a také o záludnosti "nezbytných a zaručeně univerzálních" kusů oděvu
___
Určitě jste si všimli, že ve všech časopisech, jež se úzce či alespoň okrajově zabývají módou, se pravidelně objevují články vyčíslující kusy oděvů, jež by neměly chybět v žádném v šatníku. Obvykle se mezi nimi objevují malé černé, bílá košile, béžový trenčkot, tmavě modré džíny a také námořnické triko. Jako jejich hlavní trumf se uvádí zejména nadčasovost, univerzální slušivost, snadná kombinovatelnost a diskrétní elegance.
Protože jsem se právě vrátila z pravidelné cesty do Bretaně za rodinou mého muže, kde nosí námořnické triko opravdu všichni, od kojenců až po ctihodné kmety, musím říct, že to s těmi základními kusy šatníku není zdaleka tak jednoduché. Přestože v Bretani člověk koupí námořnické triko doslova na každém kroku, a to v prémiové kvalitě, přijatelné ceně a mnoha barevných i střihových obměnách, ještě nikdy jsem pruhovanému volání nepodlehla. Mně osobně totiž tento svršek nesluší, jakkoli se mě snaží místní opakovaně přesvědčit o opaku a zatvrzele trvají na tom, že marinière přece "sluší všem a hodí se ke všemu". Dle mého názoru však nic nesluší všem a nic se nehodí ke všemu. A protože mám dost příležitostí pozorovat Bretaňce v modrobílých pruzích od hlavy až k patě i sebe sama při úsměvných pokusech o akvizici toho svého exempláře - co jiného taky dělat v obchodě, kde je všechno pruhované a kde můj muž musí pravidelně obnovit svůj bretaňský stejnokroj -, pokusila jsem se přijít na kloub tomu, proč tyto základní kusy šatníku nejsou tak univerzální, za jaké jsou vydávány, a jak je případně přelstít, a přizpůsobit své osobnosti, fyziognomii a přirozenému stylu.
Začněme tím, kde se námořnické triko vůbec vzalo a jak se vlastně dostalo na seznam oděvních nezbytností.
Námořnické triko bylo a je tradiční součástí oděvu bretaňských a normandských rybářů a námořníků a jiných povolání souvisejících s mořem. Právě proto je modré a bílé. Kdyby námořnické triko nebylo pruhované, fungovalo by jako námořnické maskáče. Na otevřeném moři přestává mořská vegetace barvit vodu do tyrkysova a voda nabývá hlubokého indigového odstínu, jejž narušují jen sněhobílé linie hřbetů vln pěnících za kýlem lodi. Wikipedia s odkazem na starší tradici říká, že právě nepřirozenost pruhů námořnického trika měla fungovat jako signál v případě, že se ocitl muž přes palubu. Mezi námi, zdá se mi to trochu přitažené za vlasy. Možná by to fungovalo, kdyby muž padal systematicky přes palubu s žehlícím prknem, na něž by pak mezi usilovnými tempy v rozbouřených vodách triko natáhl, aby vynikla dokonalá rovnoběžnost jeho pruhů. To už by se ale rovnou mohl nechat strhnout do vody se záchranným kruhem, nafukovacím člunem a smaženými řízky na tři dny provizorní plavby. Lepší vysvětlení očekávám od knihy mého oblíbeného historika Michela Pastoureaua L'étoffe du diable (Ďáblova tkanina) věnované dějinám pruhovaných látek, pro kterou se teprve chystám do knihovny. Najdu-li v ní něco objevného, připíšu to na konec tohoto článku.
V 19. století se námořnické triko stalo součástí uniformy ruského, a posléze i francouzského námořnictva. Chcete-li si pořídit francouzskou marinière v podobě, v jaké je předepsána jako prvek námořnické uniformy, porozhlédněte se po bílé s 20 nebo 21 modrými pruhy na trupu a 14 nebo 15 na rukávech, a to o šířce odpovídající polovině vzdálenosti mezi dvěma pruhy. Ty přitom začínají až pod průkrčníkem, takže žádný z nich není výstřihem narušen. Ano, jste-li poněkud pédant čili hezky česky cimprlich, bude vhodné vydat se na nákup s příložným pravítkem nebo rolovacím metrem z Baumaxu, jinak riskujete, že vás někdo napálí.
Někdy v letech 1916-1917, za pobytu v normanském Dauville, začala námořnické triko nosit Gabrielle Chanel. Kupovala si je prý v místních přístavních obchůdcích, tedy vlastně v pánské konfekci. Nikdy je však v této podobě do svých kolekcí nezakomponovala. To učinil poprvé až Yves Saint Laurent ve své námořnické kolekci z roku 1966, a po něm, počínaje rokem 1978, v široké míře Jean-Paul Gaultier, který si z modrobílých pruhů udělal prakticky každodenní uniformu. Teprve poté, v 90. letech, námořnické triko včlenil do jazyka stylu Chanel Karl Lagerfeld.
