a také o zahradách vůbec, těch kolem nás i v nás
___
Vyrostla jsem v domě s rozlehlou zahradou, slepicemi, králíky, kočkami a psem. V dětství pro mě byla zahrada jednou velkou skrýší a pravidelně také půlročním neutuchajícím zdrojem více či méně zralého ovoce. Spíš méně zralého, protože jsem od malička mlsná a netrpělivá. Zahrada mých prarodičů pro mě byla rajskou zahradou Prvního člověka. Směsí kochavého lelkování, rozkoší a slastí, o nichž si dítě a První člověk myslí, že patří k životu jako koloběh nádechů a výdechů. Že o ně nikdy nepřijdou. V tom druhém půlroce pak jako by nebyla vůbec. Půl roku spala, část toho času pod celistvou vrstvou sněhu, kterou jen tu a tam občas narušily různě velké stopy. Většinou ty velké v čele, pak menší a nakonec nejmenší, psí.
Čas života a čas smrti naší zahrady dělila podzimní demontáž čerpadla, jež sloužilo k zavlažování z domácí studny. To se jednou ráno dědeček probudil, prošel zahradou, v obláčcích páry vznášející se mu od úst obhlédl trávu pokrytou jiskrnou jinovatkou a záhony černajících chryzantém, zhluboka si povzdechl a oznámil zbytku rodiny, že "se musí vymontovat čerpadlo". Byl to pokaždé zvláštní, slavnostní okamžik nečekané tíže i pro mě, dítě žijící čistou přítomností. Bylo to loučení se životem. Čerpadlo pak bylo na půl roku uloženo do chodbičky a dědeček se schoulil na stejně dlouhou dobu k sálajícím plynovým kamnům s rukou nataženou na horký plech. Znovu ožil, až se v ustupujícím sněhu objevil trs sněženek.
Byla jsem tehdy dítě, pak dospívající, pro kterou zahrada ztrácela kouzlo přímo úměrně k potřebě přiložit ruku k dílu - neochotně otrhat jahody nebo rybíz, zasadit dva tři řádky brambor, občas vyplevelit kus záhonu. "A próóóč...???" "A na cóóó...???" "A proč jááá...???" Ale dědečkovo soužití s přírodou prostřednictvím nezvladatelně velké zahrady pro mě bylo obrazem lidského láskyplného zápolení s chodem vesmíru, obrazem Karafiátových Broučků. Brouček se může snažit, jak chce, ale oproti silám přírody je maličký a nicotný. A přesto tam někam patří, i se svým životem a smrtí.
Poprvé jsem tak vnímala - spíš než chápala -, že zahrada je víc, nekonečně víc než několik metrů čtverečních půdy, o něž se tak či onak staráme, z nichž sklidíme pár kilo celeru a jablek nebo nasytíme králíky.
Zahrada je obrazem našeho místa v životě. Je prvním rájem, ztraceným rájem. Místem, kde je všeho dost a kde je dobře. Je rájem, který pak celý život hledáme. Celý život hledáme v zahradě pocit, že jsme na světě platní, že jsme na svém místě, že jsme součástí velikého soukolí, které nás sice nezměrně přesahuje, ale nedrtí. To se projevuje několika niternými pocity, které nelze nijak oblafnout.
Třeba pocitem, že práci zvládáme. Není jí ani málo, ani moc, a dny tak končí útěšným pocitem, že člověk udělal, co mohl, měl a chtěl, a že je to vidět. Včela se taky netrápí, že do úlu nepřinesla více pylu, že nebyla výkonnější. Nesleduje tabulky produktivity jiných včel. Neždímá ze sebe víc, aby ji včelí královna pochválila, aby jí dala - a častěji vzala - právo cítit se dobře.
Zahrada také člověka naplňuje pocitem souladu s přírodními ději. Mrkev prostě nevyroste ve sněhu, pro to se na ni přece nebudeme zlobit, a každé roční období má - a má mít - jiné barvy, zvuky, chutě a textury, nemluvě o vůních. Opravdu to není tak, že jaro, léto, podzim i zima chutná po banánech a pomerančích. Žít v přirozeném cyklu přírody je pro člověka důležitější, než je vůbec možné vyjádřit. Když jsem byla na návštěvě berlínského Muzea holocaustu, asi půl hodiny jsem strávila - déle to psychicky prostě nebylo možné - v suterénu, který je v podstatě živoucí skulpturou bezvýchodného uvěznění. Tvoří ji chodby jako z Kabinetu doktora Caligariho, jejichž podlahy a stropy jsou různě nakloněné, stoupají a klesají, a vytváří tak optický efekt pasti. A vy jste součástí toho experimentu. Na konci jedné takové chodby bylo malinkaté okénko vedoucí do vnitřního dvora areálu, na nějž se člověk díval jako ze suterénního bytu s neodvratitelně klesajícím stropem. Bylo jaro a mezi dlaždicemi kvetla jediná neduživá pampeliška. Člověk by stěží našel výstižnější umělecké vyjádření spásy, kterou nám přináší příroda se svými cykly, se svým věčným návratem. Jsou totiž chvíle, kdy i jedna jediná neduživá pampeliška může být vaší zahradou. A zachránit vám život.
