malé dějiny indiga a velké indigové sny
___
Je mnoho důvodů, proč moje mysl ulpívá právě na indigu. Jedním z nejdůležitějších je ale trvání. Trvání ve smyslu životnosti. A také kontinuity.
Kdybych měla ze všech obrazů, které mi přicházejí na mysl, vybrat v souvislosti s indigem jeden jediný, byl by to tento:
Indigo je barvivo. Prastaré přírodní barvivo používané k barvení přírodních tkanin - lněných, vlněných, bavlněných, hedvábných. Látka barvená indigem si žije svým vlastním životem. Její vlákno vykazuje už z podstaty jemné rozdíly v síle. Je-li tkané ručně, pak ožívá i v osnově. Co prožívá tkadlec či tkadlena, se projeví i v díle, a tak se občasné pnutí střídá s větším uvolněním. Barvení pak tento svébytný život materie ještě posílí. Indigo se nanáší v jedné až pěti vrstvách, a vytváří tak dechberoucí efekty jdoucí od zářivé barvy drozdích vajec až po půlnoční modř. Probarvení je přitom vždy mírně nerovnoměrné, jako by látka neustále pod povrchem pulzovala. Ve chvíli, kdy přijde na svět, však to krásné teprve začíná. Barvivo se při praní jemně pozvolna vypírá, a tkanina tak získává výraznější a výraznější reliéf: nenapodobitelnou patinu. V čase, kdy už ji země volá zpátky domů a třepí se jako to drozdí hnízdo, je tak snad vůbec nejkrásnější. Věci barvené indigem jsou zkrátka živé. A dýchají až do svého posledního dne.
Co z našich skříní vykazuje podobnou životaschopnost? Nehybné polyesterové vlákno? Prkenná, lámavá viskóza? Lyocell, na němž zanechají tmavé skvrny i obyčejné kapky vody? To vše se buď nerozpadá vůbec, nebo rychleji, než člověk věc poprvé vloží do pračky. Koho těší vařit ze surovin, které mají už na začátku špatnou chuť? To len barvený indigem má smysl poctít vyšíváním, pohrát si s pečlivě propracovanými detaily, dát si při hledání ideálního tvaru na čas.
Takovou věc nemůžete nemít rádi. Jednou z cest, jak se vymanit z kurzivně čteného života přepěchovaného k prasknutí, je ve všem ubrat: ubrat činností, ubrat vazeb, ubrat věcí. Nechat si ty milované, nejmilovanější. Ty krásné, které trvají. A barvení indigem je tu už šest tisíc let.
Indigo se získává z rostliny jménem indigovník pravý. Indigofera tinctoria. Ta pochází ze západní Afriky, odkud se rozšířila téměř do všech tropických a subtropických oblastí. Indigovník je polokeřovitá, vytrvalá rostlina s měkkými nadzemními částmi dorůstajícími do výše 1-2 m. Indigové barvivo se vyrábí z drcených stonků pokosených 10-20 cm nad zemí, obvykle ve stáří 4-5 měsíců a na počátku květu. Drť asi 10 hodin kvasí ve studené vodě, až vznikne žluté barvivo. Filtrovaný výluh se působením vzdušného kyslíku vysráží v modré indigo, jež se ve formě kalu usadí na dně. Pigment se poté vysuší a slisuje.
Úchvatný krátkometrážní dokument o barvení indigem v Japonsku a o tradiční japonské tkalcovské technice zvané ikat. Pokud nevládnete japonštinou ani angličtinou, tím lépe. Nechte se prostě jen unášet uchvacujícími obrazy, bezčasým plynutím a oním hlubokým, soustředěným klidem, díky němuž Japonci udělají z čehokoli zenový rituál. Že modrá není vaše nejoblíbenější barva? Udělejte si 18 minut času, a bude.