Ještě dříve než se začala marinière procházet po nejprestižnějších přehlídkových molech, stala se doslova symbolem filmů francouzské Nové vlny. Jean Seberg ji měla na sobě v Godardově filmu U konce s dechem (1960), Brigitte Bardot v jeho Pohrdání (1963) a Anna Karina v o dva roky mladším Bláznivém Petříčkovi stejného režiséra. U nás si v téže době námořnické triko "zahrálo" v legendárních Starcích na chmelu Ladislava Rychmana (1964) i v poetickém Rozmarném létě Jiřího Menzela (1967).
A tady narážíme na zajímavý fenomén, jejž nelze od tohoto ikonického kusu oděvu oddělit: na jeho výraznou sémantickou ambivalenci. Námořnické triko umí být uhlazené a spořádané, i rebelské a vyvrhelské. Čím to?
Budete se mi smát, ale myslím, že je to jednak napjatostí pruhů a linií vůbec, a jednak silou kontrastu.
Jakmile se linie rozvlní, vidím rebela. Rebel vrhá opilé stíny, je bohémsky pomačkaný a ve větru bláznivě tančí. Foto via Pinterest.
Čím volnější triko bude, tím víc se naruší pevnost linií, a oblečení ztratí strohost uniformy. A totéž se stane, čím víc se bílá odchýlí od sněhobílé.
Šprtka a šprtka.
Tady to moc netančí. Vlastně ani trochu. Zkrátka marinière do formálního prostředí. Vpravo dávají pruhy spolu s oslnivě bílými teniskami pánskému kostýmu svěžest a dynamičnost elegantní plachetnice brázdící s lehkostí a bezchybným kurzem turbulentními vodami korporátu. Vlevo skvělá ukázka toho, jak na pruhy, pokud vám, stejně jako mně, nesluší: mějte je v paži a zasypte se puntíky! Pruhy naruší křehkou bezbrannost puntíků a puntíky zase hrdinskou přímočarost pruhů. Výsledek? Příjemný mix řádu, jemnosti a nadhledu. Radost pohledět! Foto via Pinterest.
Rebel a rebel.
Nádherná, tajemná a ryzí Zuzanka Šulajová jako Panna Zázračnica v mém milovaném filmu Záhrada Martina Šulíka (1995), o němž se vám toho chystám hodně povědět. Už asi tři roky. Foto via www.csfd.cz.
Marinière s sebou zcela přirozeně nese řád i neřád. Ostrý a tvrdý kontrast tmavě modré a bílé, ještě akcentovaný pravidelným střídáním, až pochodovou rytmičností pruhů tento kus oděvu zasvěcuje nějakému velmi přísnému bohu se švýcarskými hodinkami. A jeho hebounká, načechraná bavlněnost a pružnost úpletu z něj činí ideálního průvodce všech cestovatelů, dobrodruhů a průzkumníků. Na cestách nesmí nic škrábat ani škrtit!
Námořnické triko je zkrátka jak prvkem uniformy, kodifikovaným oděvem dělníka moře (rybáře) či vojáka válečného loďstva (mariňáka), tak optimálním vybavením každého muže i ženy vydávajících se vstříc nesnázím a nebezpečenství. Jako takové náleží k archetypu hrdiny/dítěte, jednomu z osmi základních mužských i ženských archetypů. Ženu můžeme nazvat hrdinkou, ale od hrdiny se prakticky ničím neliší. Podstatou archetypu hrdiny je potřeba posouvat osobní hranice: hrdina je tím, kdo se vytrhuje z omezení původní rodiny, a kdo odchází do světa podrobit se zkouškám, a tak nalézt vlastní kontury, tvar sebe sama. Své hranice. Proto je také archetyp hrdiny totožný s archetypem dítěte. Nedělá snad dítě přesně totéž pokaždé, když se pustí matčiny sukně, a jde prozkoumat, kam až dojde či vyleze bez její pomoci? Archetyp hrdiny je z estetického hlediska androgynní se spíše mužskou stylovou tendencí. Ostatně i hrdinské cesty "na zkušenou" stejně jako příslušnost k vojsku jsou historicky jednoznačně mužskou záležitostí. Estetika tohoto archetypu je silně grafická a barevně kontrastní a jejím kulturním východiskem je heraldika, tedy rozlišovací znamení středověkého rytíře. Z heraldiky také plyne její omezená barevnost: k heraldickým barvám patří vedle černé pouze jasné, vyhraněné odstíny, a to modrá, červená, purpurová a zelená, a z kovů stříbrná (bílá) a zlatá (žlutá). Něco vám to připomíná? Přesně tak přece vypadá preppy style, oblečení studentů anglofonních akademií, i sportovní oblečení! Sport je totiž náhražkovou aktivitou hrdiny, který se původně zabýval válečným výcvikem. A sportovec je novodobým šampionem, rytířem. Hrdinou. Erb dnes pouze nahradila národní vlajka a mozaika sponzorských log.
