovský dům, v němž spolu žili a přestěhuje se do bytu v Paříži. To je vlastně celá zápletka. Modrá tak dokonale naplňuje definici francouzského filmu, tak jak ji kdysi výstižně zformuloval můj bratr, kroutící hlavou nad tím, co mě na francouzské kinematografii tak fascinuje - je totiž filmem, "v němž se nic neděje".
To se ale neděje ani v životě. Nebo snad v pondělí unikáte z potápějícího se Titaniku, ve středu z věznice Shawshank, v pátek zachraňujete vojína Ryana a v neděli jména z Schindlerova seznamu? Modrá vyobrazuje život po životní tragédii tak, jak je důvěrně znám všem, kteří mají takovou zkušenost za sebou. Život se nezmění. Stále je třeba ráno vstát, něco sníst, jít do práce, něco sníst, vrátit se domů, trochu uklidit, něco sníst a jít si lehnout. Stále je třeba jet někam autobusem, zajít na poštu, na nákup, vyměnit žárovku. Vně se neděje nic zvláštního. Lidé tak obvykle ani nepostřehnou, že se něco děje uvnitř. Vyvedeni z míry jsou jen při náhlých, nečekaných odhaleních. To jim pak připadá heroické, že na člověku "není nic vidět", přestože pochoval dítě, pečuje už roky o nemohoucího rodiče, podstupuje vleklou chemoterapii. Tato houževnatost ale s hrdinstvím nesouvisí. Člověk jde prostě dál a dělá, co musí. Dělá to, protože nemá na výběr.
Přesto cítíte, jak pod tímto pomalým plynutím povstává ze smrti nový život. Modrá není smutný ani depresivní film. Vůbec ne. Vidíte před sebou skutečnou katarzi, byť jen v záchvěvech nejjemnějších mimických svalů: vidíte člověka ryzejícího utrpením a přitom stále stejně obyčejně lidského. Modrá je součástí trojbarevné trilogie inspirované francouzskými republikánskými hodnotami - volností, rovností a bratrstvím - a jistým vláknem se dotýká i sjednocené Evropy. Celá tato politická agenda je však nedůležitá a slouží, dle mého názoru a se vší úctou, jen jako vnější nátěr, jenž umožnil režisérovi z postkomunistické země natočit film za francouzské peníze. Spíš než úvahou o volnosti či svobodě je Modrá filmovým filosofickým traktátem o nezdolnosti člověka. Modrá by se klidně mohla jmenovat Očistec. Přesto obě vnější slupky - francouzské republikánství a evropská příslušnost - zcela organicky přiléhají k jádru očistce, a dávají volnosti i sjednocené Evropě smysl, s jakým jsem se nesetkala v žádném jiném uměleckém díle. Kieślowski a jeho kongeniální filmařský tým (za všechny jmenujme kameramana Sławomira Idziaka, hudebního skladatele Zbigniewa Preisnera a Juliette Binoche v hlavní roli) udělali pro Francii a Evropu nekonečně víc než ony pro ně.
Co člověku pomůže projít očistcem?
Jak se pozvolna ukáže, Julie není jen vdovou a matkou, jež utrpěla ztrátu dítěte. Je také autorkou překrásné symfonické hudby, za niž byl oslavován její manžel. A jedním ze tří v otevřeném manželství, o jehož otevřenosti neměla tušení. Tak jako v něčem nemáme na výběr - za všech okolností musíme něco sníst a dojet někam autobusem -, v něčem na výběr máme: můžeme zahořknout nebo hořkost strávit, litovat se nebo jít dál, proklínat nebo odpustit. A ona si vybere to druhé. Kdyby Modrá nebyla tak neobyčejně krásný obyčejný film, "v němž se nic neděje", míra dobra v něm obsažená už by působila jako kýč. Ale dobro existuje. Jen o něm nevíme, protože pije kávu u vedlejšího stolu a "není na něm nic vidět".
Modrá barva ve filmu symbolizuje to, co bylo a už se nevrátí. Celofán od lízatka, lustr v dětském pokoji, hudební partitura. Když cítí Julie potřebu se očistit, plave. Plave v modré. The only way is through. Foto z filmu via www.film-grab.com.
Co člověku pomůže projít očistcem?
Vlastně pro mě bylo dlouho velmi obtížné film pochopit. To nevadí. Nemusíme všemu rozumět. Teď, po letech, mi ale došlo, nakolik organicky jsou v Modré obrazy srostlé s hudbou. Čím obyčejnější jsou Juliiny dny, tím neobyčejnější je hudba, která film provází. Její hudba. Není to tak ostatně i v životě? Není ten z vnějšku nejmonotónnější život tím vnitřně nejbohatším?
Ostatně přesně tak si představuji i Juliin parfém. Bohatý a hluboký jako hudba, kterou tvoří.