Pasáž, kterou stojí za to si zapamatovat? "Indigo je živé. Proto se o ně pečlivě starám, jako při osévání polí. Nespěchám, aby mělo čas kvasit. Vnímám, jak mi husté plyne rukama, jak se ozývá při míchání, jako by mi už od začátku dávalo znamení, jak se o ně starat, aby se později nevyskytly větší obtíže." Ach. Ach, ach... Není to přesně to, co nám tak palčivě chybí? Úcta k materii, naslouchání jejím potřebám, schopnost ji následovat, spíš než vnutit jí svou vůli? Je-li indigo živé - je-li život -, pak právě to je možná cesta, jak život žít: nespěchat, dát životu čas kvasit, vnímat, jak nám hustý plyne rukama, jak se ozývá při míchání. On nám pak už od začátku bude dávat znamení, jak se o něj starat, aby se později nevyskytly větší obtíže.
Techniky barvení indigem v Japonsku. Foto via Pinterest.
V tropických a subtropických oblastech, kde se indigovník přirozeně vyskytoval, existují doklady o výrobě indiga už z mladší doby kamenné. V Evropě uměli modré barvivo vyrábět staří Keltové a Germáni. Nezískávali je však z indigovníku, pro naše klima nevhodného, nýbrž z borytu barvířského (Isatis tinctoria), jenž poskytuje barvivo téhož odstínu, ale výrazně menší barvící síly i stálosti. Římané proto barvu pokládali za nízkou, barbarskou, a používali ji jen velice omezeně. Jejich východní sousedé - biblické národy - však dováželi sytě modré barvivo z Indie a Středního východu, a tak mu Římané začali říkat indicum: "to, jež pochází z Indie". Před Římany indigo znali i Řekové, ale jejich vztah k němu byl podobně odtažitý: barva se jim jevila příliš temná, orientální a barbarská. Řecká a římská kultura chovaly v úctě zejména barvu bílou, černou a červenou, ostatně podobně jako mnoho starých civilizací afrických a asijských. Z tohoto kulturního podhoubí vyrůstá mimochodem i naše Červená Karkulka, která v nejstarších verzích z doby kolem roku 1000 nese bílé máslo babičce oblečené v černé a potkává černého vlka. Moje Karkulka je dokonce pouze dvoubarevná, a od té doby, co vím o této barevné symbolice díky skvělé knize mého oblíbeného historika Michela Pastoureaua Bleu. Histoire d'une couleur (česky pod názvem Modrá. Dějiny jedné barvy, přel. Helena Beguivinová, Argo, 2013), kladu si otázku, co to o mě vypovídá.
Vlevo indigo, vpravo minerál jménem azurit. Římané se domnívali, že indigo je také minerál, a tato víra se v Evropě udržela až do 16. století. Vlastně se vůbec nedivím. Foto via Pinterest.
Modrá barva, ať už získávaná z borytu nebo z indigovníku, přichází v Evropě na milost až ve 12. století, nejprve v ikonografii, v podobě vyobrazení smutečního roucha Panny Marie, a pak i v oblékání aristokratů. Jako první si ji oblékl - právě jako mariánský symbol - francouzský král Ludvík IX. řečený Svatý (1226-1270). A náhle tu máme co? Přece královskou modř. Modrá tak získává zcela novou symboliku a kromě královské hodnosti začne symbolizovat i radost, lásku, věrnost, mír a útěchu. Červená zůstane oproti tomu symbolem císařství a papežství.
Masivní nástup modré přichází až v 15. století s protestantstvím, a poté ve století šestnáctém, s reformací. Protestanti, a po nich i představitelé reformace hodili, jak víme, vše okatě přepychové - včetně červené - do jednoho pytle s nápisem "hřích", a zahalili se "nebarvami", a to v prvé řadě mravnou černou. O tom, jaké další barvy se stanou přijatelnými, přitom rozhodlo, nakolik blízkou kultura vnímala tu či onu barvu jednomu z vrcholů už zmiňovaného trojúhelníku bílá, černá, červená. Bílá byla vždy vnímána v protikladu k oběma zbývajícím: s černou tvořila protiklad čistota/ušpiněnost, a tedy také božskost/lidskost. S červenou zase opozici nebarvenost/barvenost nebo také logicky přirozenost/vyumělkovanost či prostota/přepych. Červené barvivo bylo totiž historicky nejstarší ze všech, a tak se logicky stalo jakýmsi archetypem barvy či barviva a jako takové to schytalo za všechny. Na základě soudobého vnímání barev přitom byla modrá přiřazena k černé, a tak "spasena" jako trochu jiná forma nejmravnější ze všech barev. Kdyby byli protestanté vydávali něco jako časopis Vogue, byli mohli napsat na titulní stránku: Blue is the new black.