Jak přeložit stylově čistou marinière do vůně? Jak vyjádřit její téměř oslepující zářivost, kontrastní čistotu i tvrdost linií a nezapomenout přitom, že je v ní blaze jako v pyžamku?
Bvlgari BLV Pour homme
Z plných plic a s přivřenými víčky. Bvlgari BLV Pour homme, dílo španělského parfuméra Alberta Morillase z roku 2001, nemá nic společného s takzvanými mořskými vůněmi na bázi kalonu vonícími spíš po dužnině přezrálé okurky než po moři. K moři má ale blíž, než by se dle složení mohlo na první pohled zdát. BLV je typ vůně, jež nádherně vystihuje zážitek z klouzání po moři. Je bezstarostně svobodná, nejprve ostře oslepující jako střepy skla na hladině moře a pěnivá bílá tříšť za lodí, a poté měkká a houpavá jako plavný pohyb plavidla. Štiplavost úvodních tónů - oslnivého bergamotu a větrového jalovce a kardamomu - přechází v zázvor s jeho charakteristickou ambivalencí: z počátku chladivou citrónovostí, jež se pomalu ale jistě proměňuje v suchou pálivost. V kombinaci s bílými pižmy v základu parfém věrně evokuje bavlněné prádlo vymáchané v čerstvé, studené vodě, jež ve slunečném dni na větrném pobřeží uschne v divokém tanci do pár minut v nadýchanou hromádku, která při stlačení dvakrát zapruží a znovu spokojeně najde plný objem. Právě jako ten, kdo si, alespoň na chvilku, zjednoduší život na modro dole a modro nahoře oddělené čistou linkou a na jedinou starost, totiž dýchat z plných plic.
BLV je pánská vůně, ale hodí se k oběma pohlavím stejně jako námořnické triko. Jak už jsem psala výše, i marinière ostatně komukoli předá mužský náboj a auru odvážného hrdiny i rozmarného dítěte.
Proč tento kus oblečení s takovým švihem a nepřehlédnutelností tolika lidem nesluší? Je to jistě dáno právě jeho silnou archetypálností. Ostatně každý není duší dítětem ani hrdinou, a základních archetypů je, jak už jsem zmiňovala, pro každé pohlaví osm, takže ne že by nebylo z čeho vybírat. Kdo v sobě nemá přirozenou dravost a neutuchající elán, jako by v námořnickém triku zmizel: silná energie kontrastních pruhů v chladných barvách jej zcela překřičí a způsobí, že jeho tvář za štítem geometricky členěné plochy zežloutne jako stará fotografie. Dětské a hrdinské duše v něm naopak najdou skvělé stylové sebevyjádření, obzvlášť v ryzí chromatické bílomodré škále, v níž zůstane zachována prudkost a živelnost zpěněného moře v zářivém, slunečném dni. Zkrátka ideální podmínky pro dobrodružnou hrdinskou výpravu.
Pokud se však jako dítě ani hrdina bytostně necítíte, a přesto estetiku námořnického trika milujete, nic není ztraceno. Jen je třeba k tomuto "materiálu" přistoupit jako k matematické rovnici. Modrobílá plus pruhy rovná se nejvyšší tempo. Dynamičnost. Dravost. Živelnost. Chcete-li na rychlosti ubrat a dodat marinière více ženskosti, je třeba k ní přičíst jiný prvek, který bude její efekt neutralizovat. Výše už jsem předvedla účinek zjemňujících puntíků odpovídajících archetypu panny. Typická podoba francouzského stylu - když už jsme u Francie - však nejčastěji posouvá pruhovanou hrdinku blíže archetypu milenky. Je-li pro milenku něco opravdu charakteristického, je to vlnění. Milenka neproráží vody nekompromisní čarou. Milenka se houpe v bocích jako oblá bárka a vine a zavíjí v okrouhlých - a nebezpečných - vírech. Co tedy potřebujeme, chceme-li námořnické triko vyslat do těchto smyslnějších vod, je jednak narušení přímky, a jednak zvýšení celkové teploty: potřebujeme marinière rozvlnit, a do její modrobílé ledovosti vnést větší než malou špetku dráždivosti: dotek červené.
Co vznikne, sečteme-li přímočarost hrdinky a nevyzpytatelnost milenky? No přece koketnost! Krása matematiky archetypů. Ach... Foto via Pinterest.
A tady ještě šikovný manuál, jak na pruhy, žijete-li přímo v Paříži. Geniální reklama Zoe Cassavetes z roku 2006 na kabelky Lamarthe inspirovaná filmy francouzské Nové vlny, s půvabnou a dokonale koketní Elettrou Wiedemann. Geny se nezapřou. Takto pluje ulicemi ta, jejíž matkou je Isabella Rossellini a babičkou Ingrid Bergman. Síla pruhů. Síla žen.
Tak. A teď už mi zbývá jen dojít si pro knihu o dějinách pruhovaných látek, abych měla při psaní z čeho čerpat. To chce systém.
Kdepak pruhy a svéhlavost.
To už bych si tu mohla rovnou vyvěsit pirátskou vlajku.