co zabíjí duši
___
Svět miluje Hercula Poirota.
Kdo by také nemiloval roztomilého tučňáčka, v němž se přetahuje nedůtklivá nafoukanost s téměř nekonečným pochopením pro člověka. Kdybychom po A neřekli i B, a za Poirotovou nadutostí neviděli velké srdce, udělali bychom nespravedlivě z tučňáčka sebestředného narcise. Ale narcis není ten, kdo se dme a nafukuje. Narcis se možná dme a nafukuje, ale nejvíc ze všeho potřebuje ponižovat druhé. To Poirot k člověku chová hlubokou úctu. Zcela samozřejmou a ničím nepodmíněnou. Jeho neobyčejnou, ryzí velkorysost vnímáme zejména tam, kde on, starý mládenec, k sobě něžně, jako neohrabaný pětiletý amorek, přistrkuje dvě duše, které po sobě pokukují. Kdo je o něco fatálně ochuzen, ale umí to přát druhým, je opravdu dobrý člověk. A Hercule Poirot je typem dobrého člověka, v jaké svět potřebuje věřit. Je dobrý uvěřitelně, jinými slovy má i špatné vlastnosti. A navíc je to skřítek neposeda, zvědavý jako opička. Nenechme se však ukolébat jeho plyšovou buclatostí. Za tuhou bílou náprsenkou a psími dečkami žije jako za pláty rytířské zbroje boží bojovník, v jehož světě vládne pevný řád. Pro obyčejnou slabost bude mít, jak už jsem řekla, téměř nekonečné pochopení. Pro krutý kalkul žádnou. To se tučňáček zcela promění, a zaplane nemilosrdným ohněm posledního soudu. A přesně proto svět Poirota miluje: je lidský, je pevný, je spravedlivý.
Samozřejmě mám na mysli Poirota Davida Sucheta. Hercule Poirot je nádherná, vrstevnatá literární postava, za niž musíme zas a znovu děkovat nedostižně důvtipné Agathě Christie. Díky Poirotovým starším i novějším interpretacím - Finneyho, Ustinovově, Branaghově, Malkovichově - však můžeme plně docenit, jakým požehnáním pro autora je, chopí-li se jeho postavy nejen mimořádný herec, ale také někdo neobyčejně důsledný, obětavý a pokorný. Když se přihodí něco takového, mezi tím, co mohl čtenář najít v textu a co vidí jako divák na obrazovce, se stane jistá forma zázraku: interpret zkrátka předčí všechna očekávání, a povstane nad postavu, aniž by se jí jakkoli zpronevěřil. David Suchet prostě nejenže zcela a naprosto pochopil Poirota. David Suchet zcela a naprosto pochopil Agathu Christie. A tak Poirotovi vdechl život v takové komplexnosti, v jaké postava dosud žila na jediném místě: v hlavě její autorky. Tento britský herec zkrátka předvedl jedno z nejbravurnějších hereckých vtělení do literární postavy v celých dějinách kinematografie: jejich splynutí je jedním slovem úplné. Suchetův Poirot je nedostižný.
Seriál Hercule Poirot (1989-1913) se stal ovšem kulturním fenoménem hned z celé řady důvodů, jež lze z části přičítat mistrovství Agathy Christie a z části mistrovství celého tvůrčího štábu. A tak se lze na Poirota dívat, chcete-li, jako na vyváženou směs napětí, romantiky a subtilně dávkovaného komična, jako na přehlídku famózních, precizně propracovaných kostýmů podložených skutečně poctivými rešeršemi, jako na velkolepou inspiraci pro tvorbu bytového interiéru a úchvatný exkurz do britské funkcionalistické architektury, ale také jako na ucelený soubor mimořádně přiléhavých psychologických profilů a diagnóz, jaké by člověk hledal spíš v odborné publikaci zkušeného psychiatra. Proto také Poirot udrží u obrazovky nečekaně široké spektrum diváků: ty, kdo se touží jen nezávazně bavit, i ty, kteří chtějí víc. I nejvíc.
Měl by seriál takový úspěch, kdyby všechny jeho díly byly jako Vražda v Orient expresu? Obávám se, že navzdory nepřekonatelnému renomé právě tohoto Poirotova případu by celá prvně jmenovaná skupina diváků rychle odpadla. Vražda v Orient expresu v geniální adaptaci režiséra Philipa Martina z roku 2010 je vším, jen ne nezávaznou zábavou. A přesto - nebo právě proto - o něm dnes bude řeč ve Filmáči pro synestetiky. Je to totiž film, který poskytuje dokonale harmonický všesmyslový zážitek rozehraný kolem jedné základní emoce. Jediné, co chybí, je vůně - Poirotova vůně -, a o tu vás v žádném případě nepřipravím. Protože je však hledání parfému pro Hercula Poirota pátráním samo o sobě, udělám tentokrát výjimku, a Poirotově vůni vyhradím celý příští článek. Nechcete-li ho promeškat, můžete se přihlásit k odběru novinek tohoto blogu. Ono magické okénko najdete níže na této stránce.
