o cestě ze Sahary do divadelní šatny a zpátky, a také o člověku na cestě
___
Před pár týdny se mi téměř v témže okamžiku přihodily dva související zážitky.
Vojta, o němž už jsem vám hodně vyprávěla, ten, s nímž plánujeme neplánovaně stále oddalovaný workshop o Vůni ženy a vůni muže, se mě zeptal, jak bych označila svoji profesi. “Musí to být nějaký archetyp.” Tak přemýšlím, jak označit člověka, který lidem pomáhá najít překlad jejich duše do parfému. Překládám totiž duše do vůně. Ale jděte třeba na ambulanci ORL a nadiktujte sestřičce do kolonky "povolání", že překládáte duši do vůně. Taky vás můžou poslat na úplně jinou ambulanci. Je to prostě moc dlouhé. Probrali jsme proto s Vojtou “rádkyni”, “průvodkyni” a další možnosti, ale ani jedno mě úplně neuspokojilo.
A pak mi Lela, moje kamarádka a velká milovnice parfémů a Zuzany Stivínové, poslala tento úryvek z rozhovoru, který Zuzana Stivínová poskytla na konci loňského roku portálu deník.cz:
/.../ prý si ke své každé roli pořizujete speciální parfém?
To ano. Začalo to už Maryšou. Vlasta /Chramostová, pozn. IK/ mi hrála matku, měly jsme spolu takový pravidelný zvyk – navonět se před představením, pak o pauze, byť dobrý parfém vydrží na těle spoustu hodin. Ale znáte to, zkrátka dvě herečky v šatně. A mně najednou došlo, že Maryša nemůže vonět francouzskou voňavkou, Poisonem od Diora. Ale také nemůže vůbec nevonět. Nakonec jsem našla olejíček s tóny mateřídoušky, tymiánu, rozmarýnu, voněl jako čerstvá louka rozzářená sluncem. Tak takhle to začalo. Když jsem hrála bláznivou Alexandru v Markétě Lazarové, voněla jsem parfémem s pižmem.
A čím jste se voněla při natáčení seriálu Pustina?
Šlo o temnou vůni, silný Chanel.
“To je přece přesně to, co dělám!” vyskočila jsem. Hledám vůni pro Maryšu, pro bláznivou Alexandru nebo pro starostku Sikorovou! Nebo pro Ceciliu z Pokání, pro Ducha nad vodami (to je trochu svatokrádežné), někdy taky pro své pětadvacetileté manšestrové já, pro Dívku s mirabelkami nebo Muže na stohu ječmene. A taky pro nevěsty, pro milovníky čaje a kohokoli, kým se cítíte být.
Hledám vůni pro hlavní postavu vašeho života.
Ještě jsem ovšem potřebovala vanu plnou vody, abych to slovo měla.
Musím neskromně říct, že ve vaně můj mozek pracuje jako mozek Archimédův. Dělá si, co chce. Zatímco pozoruji korálky bublinek, jak se jako magnety sráží k sobě, a chvilku vynořuji pravé a chvilku levé koleno, k nimž pak korálky směřují nejkratší cestou jako k Magnetové hoře, mozek si dál šrotuje pampelišky. A pak to najednou máte!
Heuréka!
Jsem parfémová garderobiérka!
Na ORL mě budou vítat jako ztělesnění občanské spořádanosti!
Najednou se vidím v divadelní šatně, jak Zuzaně - nebo vám: to vy přece hrajete ve vašem divadelním kuse hlavní roli - pomáhám do pomyslného kostýmu a vy se i pro oko, totiž pro nos diváků v hledišti stáváte tím, čím se uvnitř bytostně cítíte být. Vidím se, jak vás halím do vůně vašeho životního vystoupení.
A tak se stalo, že jsem konečně dopsala úvod k článku, který jsem rozpracovala déle než před rokem.