Dior Spring/Summer 2021. Něco z japonských samurajů, pouštních beduínů i siluety New Look z konce 40. let. Vše je však svěží, nové, přitažlivé. Minulost i budoucnost. Na toto přemostění času v českých zemích zatím stále ještě čekáme. Všechna foto via Pinterest.
Pak už obliba modré jen rostla. K jejímu všeobecnému rozšíření zásadně přispěl masivní dovoz levného indiga z Ameriky od konce 18. století. Americké indigo svou nízkou cenou, související s otrockou prací afroamerické populace, zcela převálcovalo výrobky evropské provenience, a ukončilo dlouhé období, kdy evropskou produkci méně kvalitního barviva z borytu barvířského chránila vůči dovozu restriktivní nařízení evropských panovníků. Hvězda modré pak už jen stoupala. Modrá se tak stala nejrozšířenější a nejoblíbenější barvou přinejmenším v naší euroatlantické kultuře. Jejímu konečnému vítězství výrazně napomohl i jistý globální trend v oblékání, typický pro 20. a 21. století: totiž obliba, ba přímo kult indigem barvených džínů.
Indigo je něčím také zcela naše. Neoddělitelně patří i k české kultuře a českému barevnému prožívání, ačkoli tento fakt zdárně opomíjíme. Kdo by ale neznal modrotisk? Modrotisk je tradiční, v českých zemích téměř dvě stě let známá a stále používaná technika tzv. negativního tisku, kdy se na bílou látku nanáší dřevěnými raznicemi krycí hmota, poté se látka opakovaně barví v indigové lázni, a nakonec pere ve slabém kyselém roztoku, tak aby se krycí hmota rozpustila, a odhalil sněhobílý vzor. Tento fascinující, místy doslova alchymistický proces můžete sledovat v poutavé reportáži ze strážnické dílny rodiny Jochových. Sekvence o modrotisku začíná v čase 8:02.
Krása z dílny Danzingerových. Jemné, lineární motivy se dají skvěle kombinovat a působí svěže a moderně, v podstatě jako skvělý košilový vzor či klidně i vzor kostýmový či oblekový, kdyby se tiskly i na tužší, třeba lněnou tkaninu. Neztrácí přitom punc rukodělného klenotu. Vše, co se z hlediska průmyslové výroby může jevit jako nedostatek - jemné barevné nuance, subtilní nepřesnosti tisku, stopy po hřebíčcích, s jejichž pomocí se nasazuje vzor -, dodává každému metru unikátní charakter a nabízí příležitost vytvořit z látky nenapodobitelný kus oděvu, jenž skutečně dýchá a barevně doslova vibruje. Foto via www.modrotisk-danzinger.cz.
Tradiční, indigem barvený modrotisk dnes vyrábějí dvě moravské dílny: dílna Danzingerových v Olešnici a už zmiňovaná strážnická dílna rodu Jochových. Připadá mi naprosto neuvěřitelné, že dnes, v době invaze šuntu a kýče, si můžeme koupit metr vysoce kvalitní čistě bavlněné tkaniny, jež byla ručně potištěna na každém centimetru čtverečním raznicemi starými až jeden a půl století, opakovaně ručně barvena v barvivu s tisíciletou tradicí a s láskou ručně prána a mandlována, za částku 265-590 Kč. Tolik stojí rukodělný výrobek, jehož výrobní technologie je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO! Řeknu vám rovnou, že například ve Francii by takový unikát stál mnohonásobně víc. Měl by však prvotřídní promo na každém rohu, lidé, zejména z příslušné oblasti, by jej hrdě nosili od nejútlejšího věku a učili se o něm ve škole. Pravděpodobně by alespoň velmi rámcově ovládali techniku jeho výroby, protože by přinejmenším jednou v životě absolvovali zážitkový workshop, kde by v praxi pochopili, jak ta krása vlastně přichází na svět. A měli by k dispozici celé kolekce modrotiskového oblečení od běžného standardu až po haute couture, takže by si krásné, hodnotné, vkusné a slušivé oblečení mohli koupit, kdykoli by se jim zachtělo.