A pak je tu ještě třetí věc, jež se podle mého názoru podílí na hlubokém metafyzickém smyslu zahrady. A tou je celistvost. Kdo někdy pracoval delší dobu v systému, kde výsledek své práce nevidí, ba co hůř, kde vidí, jak je jeho práce soustavně znevažována, či dokonce mařena, ví, jak fatálně devastující dopad na lidský život má absence pocitu celistvosti, pocitu dokončení, pocitu smyslu. Jak nezměrný je rozdíl mezi ševcem a dělníkem v továrně na boty. Švec v minulosti převzal zakázku, přičemž se podíval svému zákazníkovi do očí, podal mu ruku na znamení smlouvy, poté ušil boty podle představ svých a svého zákazníka, a pak ho viděl nejen odejít spokojeného, ale míjel ho možná celé roky obutého v botách, které sám vyrobil. Jak nezměrný je rozdíl mezi tímto ševcem a dělníkem - dělníkem výroby, marketingu, prodeje -, který provleče dírkami lepených bot na jednu sezónu tkaničku. A pak další. A další. A další, a další, a další. Neochvějně věřím, že celistvost, možnost něco udělat od začátku až do konce, má pro psychiku člověka zcela klíčový význam a její rozložení tupě sériovou průmyslovou výrobou a chlemtavou mentalitou růstu bude jednou antropology označeno za jednu z primárních příčin pandemie deprese, která není ničím jiným než
-- chronickým pocitem nezvládání
-- ztrátou vazby na přírodu a její přirozené cykly
-- a znemožněním celistvosti
O zahradách bych mohla přemýšlet donekonečna a také se k nim ještě několikrát vrátím v průběhu tohoto půlroku, než se v ustupujícím sněhu - přijde-li - objeví trs sněženek a vy, mí čtenáři, budete mít chuť víc zahradou žít než se jí zaobírat v myšlenkách. Ze všech zahrad, o nichž se chystám psát, dnes začnu tou, která je mi nejbližší, tou, o níž už dlouho sním, a jednou si ji vybuduji. Zahrádkou benediktinskou.
Co to vlastně je?
V prvé řadě bych přitáhla vaši pozornost už k samotnému zdrobnělému tvaru "zahrádka".
Jsou totiž zahrady, a zahrádky. Zahrady versailleské, a zahrádky choulící se u zdi. Zahrady jsou tak velké jako jejich majitelé. Nebo spíš jako jejich ambice.
Mojí ambicí je dosáhnout chronického pocitu zvládání, udržet si vazbu na přírodu a její přirozené cykly a mít možnost vytvářet celistvost. A to je jednoduchá odpověď na to, proč bych si ze všech zahrad vybrala zahrádku. V rozměru zahrádky vím, že je možné, abych svoje ambice naplnila. A přiměřená očekávání jsou prvním předpokladem spokojeného bytí.
Proč ale právě zahrádka benediktinská?
Začalo to myslím v mých 22 nebo 23 letech, když jsem podruhé četla román Jméno růže Umberta Eca. Ta kniha mě ve všech směrech uchvátila. Uchvátila mě už poprvé, to ovšem hlavně svou originální detektivní zápletkou, tajemnou atmosférou a famózní pointou. Napodruhé už jsem sedla na lep jiným, méně nápadným lákadlům. Studovala jsem totiž středověké dějiny, k nimž mě to táhlo podobně jako k parfémům, a od okamžiku nakažení už nebylo cesty zpátky. Ta kniha mě uhranula jako nejpřiléhavější, nejvrstevnatější, nejsugestivnější vyjádření středověké mentality, kterou jinak jako student historie zkoumáte prostřednictvím suchopárných análů, účtů a jiných písemných či hmotných pozůstatků. A středověká mentalita mi učarovala - to ale vidím až dnes, se zkušeností člověka o generaci staršího - zase svým fenomenálním smyslem pro celistvost. Existuje-li nějaký charakteristický rys středověké kultury, pak je jím to, že každou věc promýšlí tak, aby v sobě obsahovala celek. Část zrcadlí celek. Mikrokosmos obsahuje makrokosmos. Středověká kronika je vepsána do času počínajícího Stvořením a vrcholícího Koncem Světa a povstáním Království. Kostel je Knihou, kamennou biblí, a obrazem Stvoření. Liturgie mše vypráví příběh Krista, který je příběhem člověka a jeho spásy. Každá dílčí věc je symbolem původní jednoty. To současné západoevropské mentalitě, rozpadlé na kousky a rezignující na potřebu soustavně vytvářet celek, drasticky chybí.