Tehdy jsem si v online verzi amerického časopisu Vanity Fair přečetla článek o cenách pro nejlépe oblékané osobnosti roku 2018. Mezi oceněnými byl i můj milovaný návrhář Haider Ackermann. Porota o něm napsala toto:
"Haider má eleganci beduína. Klidně by mohl být ze Sahary."
V intervalu té věty se odehrálo něco, co mě postrčilo asi o tisíc mil dál. Aha efekt. Heuréka! Bylo v ní vyjádřeno celé mé budoucí konání. Vlastně i to minulé. Moje životní obsese. Hledání něčeho bytostně charakteristického pro člověka. Jeho esence. A v tom okamžiku jsem vyplivla pampelišky a musela sednout na židli a tohoto svého prvního člověka, prvního "zákazníka" popsat, uchopit, zachytit jeho příběh. A hlavně ho doprovodit na cestě k jeho vůni. Přeložit jeho duši do vůně.
A to už můžu navázat tím, co jsem rozepsala před dlouhými měsíci.
Haider Ackermann je, jak už jsem řekla, módní návrhář. Umělec. Dnes žije v Paříži, narodil se však v Kolumbii, v Bogotě, na jihoamerickém kontinentě. Jako malého chlapce ho spolu s dalšími dvěma dětmi asijského původu, korejským hochem a vietnamským děvčátkem, adoptovali francouzští rodiče německého jména. Evropané.
Ackermannův otec, kartograf, vytvářel mapy území severozápadní Afriky. Rodina tak v Haiderově dětství prožila kus života v Etiopii, Čadu a Alžírsku. Když bylo chlapci 12 let, přestěhovali se Ackermannovi do Evropy. Do Belgie. Roku 1994 začal Haider studovat na Královské akademii umění v Antverpách, odkud byl ovšem po třech letech vyloučen. Raf Simons, jiný věhlasný návrhář a Ackermanův vrstevník, o jeho nuceném odchodu řekl: “Měl problém s dokončováním kolekcí. Když měl vytvořit pět modelů, chtěl udělat jen tři. Byly ale nejlepší.”
Ackermannův styl, ten osobní i přetavený do kolekcí, má v sobě něco ahistorického. Vznáší se v jakémsi bezčasí nepoznamenaném dobou, jako styly etnické. Je v něm něco z pouštního beduína, osamělého nomáda, z Janovana putujícího po Hedvábné stezce. Jeho oblečení se ovíjí kolem postavy a vlaje. Je v něm nádherný, vířivý pohyb. Spirála, vzestup. Jako by se člověk roztočil a z ruky pustil hrst písku. I vlasy toho muže jsou větrné. Nadouvají se a zavíjejí jako hobliny. Jeho oděv halí a zahaluje. Chrání před sluncem, větrem a zvědavýma očima. Před druhými se chrání introverti. Kde je zahalení, je tajemství.
Je v něm ale i civilizující, historizující prvek, cosi, co odkazuje k Evropě. K předválečné době. Evropsky střižené kalhoty, pevné boty do nepevného terénu, drobné kovové brýle. Mohl by být francouzským učitelem v koloniích nebo synem koloniální rodiny, která dala chlapce vystudovat do “bílých” škol. Mohl by létat s Aéropostale, leteckou společností provozující v meziválečné době poštovní linku Toulouse - Dakar, jako Antoine de Saint-Exupéry. Působí melancholicky, jako všichni lidé, kteří jsou doma všude, a nikam nepatří. Podobně chodí oblečeni, nevím proč, elegantní muži ve Florencii. Je to nějaká směs staré evropskosti, jako z Viscontiho Smrti v Benátkách, a tkanin, které dělají místní vedro snesitelnějším. Oblékají se pro svět, který už tu není.