Juliette Binoche v Modré se stala jednou z mých životních inspirací v oblasti ženské krásy a ženského sebepojetí. Pamatuji si, jak uhrančivě na mě působila ve svém strohém, dnes by se řeklo minimalistickém oblečení. Jste-li podobného věku jako já - mně je 46 let -, nebude pro vás těžké vybavit si, jak vypadaly v 90. letech české ženy - ale vlastně tak vypadají dodnes. Pro českou ženu je krása v kumulaci, v sebeproměně, v komplexnosti, jako by stále přemýšlela, co by se ještě dalo přidat. Náš vkus je, co do dějinné estetiky, spíše východní, byzantský - nebo, chcete-li, ortodoxně katolický -, než jižní, římský - katolický. A už vůbec není severský, protestantský. Česká žena má sklon kupit na sobě mnoho prvků, mnohdy zcela různorodých, ukázat, co má. Vše, čím je ze své podstaty, překrývá či transformuje: linie ve tváři, barvu a texturu vlasů, tělesné proporce. Žena je pro naše oko upravená, když je na ní zřejmé úsilí takovou být. O tom podrobně píšu zde, zde a zde. Juliette Binoche v Modré mi náhle, jako zjevení, ukázala pravý opak: ubrat už nebylo co. Byla přirozená, oblečená v jednoduše střiženém, vlastně chlapeckém oblečení. Měla takzvaný bezúdržbový účes, který by mimochodem, snad až na drobné úpravy, skvěle fungoval i dnes. A byla neobyčejně krásná, oduševnělá a ženská.
Černá a odstíny indigové. Quoi d'autre. Všechna foto Emerson Fry via Pinterest.
Podobně jako prostý děj Modré provází majestátní hudba, představuji si, že Juliin nelíčený vzhled by provázel subtilně majestátní parfém. To velkolepé není v zevnějšku té ženy. Je v ní. To z ní vychází ona strohá ušlechtilost i nekompromisní, vznešená hudba. Symfonické parfémy je třeba hledat mezi vůněmi minulosti. Takový je Shalimar. A k Julii by mi ze všech formulací nejvíc ladila eau de cologne, co do koncentrace nejlehčí, svou stavbou však nejsyrovější, dá-li se tak mluvit o Shalimaru, jenž jako by byl překladem indigově modrého sametu do vůně.
Shalimar je parfém tklivý. Jeho příběh je latentně tragický. Kdo by dnes vytvořil parfém s tragickým příběhem? Kdo se dnes odváží v marketingu dotknout smrti? Jacques Guerlain dal svému nedostižnému dílu z roku 1925 jméno po zahradách, které dal roku 1641 vytvořit mughalský vládce Šáhdžahán, týž, jenž nechal o pár let později vybudovat velkolepé mauzoleum Tádž Mahal pro svou předčasně zemřelou, milovanou manželku Mumtáz Mahal. Šalimarovy zahrady i Tádž Mahal jsou darem pro toho, kdo už tu není. A jsou také projevem lásky, které se smrt nedotkne.
Shalimar je parfém noci. V úvodu v něm ještě téměř elektricky modře zazáří ryzí bergamot, Shalimar však začíná v oné chvíli, kdy se míček na okamžik zastaví nad sítí a padá. I vy budete s Shalimarem padat. Budete padat měkce, ale s posvátnou hrůzou, protože Shalimar opravdu od prvních tónů netají svou hlubokou melancholičnost, kterou s odstupem let ještě posiluje jeho nostalgický retro tón: propadnete se oblakem pylově mastného růžově jasmínového pudru a s několikerým zhoupnutím dopadnete - po mnoha hodinách, je to dlouhý volný pád - do hromady hedvábně sametových polštářů. To je asi to nejlepší přirovnání, mám-li vyjádřit, co je slavná guerlinade, směs základových tónů tvořených zejména suše prašným vanilinem, mandlově likérovitou tonkou a ambrovým akordem připomínajícím kouř spáleného cukru. Shalimar ztělesňuje to, co je nenávratně ztraceno: nádheru, která nepotřebovala být vidět na první pohled, pomalost, která patřila k umění žít, vlídnost, která se nepotřebovala usmívat. Shalimar je temně modrý sametový plášť, jaký nosily dámy ve 20. letech: volný, s širokými rukávy, přepásaný volně kolem boků. Je v něm něco z kimona, budoárových županů i věšteckých gest Sarah Bernard či Emy Destinové v rolích tragických antických hrdinek. V eau de cologne je oproti vyšším koncentracím - EDT a EDP - výrazně akcentován temný, kouřový tón kadidla a opoponaxu, který myslím dokonale vystihuje kontrast Juliiny vnější strohosti a utajeného vnitřního bohatství. Voní jako tření kovu o kov, jako výstřel ze staré palné zbraně a působí, jako by Juliinými póry unikal ven z těla pach po duševní implozi. To je ostatně to, co velké parfémy minulosti odlišuje od malých, ale o to halasnějších parfémů dneška: každé velké dílo v sobě musí obsahovat porci ošklivosti. Jinak je to kýč.
Ale zpět k hudbě.
Hlavním hudebním motivem Modré je Zpěv za sjednocení Evropy, hymnus, pod nímž je podepsán Juliin manžel, Patrice, ale ve skutečnosti je dílem Julie. Je to až drtivě monumentální skladba a spíš než jako óda působí jako requiem či miserere. Bože, smiluj se. Teprve dnes, když jsem se po dlouhých letech k filmu vrátila, mě, ani nevím jak, napadlo prozkoumat, co to vlastně sbor a sólistka zpívají.