Jméno růže se odehrává roku 1327 ve smyšleném benediktinském opatství neznámého jména, které Umberto Eco vymodeloval po vzoru Montecassina založeného roku 529 svatým Benediktem z Nursie, prvního benediktinského kláštera vůbec, jejž okořenil monumentální estetikou hradů Fridricha Sicilského, zejména architekturou Castel del Monte. Podstatný je ale onen kontext benediktinského řádu. Řád. Ordo. Regula.
Benediktinská zahrádka je totiž ztělesněním řádu. Ztělesněním harmonie. Je znovuzačleněním do harmonie všehomíra. Drobounké kolečko v nezměrném soukolí.
Označením "benediktinská zahrádka" mám tedy na mysli zahradu klášterního typu, která kombinuje pěstování léčivých bylin a zeleniny ve specifickém čtvercovém uspořádání, kde populace záhonů vytváří praktický, estetický a symbolický celek.
Praktický, estetický a symbolický.
Vše něčemu slouží, vše je krásné pro oko a vše v sobě skýtá hlubší symbolický rozměr.
V této jedné větě je vlastně řečeno, jak toužím žít. Moje životní filosofie. To, k čemu svým snažením Karafiátova broučka směřuji a nikdy nedospěji, protože jsem člověk, a člověk nikdy nedojde završení, jen se k němu může blížit. Přesto mi tato věta připadá jako dobrý rámec dobrého života.
Benediktinská zahrádka je v kostce shrnutím toho, co jsem milovala na pořadu Herbář Lindy Rybové a Kateřiny Winterové, na Ferdinandových zahradách architekta Ferdinanda Lefflera, na vyprávění včelařů. Spojení užitečnosti, poezie a hlubokého smyslu.
Uvažuje-li jeden o benediktinské zahrádce, v prvé řadě je třeba vykolíkovat své potřeby a možnosti. Jde o to nasytit se a zároveň nepřepracovat. Zvládnout to. O tom už jsem psala výše. Je to jedna z nejhlubších filosofických otázek souvisejících s lidským bytím, jež lze označit jako dobré. Nechtít moc ani málo. Pochopit, co je to "dost". A "dost" se nachází přesně na průsečíku našich tužeb a našich možností. Do spojených dlaní se vejde přesně tolik jídla, kolik by mi mělo stačit k jednomu ze tří denních pokrmů. Možnosti mého těla dávají přirozené hranice mým tužbám. Benediktinská zahrádka je tedy dost velká, aby uživila komunitu řeholníků nebo řeholnic a aby ji jejich společenství dokázalo zaopatřit.
Benediktinská zahrádka obsahuje pestrou směsici léčivých bylin a zeleniny, jež jsou nakombinovány tak, aby uspokojily potřeby řádové komunity po celý rok, a to jak z hlediska kuchyně, tak i z hlediska zdraví. Benediktinská zahrádka je stejně tak užitnou zahradou zelinářskou, jako zahradou léčivou. Tolik k jejímu významu praktickému.
Kdo ovšem někdy nějakou klášterní zahradu navštívil, nemohl si nevšimnout její neobyčejné krásy. Je to typ krásy, pro niž mám označení "prostá velkolepost". Na této zahradě totiž není nic okázalého. Nic v ní není vytvořeno pouze pro efekt. Vše je zároveň účelné. Všechno, co děláme, totiž může být zároveň užitečné i krásné. I svůj pracovní stůl můžeme uspořádat tak, že na něj bude radost pohledět. Nebo ho používat jako skládku. To záleží jen na nás. Jen na nás záleží, zda budeme žít v prostředí účelném, nebo účelném a krásném. To nestojí vůbec nic, protože dělat věci účelně, a dělat je účelně a krásně zároveň je z hlediska času úplně stejně náročné. Rozdíl je pouze v úmyslu. Věci můžeme odkládat bez ladu a skladu, nebo harmonicky. Stále je to jeden pohyb ruky. Profesorka Anna Hogenová řekla v nádherné přednášce Odvaha ke štěstí, že krása je vnějším projevem dobra. Chceme-li žít dobrý život, měli bychom kolem sebe tvořit krásu. Tolik k benediktinské zahrádce a jejímu významu estetickému.