Kdybych hledala klíčová slova charakterizující jeho esenci, tak abych mohla najít jejich ekvivalent v tvarosloví parfému, byly by to následující prvky:
poušt, písek, duny; okr, azurová
pohyb, cesta, vlání, vítr, bouře, změna; bouřná modř
důstojnost; hledání počátku a konce, kořenů a smyslu, odkud kam; struktura civilizace jako protiváha amorfního putování; prvky uniformy; černá, šedá, bílá, khaki
Co vidím: vyprahlou poušť, planetu Tatooin, Exupéryho Noční let a letadélko z papíru a balzy v dunách; vidím i mnohotvárnou koloniální krajinu, dusný Vietnam, Wargnierovu Indočínu, hučící větráky pod stropem pokojů z tmavého týkového dřeva, Annaudova Milence
Co slyším: ticho, svištění, extatické tribální rytmy, duté, zavíjivé, melancholické
Co cítím na jazyku: sladké koření, hlavně skořici a hřebíček, sušené ovoce, datle, fíky, meruňky
Co cítím v prstech a na těle: písek, suché, sálavé teplo; neutuchající pohyb vzduchu v měnící se intenzitě; křísící, osvěžující vlhkost po kapkách
Jak voní Beduín ve velkoměstě? Jeho vonnou garderóbu jsem sestavila ze čtyř parfémů.
Serge Lutens Arabie
Pouštní vítr unášející sladké koření. Arabie (r. 2000) je veledílo Lutensova prvního, "arabského" období. Je vůbec možné vysvětlit, kdo je Serge Lutens? Lutens je un personnage inédit, absolutní unikát, fascinující osobnost sama o sobě. Nechtěné, nemanželské dítě, chlapec "odložený" do kadeřnictví mezi ženy, později umělecký vizážista nejvěhlasnějších značek a renomovaný fotograf nezaměnitelného stylu, tvůrce vysoce stylizované podoby "nedosažitelné, nedotknutelné ženy", jež je jakousi "taxidermií" jeho pustnoucí matky. Také respektovaný filmař, ale hlavně inspirátor parfémů, nejprve pro japonský dům Shiseido, pak pro vlastní eponymní značku. Lutens pracuje synergicky s parfumérem Christopherem Sheldrakem: ten první tvoří, ten druhý zpracovává. Lutens je také jedním z posledních skvostně se vyjadřujících Francouzů dnešní doby, curé, "páter", jak sám o sobě říká, jehož styl psaní má syntaxi a laskavou moudrost elegantních spisů Montaignových. Tento syn matky, jež se "spustila" s neznámým mužem, po němž Lutens zdědil arabské vlasy, které nosí dokonale přihlazené k hlavě, našel druhý domov v marocké Marrákeši. Možná domov první. Jeho nevlastní otec pracoval oproti tomu jako železničář v severofrancouzském Lille a "železná cesta", chemin de fer, jako by předznamenala celé Lutensovo druhé období, asketické, kovově chladné, explicitně masochistické. Ale zpátky k tomu prvnímu, diametrálně odlišnému: opulentnímu, smyslnému, vřelému, majestátnímu.
Arabie voní, jako by se do pytlů s prachem z hřebíčku*, muškátového oříšku* a římského kmínu* opřel horký saharský vítr a jako hadovitý drak se protáhl kolem stolů se sušeným ovocem: datly, fíky a meruňkami. Suché sálavé teplo proudí díky bobkovému listu* s jeho ušlechile nahořklou apatykářskou větrovostí. Celé se to odehrává v okrových a skořicově hnědých odstínech, od slepě pískové přes jiskrnou jantarově žlutou až po barvy arabské kůže. Tajemství, dálky, samota a něco léčivého. Překrásné.
Guerlain Vol de nuit
Dvouplošník vrnící sametovou nocí. Vol de nuit, "Noční let", vytvořil r. 1933 veliký Jacques Guerlain, díky němuž prakticky žijeme v parfémovém světě, v jakém žijeme. Vymyslel totiž většinu archetypů, jež daly vzniknout jednotlivým větvím velké genealogie parfémů: pánský orientální fougère* Le Mouchoir de Monsieur (1904), melancholickou krajinu Après l'ondée (1906), soumračný florientál* L'Heure bleue (1912), chypré* Mitsouko (1919), která je skřítkem Pukem přeloženým do parfému, a něžně opulentní Shalimar (1925), západoevropský sen o Orientu.