Seriál Hercule Poirot se natáčel přes dvě desetiletí, a ve svém pojetí se výrazně proměnil. Zpočátku jsme měli možnost vídat kratší epizody, jež sdílely obvyklé rysy celého detektivního žánru, v němž zločin zůstává zábavou. Všimli jste si, jak nezúčastněně obvykle sledujeme detektivní příběhy? Nebo, abych byla přesná, jak omezenou výseč emocí v nás tvůrci rozehrávají? Můžete se tak bát, můžete stupňovat vlastní zvědavost, můžete se dokonce i smát. Ale nikdy nebudete plakat. Nebudete plakat, nebudete rozhořčeni nespravedlností páchanou na oběti, nebudete ji litovat pro utrpěná příkoří. Ztráty na životech nejsou v detektivkách důvodem k empatizování s oběťmi. S oběťmi nesoucítíme a vraha nehledáme z důvodu učinění zadost spravedlnosti, ale s touž účastí, jako bychom uprostřed července luštili u vody křížovku: pátrání po pachateli zločinu je hra, hádanka, soutěž v důvtipnosti. Rozptýlení.
Ne tak ve Vraždě v Orient expresu. Tedy ve Vraždě v Orient expresu s Davidem Suchetem v hlavní roli. Vražda v Orient expresu je bez přehánění drásavý film, který klade tíživé, znepokojující otázky i dlouho poté, co doběhly závěrečné titulky. S někým, s něčím divák empatizuje velice silně. S kým? S čím?
Úchvatná režijní interpretace, vynikající casting, velkolepé exteriéry i interiéry a fenomenální hudba Christiana Hensona, jež navozuje neodbytný pocit, že se někomu, něčemu krátí čas. Může zůstat čistý tváří v tvář zlu čistým?
Všechno je jinak už od prvních sekund. Kdepak tučňáček. Kdepak humorně maniakální přerovnávání věcí do pravého úhlu. Ve Vraždě v Orient expresu Poirot rovnou hoří neúprosným hněvem, a předvádí stupeň rozhořčení, v jakém jsme ho dosud viděli jen zcela výjimečně. Usvědčuje ze lži mladého poručíka zapleteného do vraždy jeho milenky, a než dospěje ke konci obžaloby, obviněný muž spáchá zbraní vedle stojícího vojáka sebevraždu. Celý příběh tak začíná jistou formou tragédie, kdy si mladý člověk sáhne na život, protože není s to unést hanbu, s níž je konfrontován. Zdrcující tíha zodpovědnosti za zmařený život jako by poté nastavila tón celého vyprávění. Cítí se Poirot vinen? Padá vina za takový čin na toho, kdo nekompromisně prosazoval pravdu? Je pravda skutečně nejvyšší hodnotou, jak se Poirot domnívá? Poirot vinu odmítá, přesto však cítíme, že se v něm rozehrává - nebo spíše oživuje - obrovské životní dilema: je víc nadosobní pravda nebo člověk se svým osudem? Má člověk právo soudit člověka? Poirot je zatvrzelý. Přesto ale vnímáme, že s výstřelem kulky vstoupil do temného, ledového tunelu a jisté formy pekla, kde se ocitá každý člověk s téměř nekonečným pochopením pro člověka, když se mu podaří, zcela nezáměrně, ... ublížit.
Pokud s někým od začátku empatizujeme, je to Poirot. A ta část v člověku, která trýznivě trpí utrpením, jež způsobila.
Je vůbec někdo, kdo by neznal zápletku Vraždy v Orient expresu? Má smysl, abych vymýšlela kličky okolo otázky kdo, jak, proč, tak abych neprozradila pointu? Kdo zavraždil jednoho z cestujících v Orient expresu z Istanbulu do Calais, jak to provedl a proč? Kdo je ve skutečnosti zavražděný obchodník Ratchett? Kdo jsou ostatní cestující? Kdo je ve skutečností obětí? Kdo všechno? Jak se jí ten či onen stal a proč k tomu vůbec došlo?
Kdo je ve skutečnosti obětí... Role oběti koluje vždycky jako Černý Petr v kruhu oběť - pachatel - soudce. A stejně půjde z ruky do ruky i v tomto příběhu.
Oběť bude nalezena prošpikovaná dvanácti bodnými ranami ve svém kupé. Dvanáct ran jako dvanáct hlasů soudní poroty.
Ukáže se, že oběť má ve skutečnosti na svědomí jinou oběť, jejíž smrt si vyžádala celou řadu dalších obětí na životech a zmařených osudů. Oběť je ve skutečnosti pachatel.
Pochopíme, že přeživší oběti prvního zločinu se nedovolaly spravedlnosti v řádném procesu, a tak se rozhodly vzít spravedlnost do vlastních rukou - vyžádat si oběť.
Oběti tak vynášejí rozsudek a na vlastní pěst na pachateli vykonávají hrdelní trest: stávají se i soudcem a pachatelem.