Nejdůležitější je ovšem její smysl symbolický. Je nejdůležitější už proto, že tento rozměr dnes bohužel prakticky nikoho nezajímá. Symbolika se s laicizací společnosti stala z čehosi zcela prvořadého čímsi sice stále přítomným - protože k člověku patří jako sama definice lidství, jako to, co nás odlišuje od zvířat -, ale nebezpečně zanedbávaným. Přitom teprve odkazuje-li naše práce, naše dílo, náš díl či dílek, k celku, získává člověk pocit smyslu života. To je to, co je - nebo by mělo být - zakleto v logu, v lozích, jež na nás dnes vyskakují ze všech stran. Logo je vyjádřením vztahu části k celku, logu (logos). Je to logos vyjádřený symbolem. Nakladatelství Argo má v logu lodičku. Argo. Plavidlo Argonautů. To je přece tak nádherné. Když jsem pro Argo překládala, opravdu to mělo pro mě obrovský význam, že sice dřu a málo vydělávám, ale jsem jedním z veslařů na lodi, která se plaví pro Zlaté rouno. Bylo pro mě zcela zásadní, že moje práce, moje dílo, můj díl, je součástí veliké mise, že putujeme nebezpečenstvími, čelíme úskalím, abychom člověku přinesli prostřednictvím knih kousek moudrosti. Většina dnešních log jsou ale prosté iniciály nebo rovnou jména zakladatelů. Vyjadřují jen roli jednoho člověka. No, proč ne. Ale tím, že pan Milan Gelnar, zakladatel Arga, dal svému nakladatelství jméno mýtického plavidla, foukl svým spolupracovníkům do plachet vítr, jaký nevyvolá žádná iniciála. Zůstane-li člověk člověkem, stále může volat na pomoc bohy.
Co postrádá symboličnost, postrádá i hlubší, metafyzický smysl, a tudíž náboj, sílu, mocnost.
Právě prostřednictvím symbolu člověk své snažení vpisuje do celistvosti. A benediktinská zahrádka je vlastně Země v malém. Země je přece Zahrada.
Benediktinská zahrádka je znovunalezeným rájem, malým Všehomírem. Tento znovunalezený ráj už ale není totožný s rájem ztraceným. Už v něm není všechno zadarmo. Je v něm sice dost obživy a krásy až nadbytek, ale nově, oproti ráji Prvního člověka, oproti ráji dětství, také nedostatek času k marnění zbytečnostmi. Jak to vidím sama na sobě, být smysluplně zaměstnán totiž člověku neobyčejně prospívá a zbavuje ho svědivých roupů.
Benediktinská zahrádka je v konečném důsledku aktivní meditací. Ora et labora. Modli se a pracuj. Pracuj a modli se. To je základní pokyn řehole svatého Benedikta.
Činorodá vděčnost. Vděčná činorodost.
Dělat něco smysluplného a vzdávat za to díky je nejlepší návod na spokojenost. A zůstane-li za člověkem čtvereček zelené krásy, nežil nadarmo.
P.S. Ve druhé části tohoto článku se dočtete o čtyřech parfémech, které voní, jako by vyrostly v huňatém porostu benediktinské zahrádky. Dozvíte se také, že se nemusíte bát, že z vás tyto vůně udělají asketického mnicha nebo upjatou jeptišku. Společným jmenovatelem benediktinské zahrádky a parfémů, které ji svou vůní připomínají, totiž není zhmotnění moralizující přísnosti a suchopárné disciplíny, jež máme sklon řeholníkům trochu nespravedlivě podsouvat, ale naopak zpřítomnění věčného jara v duši a blahodárného vnitřního řádu. Lidí, kteří žijí v určité formě dobrovolné i nedobrovolné řehole, je totiž mnohem víc, než by se mohlo zdát, a právě díky vůni si často uvědomíme, kudy vede ona křehká hranice mezi řádem, který svazuje, a řádem, který osvobozuje. O tom všem tedy ve druhé části.
Pokud článek nechcete propásnout, vložte svou emailovou adresu do okénka Newsletter vpravo dole. Budete tak o něm vědět jako první.