Vol de nuit je inspirován stejnojmenným románem Antoina de Saint-Exupéryho z r. 1931, který vypráví příběh pilota letecké společnosti Rivière zajišťující poštovní linku Patagonie - Buenos Aires. Saint-Exupéryho k jeho napsání inspirovala léta, jež sám strávil v kokpitu letounu Breguet XVI společnosti Aéropostale, pro niž létal na lince Toulouse - Dakar, a později Rio de Janeiro - Recife. Aéropostale byla víc než leteckou společností. Byla mystikou, náboženstvím, bratrstvem, v němž šlo vše za oběť závazku doručení pošty. Piloti létali z důvodu vysoké poruchovosti a fatálních úskalí pouštního terénu ve dvou, každý v jednom letadle, a došlo-li k nehodě, pošta se nakládala jako první. Monotónní zvuk leteckého motoru v hluboké noci se tak stal symbolem obětavé cesty, oddanosti něčemu vyššímu, přátelství a naděje.
Parfém Vol de nuit svou tajuplnou krásou dostál přinejmenším výšin své literární předlohy. V knize 111 parfémů, jež je třeba okusit a zemřít (111 parfums qu'il faut sentir avant de mourir, Jeanne Doré a kol., nakl. Contrepoint, 2017) o něm jeden z autorů, Alexis Toublanc, píše: "Vol de nuit je nejvelkolepějším parfémem na světě." (s. 47) Jeho velikost je nicméně tiše vznešená, tlumená, sametová a nostalgická a celou svou "bytostí" patří do třicátých let: je to parfém zdvořilý, ušlechtilý, s vlasy uhlazenými pomádou, málomluvný, ale nanejvýš výmluvný. Nelze jej přirovnat k ničemu, kromě jeho výše jmenovaných sourozenců, s nimiž sdílí podobnou paletu tónů a touž tvůrčí ruku. Jednu DNA. Kdybych jej měla vyjádřit jediným tónem, byl by to narcis* s jeho něžnou vůni v seně vyválených jehňátek, ale jen tušený ve tmě. Mastná zelená pudrovost a nejjemnější semiš. Navzdory šepotavé noční hloubce má v sobě lehkost, jež ho předurčuje k tomu, aby doprovázel okřídlené posly bohů a nebeské jezdce. Nebo jezdkyně.
Diptyque Tam Dao
Orientální svatyně. Tam Dao jsem "studovala" před léty v témže okamžiku, kdy jsem sledovala film Régise Wargniera Indočína, a oba zážitky mi dokonale splynuly. Tam Dao je nedostižnou ódou na obřadnou krásu posvátného santalu*, který je v Indočíně doma. Mléčný santalový dým s charakteristickou hlubokou, tlumenou, nasládlou vůní si tu stoupá ve spirále téměř bez doprovodu jiných tónů, jen podkreslený jemnou cypřišovou* jehličnatostí, likérovitou myrtou* a směsí růžového dřeva* a růže*, které vůni dávají vzdušnost a sotva patrný efekt jemného růžového aerosolu. Je to vůně pro člověka laskavé disciplíny, pro mnicha v měkkém kruhu modliteb, pro kontemplativní duši vyhledávající ztichlou krajinu za hučícím rojem nesourodých myšlenek.
Značka Diptyque vytvořila ke svým klasickým vůním, které mají všechny koncentraci EDT*, nedávno celou paralelní sérii parfémových vod. Jako EDP* je Tam Dao už jiný příběh, vyprávěný okolo syntetické molekuly amberwood*, připomínající akord guajakového* dřeva a ambry*, suchý, kouřově pronikavý a zároveň sladký jako pálící se cukr. Je to tón velice krásný, ale také halasný a sebeprosazující se a co do výrobních nákladů levný, a proto nadužívaný v mainstreamovém segmentu i mezi niche vůněmi stejně jako syntetické náhražky oudu*. Chcete-li zažít pocit bezčasí buddhistické svatyně, rozjímání v týkové posteli s nebesy pod hučícími větráky nebo pohled na pomalé plynutí řeky Mekong, doporučuji sáhnout po původní verzi, která má ostatně vynikající výdrž i rozptyl do prostoru.