Lze vystoupit z bludného kruhu? Má oběť právo vzít spravedlnost do svých rukou, když nadosobní spravedlnost selže? A pokud ne, kde se tedy dovolá vyrovnání?
Vražda v Orient expresu je tak krajně působivým, až drasticky naléhavým filmem, protože všemi prostředky - vyprávěcími, obrazovými, zvukovými, skutečně všemi smysly - v člověku vyvolává onen mučivý pocit, který všichni, v různé míře, známe: křivdu.
Co je vlastně křivda? Jakou má barevnost, jak chutná, jaká je na dotek? Jak křivda zní? A jak voní? Nebo spíš - čím je cítit?
Agatha Christie nemohla pro tento fatální pocit ztráty víry v dobro a řád vymyslet lepší rámec, než je velebně útulný vlak zářící jantarovými tóny, jenž jede temnou, sněhem zasypanou krajinou jako ledovým tunelem. Až se náhle prudce zastaví - uvízne ve sněhové závěji uprostřed zimní divočiny. Teplo rychle vychladá, srdce vlaku bije stále pomaleji, a od úst začíná stoupat pára, jako by se duše rozhodla opustit tělo. Křivda je formou smrti duše: jako by bylo člověku odňato světlo, teplo, přízeň. Láska. Nejenže se od něj svět odvrátí jako v případě všech tradičních sociálních trestů - řecké ostrakizace, středověké exkomunikace -, odvrátí se od něj neprávem. Když je člověk v právu a práva se nedomůže, nastává temná noc rozhořčení, pak pocit nekonečné osamělosti, a nakonec bezedná propast pochybnosti. Je opravdu možné, že je svět hluchý? Nebo je to mnou? "Když je vám upřena spravedlnost, jste neúplný. Máte pocit, jako by vás Bůh zanechal na ledovém místě," říká jedna z cestujících. Nebo ve vychladajícím vlaku, do něhož začínají otevřeným okénkem dotírat závěje a krákání vran.
To vše je dilema jednajících postav. Když se za mě svět nepostaví, mám se za sebe postavit sám? A jak to udělat? Mám právo prosadit právo sám? Ale my, jak víme, empatizujeme s Poirotem. Jak se má ke zločinu postavit on? Má prosazovat nadosobní spravedlnost, a vrahy vydat policii? Nebo v nich uvidět oběti, a přijmout, že je tak dluh vyrovnán? "Vládu zákona je třeba vysoko ctít! A pokud selže, zvedněte ji a povzneste ještě výš! Protože celá společnost, všichni civilizovaní lidé ztratí zastání, pokud ji neuhájíme!" - To je Poirotovo nejhlubší přesvědčení. Obstojí ale ve vlaku plném "slušných lidí"?
Vražda v Orient expresu je příběhem Poirotova dilematu: Co je víc? Nadosobní pravda nebo člověk se svým osudem? Má člověk právo soudit člověka? Vražda Ratchetta/Cassettiho jako by byla déjà vu, druhým kolem, Poirotovou druhou šancí: stane se znovu nelítostným hořícím mečem odplaty a bude čelit důsledkům? Bude umět žít s tím, že lidi, kterým bylo fatálně ublíženo, nechá bez milosti potrestat, protože ze zoufalství vzali spravedlnost do vlastních rukou? Postaví se za princip? Nebo za člověka?
Film o obětech končí obětí. Něco musí být obětováno. Buď ti, kdo si osobovali právo, které neměli, nebo neposkvrněnost jednoho muže, který věřil, že každý zločin musí být potrestán.
Jak je notoricky známo, Hercule Poirot umírá v románu Opona: Poslední případ Hercula Poirota, který vyšel roku 1975, 41 let po vydání Vraždy v Orient expresu. Poprvé však odchází ve Vraždě v Orient expresu. Odchází do temné prázdnoty sněhové vánice, s růžencem v ruce - člověk, který popřel sám sebe, aby duše, které svět zradil, nezradil podruhé.
A přesně proto svět Poirota miluje: je lidský, je pevný, je spravedlivý.
Lidský ale především.
P.S. Když jsem v posledních dnech přemýšlela, jak tento velkolepý film uchopit, jako obvykle, když mi to moc nejde, jsem hledala rozptýlení všude možně. Někdy tak jakoby náhodou objevím myšlenku, která se ukáže být chybějícím dílem celé skládanky. Tentokrát jsem touto cestou narazila na rozhovor Čestmíra Strakatého s Martinou Hynkovou Vrbovou o jejím postoji k právě probíhající kauze Cimický. Moderátorka v ní, jak známo, figuruje jako jedna z obětí. Podívejte se na ten rozhovor. Já jsem se na něj podívala už dvakrát a udělám to znovu. Poprvé jsem totiž jen nevycházela z úžasu nad tím, jaká síla se v té ženě probudila. Martina Hynková poslala všem lidem, kterým osud přihrál kartu oběti, nenahraditelný vzkaz: něco jako světlo na konci tunelu existuje. "Vy jste to světlo."