Jak těžké je koupit něco krásného, účelného a ryze českého, člověk pochopí, když zatouží opakovaně obdarovat své cizokrajné přátele. Věřte mi, že dostupné možnosti vyčerpáte velmi rychle. Já osobně navíc nevěřím v suvenýry, které obvykle nejsou ani krásné, ani účelné, a u nás bohužel ani české. Pokládám však za hluboce smysluplné obdarovat kohokoli autentickými lokálními výrobky. Něco takového u nás najít je ovšem nadlidský výkon. Existují však výjimky. Zlatými českými ručičkami oplývající Eva Srbová vytvořila pro moji francouzskou švagrovou tašku z modrotisku z dílny Danzingerových, indigem barvené džínoviny a pratelného papíru, na nějž jsme daly vytisknout citát od Jana Skácela. "Nejkrásnější básně jsou ty, co ještě nebyly napsány." Máte už svou tašku s básní? Chcete-li krásný, hodnotný, smysluplný dar pro sebe či své drahé, Eva vám tu nenapsanou báseň ušije - evaza@centrum.cz. Se svolením Evy Srbové, foto Tanguy Calvez pro Synestesis.
Francie - když už jsme u ní - o své rodinné stříbro opravdu pečuje jinak. Věhlasné značky Chanel a Dior se pravidelně obrací na ty, kdo udržují tradiční řemesla v Evropě i jinde, a jejich um začleňují do nových kolekcí. Chanel dokonce každoročně pořádá zvláštní přehlídku Métiers d'art, "Umělecká řemesla". Tradiční řemesla se ovšem udržují i díky mnohem dostupnějším značkám. Já třeba miluji konopné plédy Couleur chanvre a chystám se při příští cestě do Bretaně koupit si další, tentokrát v barvě Bleu de Japon, "Japonská modř". Indigový.
Kolekce Fendi Resort 2017. Proč by něco takového nemohlo být modré? Z modrotisku? Samozřejmě, chtělo by to vyměnit pro tento účel příliš nebo naopak málo tuhé plátno za bavlněný mušelín a třeba skvělou lodní plachtovinu, rovněž bavlněnou, z níž Bretaňci šijí fantastické bundy, parky a kabáty. Jistě, celek by působil více nespoutaně, blíže archetypu divošky, ale to k nám, indigovým Čechům a Češkám, patří. Modrotisk má neskutečný potenciál.
Kdo se této mise ujmete? Všechna foto via Pinterest.
Co modrotisk použít v klasické krejčovině? Pravidelní čtenáři už v siluetě jistě identifikovali archetyp matky. Co nabídnout širší spektrum tkanin, co do síly i materiálu (len, bavlna, vlna, možná i hedvábí)? Co vzor zvětšit a tisknout až po prvním či druhém barvení, tak aby výsledek nebyl tak čistý a kontrastní - tak jednoznačně panenský? Co tisknout na bavlněný úplet? Prosím, vyrobte to někdo, já si to koupím! Foto zleva: Carolina Herrera Spring 2016, ostatní website Carolina Herrera, vše via Pinterest.
Kde si ale může česká žena koupit krásné, padnoucí šaty z modrotisku, jež by nepůsobily jako lidový kroj? Tento podivně lhostejný postoj k historické kontinuitě je čímsi pro naši zemi velmi typickým. My máme stále pocit, že nic nemáme. Že mají ti druzí. Že se musíme obracet k nim, napodobovat je, nakupovat u nich. Sedíme na obrovské truhlici kypící bohatstvím, a hlavu máme odvrácenou jinam. Tradiční řemesla vnímáme jako zvláštní rezidua času, jako chaloupky ve skanzenu, jako paličkovaný krejzlík ve vitríně etnografického muzea. To vše ale žije. Není důvod to přidušovat. To vše se může a má vyvíjet dál, něčím zůstávat stejné, a něčím se měnit. Jako život sám.
Naše žírná zem stále ještě leží ladem.
Pojďme s tím něco udělat.
Máte pole, ale nevíte, co s ním? Co boryt barvířský? Co len setý? Co houf huňatých oveček?
Tkáte na tkalcovském stavu, ale chybí vám "rukopis"? Co vrátit se ke kořenům? Co tkat bílé, tu a tam potisknout a vykoupat v modři?
Šijete, ale stále hledáte svůj styl? Co se stát tím, kdo modrotisku vdechne nový život a vyvede ho z truhel s kroji do našich šatníků? Hledejte nové tkaniny. Jemnější, hrubší. Indigo spolehlivě probarví vše, co přichází z přírody.
Umíte tvořit modrotisk? Netvořte staré. Vytvořte nové. Nasaďte vzor na už probarvenou látku, a pak třeba další při dalším barvení. Vzor nemusí být jen bílý. Může mít barvu drozdích vajec, barvu modré hodiny.
Máte obchod či obchůdek a toužíte mu dát jasnou identitu? Staňte se tím, kdo zná v širokém i blízkém okolí ty, kdo tvoří krásné české věci. České věci jsou v českých zemích nejvíce nedostatkovým zbožím!
Máte firmu s českými kořeny? Dejte o nich všem vědět! Spojte se s dalšími takovými, pomozte si navzájem. Proč by výrobce vonných esencí nemohl prodávat tašky z modrotisku se Skácelovými verši? Opusťme konečně bezduchá trika a propisky s reklamními nápisy, které jen zavalují planetu harampádím. Tvořme spolu krásné, duchaplné věci. Tak svoje jméno prodáme nejlépe.
Nemusíte však nic vyrábět. Všichni nemáme dar tvořit hmotu. Prostě "jen" rádi spojujete lidi? Uspořádejte sympozium o české kráse! Znáte-li kohokoli, jehož budoucnost vidíte modře, pošlete mu tento článek k přečtení. Všichni můžeme něco udělat. Zaset semínko. Přišplouchnout trochu vody.
Indigo je tu už šest tisíc let. Do modré se oblékají kultury na celé planetě. Modrá se drží už desetiletí na špičce nejoblíbenějších barev Evropanů. České modro je ale své a nenahraditelné. Smysl má celek i část.
Modrá k nám zkrátka patří jako k Čechům i jako k světoobčanům.
Země je z vesmíru indigová.
Prostě se jen ladíme na hudbu sfér.
P.S. Chcete se s indigem zpřátelit i čichem?
● Vůni indiga můžete prozkoumat už ve čtvrtek 23. února od 19 hod. na prvním synestetickém online workshopu s názvem "Jak přeložit do vůně... indigo". Přihlašování je možné do neděle 19. února, tak abych vám stihla poštou doručit vzorky vůní, s nimiž budeme pracovat.
● V sobotu 25. února od 9 do 12 hod. se koná v Praze workshop "Jak vonět ve svém živlu". Jste oheň, voda, země nebo vzduch? A kam patří indigo? Na workshopu se seznámíte čichem se 4 živly, 8 vonnými esencemi a 12 parfémy, a naučíte se vnímat vůně tak, aby vám ta krása už nikdy neprotekla mezi prsty. Přihlásit se je možné opět zde.
● Máte-li pocit, že hledáte totéž, co já - českou krásu pro české tělo a českou duši -, pak si vás už teď dovoluji pozvat na čtyřdenní dobrodružnou výpravu s tímto myslím nanejvýš bohulibým cílem. Daly jsme jí název "Hledáme českou krásu". Tento bezprecedentní exkurz do české duše podnikneme ve dnech 25.-28. května ze základny jménem Penzion Viktorka v blízkosti Ratibořic. Viktorka? Ratibořice? Ano, přátelé. Pro jednou budeme hledat prameny české krásy tam, kde skutečně pramení: v Babiččině údolí a v Babičce Boženy Němcové, která je přímo zahradou ryze českých ženských archetypů. Krajinou české duše vás spolu se mnou provede Irena Kubicová, výjimečná lektorka jógy, která z této duševně pohybové aktivity udělala oslavu cykličnosti české přírody. Třetí inspirátorkou bude zkušená průvodkyně poradními kruhy Hana Bernardová, která nám pomůže dát hlas každému, kdo si přisedne. A já vás provedu bohatstvím českých ženských archetypů, vůní a stylů oblékání, které nás přiblíží tam, kde je nám nejlépe: k sobě samým. Domů.