a také o podstatě ikoničnosti vůbec
___
Obvykle se o róby procházející se po červených kobercích moc nezajímám. Zdá se mi, že na cestu do Alberta se jimi člověk moc inspirovat nemůže, a taky mám u málokterého kusu oděvu tak silný pocit, že dotyčná je v převleku - rozumějte v převleku za někoho jiného. A ačkoli módu miluji, co mě na ní zajímá, je právě to, nakolik nás přibližuje nám samým. Ne, nakolik je schopna nás nám samým zcela odcizit.
Dnes ráno jsem ale s náhlým a upřímným zájmem musela kliknout na fotografii Kate Middleton z premiéry filmu Není čas zemřít. Z nejnovější Bondovky, poslední, v níž Bonda hraje skvělý Daniel Craig.
Důvod, proč vám o těchto šatech píšu, je ten, že ačkoli je vévodkyně z Cambridge vynesla teprve včera večer, mám silné tušení, že už navždy zůstanou šaty ikonickými. Navždy se zařadí vedle bílých šatů Marilyn Monroe vzdouvajících se nad průduchem metra ve filmu Slaměný vdovec, vedle černé sametové róby Audrey Hepburn z filmu Snídaně u Tiffanyho, stejně jako vedle nezapomenutelných šatů skutečných žen, třeba těch, v nichž se vdala Katina tchyně, princezna Diana.
Co vlastně dělá ikonické šaty ikonickými? Proč existuje nemálo překrásných šatů, jež si po čase stěží vybavíme, zatímco jiné nám navždy ulpí v hlavě? Třeba červené šaty z filmu Pretty Women, v nichž Julia Roberts v roli Vivian absolvuje své první operní představení, přičemž zkoumá, jak "nahodit" divadelní kukátko? Na šatech Kate Middleton z premiéry nového Bonda pochopíme, v čem spočívá ta magie. Pojďme tedy na to.
Nejprve si tu róbu dobře prohlédněme. Nechme se oslnit. Jsou to totiž bez přehánění šaty zcela oslnivé. Tak oslnivé, že bych - s upřímným pochopením a soucitem - nedala moc za to, že smutný výraz Léy Seydoux a Any de Armas, Bondových sparring partnerek, z fotografií z téže premiéry má na svědomí právě oslnivost těchto šatů: všechny ostatní róby, a tudíž i všechny ostatní ženy, jakkoli krásné, nadané a "zasloužilé", totiž nechaly tyto šaty - a tato žena - daleko, ale tentokrát opravdu velmi daleko za sebou.
Róba Kate Middleton je zlatá. Třpytí se jako pohádkové roucho Sluneční paní, včetně dechberoucí iluze ze středu vycházejících paprsků a mihotavé neuchopitelnosti hodné onoho nadpozemského živlu, jímž je světlo. Šaty Kate Middleton jsou róbou sluneční bohyně. Jsou nanejvýš výmluvným oděvem Ženy Slunce. Je něco víc než zlato? Je něco víc než Slunce? Vedle Slunce blednou i Hvězdy... To ale není vše. Chci říct, že to není jen oněmi šaty.
Vlevo Léa Seydoux, vpravo Ana de Armas. Bond girls. Bond má spoustu holek, a jednu Královnu. Foto via www.redcarpet-fashionawards.com.
Jsem si totiž jista, že kdyby touž róbu vynesla třeba právě Léa Seydoux, efekt by byl jiný. Efekt by ani zdaleka nedosahoval dojmu, jejž v šatech vyvolává právě Kate Middleton. Proč? Právě proto, že Kate není a nikdy nebyla hvězdou. Od prvního okamžiku, kdy se dostala do hledáčku médií, působila plaše, nikdy neusilovala o pozornost, nemluvila, pokud nemusela, jako by věděla, kde je její místo. Je tou, jež stojí Někomu po boku. Je tu kvůli Někomu. A také kvůli Něčemu. Má v sobě to, co svět tolik obdivuje na některých členech britské královské dynastie: smysl pro službu. Kate Middleton tak své místo zjevně vůbec nevidí v záři reflektorů jako například její americká švagrová. Kate je vždy trochu v pozadí, a přesto vždy a za všech okolností zcela ve středu pozornosti. Přesto, nebo právě proto. Kate Middleton možná nemá modrou krev, ale co jistě má, je potenciál Královny. A právě ten nám včera předvedla. Dle mého názoru poprvé v této síle. Kate Middleton v těchto šatech poprvé ukázala, nebo spíš projevila (ona totiž vůbec nic neukazuje), že je duší pravou královnou.