Guerlain L'eau du coq
Kapesník s monogramem. Vzpomínáte si ještě na Farinovu kolínskou z r. 1806, Eau de Cologne Jean Marie Farina, - jednu ze tří, jež si nárokují recepturu na nejstarší kolínskou na světě? Tu, kterou nejspíš vonělo i bojiště u Slavkova? Na Napoleonovu polévačku? L'eau du coq, kterou r. 1894 vytvořil Aimé Guerlain, s ní má společného víc, než její kohoutí název napovídá. Aimé Guerlain byl totiž synem Pierre-François-Pascala Guerlaina, tvůrce jiné slavné kolínské z r. 1860, L'eau impériale, kterou nosila tentokrát císařovna Evženie, manželka Napoleona III., a na níž ulpěl i odlesk slávy oné úplně první "kolínské" receptury z r. 1695: Pierre-François-Pascal Guerlain totiž tvrdil, že je žákem Jeana Marie Fariny, a Farinovo dědictví tak prý ovlivnilo jeho parfumérský rukopis. Aimé, jeho syn, byl zase odchován Pierre-François-Pascalem, a to už jsme tam, kde chceme být: u L'eau du coq.
L'eau du coq je samozřejmě další z řady kolínských, o nichž by laik prohlásil, že se podobají jako vejce vejci. A do značné míry je to pravda. Proč právě L'eau du coq nesmí chybět v parfémové garderóbě velkoměstského beduína?
Nesmí v ní chybět, protože je to kolínská, a protože je to tato kolínská. Tato kolínská totiž nevoní jen jako nejklasičtější kolínská mezi klasickými kolínskými - není jen oním tisíckrát zopakovaným lahodným akordem chladných citrusů, pomerančového listí* a bylin. Je kvintesencí kolínské pánskosti. Díky dominantnímu tónu levandule* - typicky jangovému - opouští taftovou vlečku císařovny Evženie a vklouzává v podobě naškrobeného kapesníku do náprsní kapsičky elegantního letního obleku v pískových odstínech: uniformy civilizovaného Evropana na okružní cestě po divokých koloniích.
Jste-li typem konzervativního muže, může z vás L'eau du coq - nebo kterákoli klasická kolínská - udělat usedlého chlapíka škrobených způsobů. Suchara. Haider Ackermann bude ovšem s naškrobenou kolínskou k sežrání, jako je k sežrání muž v gala, který na ulici podrbe toulavého psa, nebo zaměstnanec komunálních služeb odklízející listí, který nechá dítě skočit do vzniklé hromady a znovu všechno rozházet. Je v tom prostě lehkost, humor, nenucenost, něco něžně poetického, a to je neskutečně přitažlivé.
Tak. Ještě vám ukážu, kde tyto vůně leží na mém superplánku, na mé Synestetické mapě osmi skupin vůní.
Ráda hledám hudbu, která dokresluje charakter parfémů, o nichž mluvím nebo píšu. Vlastně to často hudbou začíná. Hudba mě, nás, totiž podobně jako vůně ladí okamžitě a s neúprosnou přesností na určité emoce. Někdy je těžké a zdlouhavé najít ten správný hudební motiv, ale tentokrát jako bych narazila na stříbrnou žílu. Kterýkoli film, jenž se mi vybavil, nabídl přímo hudební kondenzát toho, co jsem se pokusila vyjádřit slovy. Můžu vám sestavit celý playlist. Jestli máte chuť, zaposlouchejte se pokaždé alespoň na pár desítek sekund, je to velice sugestivní a nádherné.