Ἐὰν ταῖς γλώσσαις Τῶν ἀνθρώπων λαλῶ Καὶ τῶν ἀγγέλων Ἀγάπην δὲ μὴ ἔχω Γέγονα χαλκὸς ἠχῶν Ἢ κύμβαλον ἀλαλάζον
Καὶ ἐὰν ἔχω προφητείαν Καὶ εἰδῶ τὰ μυστήρια πάντα Ὥστε ὄρη μεθιστάναι Ἀγάπην δὲ μὴ ἔχω
Οὐθέν εἰμι Οὐθέν εἰμι Οὐθέν εἰμι
Ἡ ἀγάπη μακροθυμεῖ Χρηστεύεται Ἡ ἀγάπη, οὐ ζηλοῖ Οὐ φυσιοῦται Οὐ περπερεύεται
Πάντα στέγει Πάντα πιστεύει Πάντα ἐλπίζει Πάντα ὑπομένει
Ἡ ἀγάπη οὐδέποτε πίπτει Εἴτε δὲ προφητεῖαι, καταργηθήσονται Εἴτε γλῶσσαι, παύσονται Εἴτε γνῶσις, καταργηθήσεται
Νυνὶ δὲ μένει Πίστις, ἐλπίς, ἀγάπη Τὰ τρία ταῦτα
Μείζων δὲ τούτων ἡ ἀγάπη Μείζων δὲ τούτων ἡ ἀγάπη Μείζων δὲ τούτων ἡ ἀγάπη
Je to starořecky psaný První list Korintským apoštola Pavla.
Kdybych mluvil
jazyky lidskými
i andělskými,
ale lásku bych neměl,
jsem jenom dunící kov
a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví,
rozuměl všem tajemstvím,
hory přenášel,
ale lásku bych neměl,
nic nejsem,
nic nejsem.
nic nejsem.
Láska je trpělivá,
laskavá,
nezávidí, nevychloubá se
a není domýšlivá,
láska vydrží,
láska věří,
láska má naději,
láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.
Proroctví – to pomine,
jazyky – ty ustanou,
poznání – to bude překonáno.
A tak zůstává
víra, naděje, láska,
ale největší z těch tří,
ale největší z těch tří,
ale největší z těch tří
je láska.
A vlastně náhle dostalo smysl i to, že se skladba jmenuje Zpěv za sjednocení Evropy. Upřímně řečeno, ze všech politických názorů chápu nejméně odpor ke sjednocené Evropě. Ale možná je to tím, že my, Češi, málo přicházíme do styku s uměním, které by vystihovalo její smysl, a tak zbytečně ulpíváme na nedůležitých věcech, jako jsou platy europoslanců a normy na banány. Poslechněte si ten nádherný chorál geniálního Zbigniewa Preisnera, a pochopíte, co to je sjednocená Evropa: to si podá Čech - nebo Francouz - ruku s Němcem a navzdory všemu, co si způsobili, se rozhodnou pustit minulost jako modrý celofán od lízatka. To má přece ohromnou sílu.
To, co člověku dovoluje začít znova, je láska. Agapé. Odpuštění. Odpustit znamená něco pustit. Láska propouští minulost. Rozpouští ji. Láska osvobozuje.
Kieślowski ukázal vztah mezi láskou a svobodou jako nikdo předtím. A oběma tak dal stejnou barvu.
Modrou.
___
P.S.
Toužíte-li prozkoumat podstatu indigovosti vůní, můžete se zúčastnit prvního online synestetického workshopu "Jak přeložit vůní... indigo", který se koná ve čtvrtek 23. února od 19 hod. Přihlašování je možné do neděle 19. února, tak abych vám stihla poštou doručit vzorky vůní, s nimiž budeme pracovat.
Toužíte-li se osobně seznámit s Shalimarem a pochopit, odkud parfémy jdou a kam v toku posledních 150 let, zvu vás na skupinový workshop "Jak cestovat s vůněmi časem", který se koná v Praze v pátek 24. března od 17 do 20 hod.
V Brně pak můžete Shalimar objevit v sobotu 29. dubna a v neděli 30. dubna jako součást exkurzu do francouzské vonné kultury a estetického konceptu Pařížanky na skupinovém workshopu "Francouzské parfumérství 20. století". Workshop je součástí festivalu Bonjour Brno, a je tak výrazně cenově zvýhodněn. Volná místa už jsou pouze na druhý termín.
A konečně, toužíte-li se s Shalimarem seznámit osobně, ale žádný z workshopů navštívit nemůžete, napište mi o vzorek výše popsané koncentrace EDC - 2 ml v ampulce s rozprašovačem za cenu 125 Kč. Stačí napsat na adresu irena.kozelska@synestesis.com. Tak si, přátelé, z filmu vytvoříme totální synestetické umění.
To poslední, co ještě chybí, je totiž... vůně.
Kommentare