Ale zůstaňme ještě chvíli u těch překrásných šatů. Proč působí tak královsky - tedy vznešeně, důstojně, majestátně -, je dáno tím, že jsou, navzdory své třpytivosti, velice cudné. Jsou to šaty zahalující. To hvězdy nosí rády šaty odhalující. Ostatně podle míry odhalení lze myslím spolehlivě rozpoznat hvězdu od Královny. Kate Middleton je s těmi šaty téměř v rozporu, a paradoxně právě proto působí tak velkolepě: je totiž až chlapecky útlá, má tělo atletky a také nejčastěji plachý úsměv. Je to žena vždy a za všech okolností velmi cudná, jakkoli dnes, zdá se, tato hodnota nikoho příliš nezajímá. Škoda. To tělo hvězdy by mělo silně akcentované ženské tvary, i kdyby za tím měla stát plastická chirurgie. A pak by bylo třeba z těchto tvarů hodně předvést. Kate Middleton se nepředvádí. Přesto však září. Její pleť září, její pokožka září, a září i její upřímný, vřelý, a přitom vždy trochu zdrženlivý úsměv. Nemůžu se také nedotknout jejich vlasů. Jejího účesu. Její nádherný účes antické bohyně je skutečně korunou této ženy v tomto slavnostním okamžiku. Teprve tyto vlasy půvabně odhalující šíji dělají z těchto šatů to, čím ve skutečnosti jsou: řízu. Tedy roucho téměř obřadné. Jsou to totiž šaty bezčasé, nadčasové, věčné. Dnešní stejně jako starověké, a bůhvíjaké ještě. Nadčasovost je jedním z klíčových aspektů ikoničnosti.
A parfém? Jaký parfém má v sobě tento stupeň záře a nedotknutelné sálavosti? Chvíli jsem hledala. Zhruba před rokem jsem totiž napsala celé pojednání o tom, jak voní zlato. Přesto by žádný ze čtyř v něm vylíčených parfémů úplně nevystihl zlatavost Katiny róby. Nevystihl by totiž její texturu. Tyto šaty totiž působí, jako by byly ze zlatých střípků. Střípky, jakkoli malé, stejně jako odlesky, jakkoli hřejivé, v sobě totiž mají jistou ostrost. Bodají, řežou a oslepují. Je lépe držet se od nich v úctyhodné vzdálenosti. Jsou jako jemné zlaté šípy vytrvale radiálně vystřelující do všech stran. A tuto vlastnost žádný ze zmiňovaných parfémů nemá. Má ji ovšem jiný. Prada Amber. Jeho zlatistost plyne stejně jako u ostatních čtyř z přítomnosti ambry. Ambra je v parfumerství nejspolehlivějším překladem zlata do vůně. Je stejně oslnivá a hřejivá, sálavá jako tavící se zlato. V tomto parfému však v sobě nese i potřebnou střípkovitost, a to díky spojení pryskyřic a medu s pačuli a, odhaduji, uměřenou dávkou ethyl maltolu, jenž voní po cukrové vatě a vůbec po sklovitých polevách, ztuhlých pramíncích cukru a jiných útvarech z cukru podobných ledu. Kombinací těchto složek tak v parfému vzniká nenapodobitelná textura zářivého jantaru vysráženého do lesklých, křupavých krystalků.
Ten parfém mimochodem provází jedna z nejpůsobivějších a co do smyslu nejpropracovanějších kampaní, s jakými jsem se kdy setkala. Je nejen mimořádně zdařilá vizuálně - natočili ji sám Ridley Scott s dcerou Jordan -, ale nese i hluboké verbální poselství. Provází ji totiž báseň Hrom: Dokonalá mysl, jež je součástí šestého kodexu Rukopisů z Nag Hammádí, souboru starověkých gnostických textů pravděpodobně ze 3. a 4. století n.l.
Jsem totiž první i poslední.
Jsem děvka i světice.
Jsem žena i panna.
Jsem matka i dcera.
Jsem ta, jež se v nádheře vdává, a přesto manžela nemám.
Jsem nevěsta i ženich.
Jsem nerozumná i moudrá.
Vraťte se k dětství a neopovrhujte jím, protože je malé a slabé.
Ani neodtrhujte velké od malých, neboť skrze malé je poznáváno velké.
Jsem ta, jež je uctívána a velebena, i ta, jíž s opovržením pohrdají.
Jsem poznání i neznalost.
Jsem stud i odvaha.
Jsem beze studu i ostýchavá.
Jsem vláda i nezvladatelná.
Jsem síla i strach.
Jsem válka i mír.
Jsem podstata i nepodstatná.
Jsem soucitná i krutá.
Nemějte v nenávisti mou poslušnost a neobdivujte se mé tvrdosti.
Jsem spojení i rozpad.
Jsem ta, jež je ve všem strachu, i silou v chvění.