Ten poslední film, Bertolucciho Il Tè Nel Deserto z r. 1990, "Čaj na poušti" (nádherné, synestetické, úplně cítím tu vůni! - je to Tea for Two od L'Artisan parfumeur), jsem nikdy neviděla. V češtině je známý pod názvem Pod ochranou nebe. Znám jej jen z úchvatného, neméně synestetického dokumentu o režisérovi většiny Bertolucciho filmů, Vittoriu Storarem, Writing with Light, "Psát světlem", z r. 1992. Storaro v něm mimo jiné vysvětluje, jak dvěma hlavním postavám filmu, rozcházejícím se manželům cestujícím se svým přítelem těsně po válce saharskou Afrikou, přisoudil specifickou barevnost. Nevím už, kdo byl čím, ale muž a žena byli vyjádřeni jeden písečnou žlutí a druhý azurovou. Viděla jsem ten film někdy v polovině 90. let. Rodiče mi v té době dali k osmnáctým narozeninám překrásný jantarový prsten, jiskřivý a jednoduše vsazený, tak aby slavil jen tu nádhernou barvu, a moje spolužačka Martina, která seděla v lavici přede mnou, dostala ke svým osmnáctinám velmi podobný, jen tyrkysově modrý. Jantar a tyrkys. Kochala jsem se pak ráda symbiózou těch barev v poušti hodin matematiky.
"Pravděpodobně jsme první turisté, kteří se sem po válce dostali," říká v Čaji na poušti ten přítel.
A ten druhý muž odpovídá:
"My nejsme turisté. Jsme cestovatelé."
Cítím, že tohle je to, co všechny ty příběhy říkají.
Proč všechny ty postavy včetně Ackermanna hledí do tiché prázdnoty Sahary? A proč v tom člověk cítí zklidnění i smutek? Myslím, že je v tom nějaké "tam a zpátky". Od lidí k sobě a od sebe k lidem. A v obojím je bolest. Trpíme střídavě tím, že se vzdalujeme sobě, abychom se přiblížili ostatním, nebo tím, že se vzdalujeme ostatním, abychom se přiblížili sobě. Stále jsme v procesu adopce a křehké rovnováhy nebo spíš nerovnováhy mezi přijetím a nepřijetím. Trpíme cizorodostí. Prostě to tak je. Nikdo za to nemůže, ani naši rodiče ani společnost, která by na nás vyvíjela tlak, ani náš sklon k přizpůsobivosti nebo nepřizpůsobivosti. Prostě to tak je. Je to součást lidského údělu. Když se na to podívám těmahle očima, hodně bolesti, z níž máme sklon obviňovat jiné, z toho odejde.
Přesto je cestování celkem bolestivou záležitostí, což se o turistice nedá říct.
Když z těch příběhů odečteme melancholii, zbude nám člověk na cestě. Cestovatel. Poutník. Homo viator. Beduín ve velkoměstě. Pendlování mezi pouští a velkoměstem, mezi lesem a Prahou, mezi vanou a Albertem. Blížení se k tomu, co je nám nejbližší, a několik překrásných vůní vystihujících jinakost.
Vůněmi se dá cizorodost moc pěkně uctít, nebo dokonce oslavit.
Ta "průvodkyně" nebylo vůbec špatné slovo, říkám si a chvilku vynořuji z vody pravé a chvilku levé koleno, k nimž směřují korálky bublinek jako k Magnetové hoře. I když "parfémová garderobiérka" má taky něco do sebe.
Ještě jsem na cestě. Uvidím.
N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu. Ještě jsem do něj nedopsala "hřebíček", "bobkový list" a "florientál", ale odpoledne se do toho pustím.
P.S. Chcete-li se stát pravidelnými odběrateli obsahu těchto stránek, můžete svou emailovou adresu vložit do políčka vpravo dole. Nebo se se mnou propojit na Facebooku nebo Instagramu. Spojení by tady někde mělo být, však vy už si poradíte. Můžete se pak vrátit k "hřebíčku", tou dobou už bude jeho vonné tajemství odhaleno.
Článek není sponzorován.