Jsem ta, jež je slabá, i ta, jež prospívá na líbezném místě.
Jsem cizinka i občanka.
Jsem ticho, jež je nezachytitelné, i myšlenka, jež se stále vrací.
Jsem hlas, jehož zvuk je mnohohlasý.
Jsem totiž první i poslední.
Neříká snad tato báseň něco o Celé ženě? O Královně?
A princip této magie? Co dělá z šatů šaty ikonické? To je atomicky vyjádřeno právě "zjevením" Kate ve zlaté róbě. Tento okamžik v sobě totiž obsahuje všechny aspekty, díky nimž se šaty stanou ikonou. Díky nimž se cokoli stane ikonickým. Pojďme si je shrnout.
Nečekanost: ikonické šaty provází vždy silný moment překvapení. Žena v nich oblečená nebyla nikdy předtím spatřena v této podobě (viz Pretty Woman v rudých šatech, zatímco do té doby nosila hadříky lehké holky) nebo je má na sobě ve zcela nečekaném kontextu, jenž je s povahou róby prakticky v rozporu (viz Audrey Hepburn ve Snídani u Tiffanyho, jež není ničím jiným než postáváním chudé holky u výlohy s brilianty). Ty šaty jsou tedy předzvěstí nebo potvrzením toho, že se ona žena posune nebo právě posunula na vyšší úroveň bytí - že se stane nebo právě stala tím, kým se vždy měla stát. Kate Middleton jsme nikdy neviděli v takto odvážných, nápadných šatech. Kdyby je na sobě měla žena více vyzývavá, tato nádhera by okamžitě sklouzla ke kýči. Ve spojení s její cudností se ovšem róba stává čímsi téměř fenomenálním. Dochází ke spojení protikladů. K metamorfóze integrací. K vytvoření celistvosti, celku, jednoty.
Nezaměnitelnost: ikonické šaty jsou vždy něčím zcela výjimečné. Jsou oslnivě rudé (Pretty Woman), obrovské (svatební krinolína princezny Diany) nebo nápaditě střižené (černé konzervativní šaty Mireille Darc z filmu Velký blondýn s černou botou, jež mají vzadu výstřih tak hluboký, že odhaluje polovinu pozadí). Malé černé stejně jako klasické bílé svatební šaty proto nikdy nebudou ikonické. Jsou totiž dokonale zaměnitelné. Svým způsobem zařazují, místo aby vyčleňovaly. Zlaté šaty Kate Middleton rozhodně vyčleňují. Jsou zlaté. Jsou jedním slovem maximální.
Nadčasovost: jak už jsem zmiňovala výše, ikonické šaty jsou výjimečné, ale jejich výjimečnost nikdy nevyjde z módy. Čímsi zcela unikají ničivosti času a vstupují do repertoáru objektů, na něž se díváme s očima uchvácenýma novostí i konejšenýma tím, co dávno známe. Co je ikonické, nikdy nezestárne. Co je ikonické, nikdy neztratí hodnotu.
Analogičnost: ikonické šaty dokonale vystihují svou nositelku, ba říkají o ní víc, než možná sama tuší nebo chce. Stávají se jejím atributem, předmětem, jenž ji dokonale zastupuje, podobně jako luk vyjadřuje bohyni Artemidu. Ikonické šaty nikdy nejsou maskou, ale naopak, podobně jako logo, v sobě obsahují esenci ženy, jež je nosí. Kate Middleton se díky těmto šatům doslova zjevuje ve své královskosti.
Stejnou ikonou je i James Bond: je ikonou, jež odkazuje k archetypu rytíře či bojovníka. Promiskuitního hrdiny, jehož nevázanost vyvažuje nezdolná loajalita k manželce jeho krále, ke Královně, ke Koruně. K Ženě. Je to princip příběhu rytířů Kulatého stolu a královny Guinevry. Je to princip mnoha příběhů. Je půvabné, za jakých okolností se Kate Middleton "zjevila" ve své královskosti: aby "přijala hold" svého věrného služebníka a odměnila ho svým úsměvem. "You look jolly lovely," řekl jí prý Craig, když se na premiéře setkali. "Děsně vám to sekne." Je to pravda nebo lež? Kdo ví. A je to ostatně zcela lhostejné. Takové škádlení patří k mýtu Rytíře a Královny.
Stejně jako šaty, jaké nemá žádná jiná.
Že tyto prvky a zápletky žijí v mýtech a pohádkách, jaksi patří k věci. Co mě však nepřestává fascinovat, je to, nakolik se otiskují do toho, co skutečně žijeme a prožíváme.
A tak konec konců vždycky dospějeme k tomu, že život je jen jeden velký Příběh.
P.S. Celý cyklus o ikonických šatech najdete případně zde: