o vůni Ženy a fatální moci parfému
___
Existuje absolutní archetyp vůně ženy? Absolutní archetyp ženskosti přeložený do vůně? Žena vyjádřená parfémem?
Jak tak často poslouchám, jakou vůni ten který muž označuje u ženy za přitažlivou, zdá se mi, že co muž, to názor. Ostatně, když se mužů zeptáme, jakou ženu považují za přitažlivou, vypadá to hodně podobně.
Spíš bych řekla, že každý muž má o ženské přitažlivosti vlastní představu, a tento typ ženství má pak nějaký ekvivalent v parfému: jiná vůně bude vystihovat nevinnou lascivnost Marylin Monroe a jiná zase křehkou nesmělost Audrey Hepburn.
A pak jsou tu ještě ženy samotné, které do toho konec konců také mají trochu co mluvit. To, jak si ženy představují vůni ženskosti, je ještě úplně jiná otázka.
A tak se často stává, že v touze po maximalizaci svého ženského potenciálu si žena pořídí vůni jako pro Marylin Monroe, zatímco její muž by žil vlastně nejraději vedle Audrey Hepburn. Anebo naopak. A tak vedle sebe tiše trpí. A někdy i hlasitě.
Sice do toho jako žena mám trochu co mluvit, ale pochybuji, že bych se výše popsanému jakkoli vymykala: mám sice poměrně přesnou představu, jak by mohl vonět absolutní archetyp vůně ženy, absolutní archetyp ženskosti přeložený do vůně, žena vyjádřená parfémem, ale tato moje představa vypovídá jen o tom, jak ženství vnímám já.
Počkejte. Schválně jdu tu vůni strčit pod nos svému muži, co na ni řekne.
…
…
…
Tak nevím, jestli to sem vůbec psát.
Raději vám napřed řeknu, co si o té vůni myslím já.
Pro mě je to vůně Dívky s mirabelkami.
Nevím, jestli jste četli román německého spisovatele Patricka Süskinda Parfém, příběh vraha z roku 1985 nebo viděli alespoň jeho stejnojmennou filmovou adaptaci německého režiséra Toma Tykwera z roku 2006. Pokud ne, měli byste to udělat. Doporučuji vám zejména přečíst si knihu. Na plátně to jaksi nefunguje. Parfém, příběh vraha je hlavně a především metafyzická kniha o tom, co je vůně, co jsou vůně. Co je to parfém. A ty vůně, ač je to k neuvěření, cítíte, i když potištěný papír je stále jen papír. Stránky doslova explodují vůněmi a pachy a vy jen čtete - co čtete, čicháte z plných plic - a žasnete, jak je to možné, že jste si doteď nevšimli, jak vlastně přesně voní kvetoucí gardénie, syrová kuřecí játra a guma s obrázkem slona, natož břidlice, zanícená tříska v palci, voda z okapu, rez, zavařovací sklenice a umakart. Je to jedna z těch knih, které vytvářejí psychologický přelom letopočtu: jakmile ji zaklapnete, váš život už nikdy nebude takový jako dřív. Váš život se rozdělí na “před” a “po”.
Život už nikdy nebude jako dřív: váš nos už nebude jen ta věc mezi očima, o niž se zajímají jen krajní závistivci. Váš nos se stane vůdcem vašich smyslových orgánů. Tím typem vůdce, po němž každý touží, a nikdo ho nenachází: vůdcem pohotovým, moudrým a spravedlivým. Zatímco barvy začnou blednout a textury se zplošťovat, zatímco sluchovými kanály se začne přenášet jen hluché šumění a jazyk bude mlaskat naprázdno, čichové vjemy se pozvednou do třetí dimenze jako výškové stavby na zrychlených záběrech.
Konečně si uvědomíte, že máte čich.
Čich je mnohem důležitější, než si myslíme. Jen o tom vůbec nevíme. Nevíme, že ty, s nimiž se přátelíme, jsme si vybrali, protože nám voní. A že se od některých držíme dál přesně z opačného důvodu. Nevíme, že tam, kde bydlíme, se cítíme doma, protože to tam voní jako doma. A nevíme, že osoby opačného pohlaví, s nimiž jsme se rozhodli to doupě sdílet, jsme si našli po čichu. Ovšem je to tak.
Ale zpátky k vůni ženy.
Žena podle mě voní jako Dívka s mirabelkami.
Dívka s mirabelkami je postavou románu Parfém, příběh vraha. Jen se jím mihne, ale je vlastně jeho téměř neviditelným středobodem. V toku vyprávění vytváří přelom letopočtu. Jakmile vstoupí hlavnímu hrdinovi románu do cesty, jeho život už nikdy nebude takový jako dřív.
To, jak jeho život vypadal předtím, je velmi smutné. Velmi smutné je i to, jak bude vypadat potom, ale nepředbíhejme. Jean-Baptiste Grenouille, Jan Křtitel Žabák, se narodil pod stolem s rozkládajícími se rybami na tržišti u Hřbitova neviňátek v Paříži roku 1738. V temné, tmářské Paříži osvícenství. Velmi nehygienické prostředí. Sirotka si potom jako horký brambor přehazovaly kojné, kanovníci a představené sirotčinců, protože dítě bylo... jakési divné.
To dítě nemělo žádný pach.
“A co to má jako být?” říkám si při čtení. Proč jim vadilo, že to dítě nemělo žádný pach? Nelidové! Barbaři! A pak jsem si začala představovat, jak by vypadal člověk, který by neměl žádný pach. Dnes děláme psí kusy, abychom se svého pachu zbavili, a tak si vlastně rozdíl mezi tím, jaké to je mít či nemít pach, moc nedovedeme představit. Jak to ale muselo vypadat v době, kdy “děti páchly mdle, muži močovitě po ostrém potu a sýru a ženy po žluklém tuku a rybách v rozkladu”? Nemít pach mezi tolika pachy, to muselo působit jako čichová díra. Jako černá díra. Chřtán! Muselo to být děsivé.
A tak šel Žabák z ruky do ruky, nebo ho spíš kopali z místa na místo, až skončil v koželužně mezi louhovými výpary. Tam si potud, pokud dřel do úmoru, černé díry nikdo nevšímal.
Jean-Baptiste Grenouille měl tedy míň než nic: oproti těm, co nemají nic, mu chyběl ještě pach. Byl vlastně doslova v minusu. I když vlastně to tak úplně neplatí. Co měl, a jiní neměli, byl fenomenální čich. Jeho čich byl tak vyvinutý, že mu stačil k orientaci ve spletitých uličkách přelidněné Paříže. Mohl klidně kličkovat davy páchnoucích těl poslepu, a došel by přesně tam, kam chtěl, aniž by se o kohokoli otřel.
Až jednou…
... až mu jednou vstoupila do cesty Dívka s mirabelkami. A on se zamiloval. Zamiloval se do vůně. Stejně jako to děláme my všichni. Jen o tom nevíme. A protože zamilovanost rychle vyprchává - protože Romeo a Julie musí zemřít -, padla Dívka s mirabelkami mrtvá dřív, než došlo na zklamání. On se pak stal jakýmsi Donem Juanem, erotickým štvancem, který potřebuje další a další ženu, aby znovu prožil ztracenou extázi. A každou další ženu záhy odkopne, odhodí, zakroutí jí krkem, protože zamilovanost rychle vyprchává, je to pryč dřív, než se nadějete, a to hrozně bolí, a kdo to nepochopí, může jejím hledáním strávit celý život. A odkopávat, odhazovat a kroutit krkem. Marnost nad marnost.
A to jsme prakticky na konci příběhu. Ještě je tam dlouhá téměř pornografická scéna na závěr. Mnoho, velmi mnoho nahých těl v pohybu. Pokud chcete podrobnosti, přečtěte si to.
Mě zajímá Dívka s mirabelkami a její vůně. Protože ta vůně je oním archetypem. Archetypem vůně Ženy. A to, že je to archetyp, poznáte podle toho, co to dělá s mužem.
Posuďte sami:
To je ale nádherně napsáno, viďte…
Neznám žádný jiný text, který by tak věrně a tak nádherně vystihl to zajetí zamilovanosti, to, jak jsme vedeni jako na obojku. Jak je to strašné a nedůstojné a krásné a strašné. Označila jsem vám ty usvědčující věty barevně. Přečtěte si je ještě jednou.
A teď si představte, že by existovala vůně, která by v mužích zažehovala takovou vášeň…
Jaká by byla? Jak přeložit Ženu do vůně? Jak přeložit do vůně Dívku s mirabelkami? Žabák její vůni vinoucí se uličkami popisuje jako “výjimečně něžnou a jemnou”, mající v sobě “svěžest” a zároveň “teplo”, “směsici obojího, prchavého i těžkého”. Připadá mu “nepatrná a slabá, a přesto solidní a nosná”. "Mléko a hedvábí". A teprve, když ji najde nad košíkem mirabelek, uvědomí si, “že je děvče také člověk, cítil pot jejích paží, mastnotu jejích vlasů, rybí pach jejího klína /.../. Její pot měl svěží vůni mořského větru, mastnota jejích vlasů voněla sladce jak ořechový olej, její klín jako kytice leknínů, pokožka jako - broskvový květ… /.../ Měla rudé vlasy, /.../ paže velice bílé a ruce žluté od šťávy rozříznutých mirabel.”
Tělesnost, vítr od moře, ořechový olej, broskvový květ a zralé mirabelky... A ohnivé vlasy a sněhobílé paže... A určitě i pihy. Určitě na ni pokradmu napadala skořice.
Cítíte to?
Tak přesně takto mi voní parfém Femme*** od Rochase. Od první chvíle, kdy se mi dostal do rukou, se vůně tohoto parfému snesla jako zlatý list na portrét Dívky s mirabelkami a dokonale k němu přilnula.
Femme - francouzsky "Žena", no podívejme se! - voní jako přezrálé mirabelky válející se na konci léta na zahradě u mé maminky. U nás se z ní dělá nádherně vonící pálenka. Cítím ve Femme velice jemně i tu pálenku, její charakteristickou opojnou vůni, za niž ale může smyslný jasmín* a olejnatě vazký ylang-ylang*. Jsem si jistá, že i dívka s mirabelkami voněla tak trochu jako pálenka z mirabelek, protože Žabák za ní vrávoral jako opilý. Abych byla úplně poctivá, mirabelka ve Femme není, ale je v ní měkká švestka*, masitá meruňka* a kyprá ochmýřená broskev*. Důležitý je ostatně hlavně onen efekt zralého měkkého ovoce a přítomnost sklovité žluto oranžové barvy. Barvy surovin totiž vůni ladí na ten správný tón. Nevím zatím, čím to je, ale je to tak. Pigmenty surovin zabarvují vůně v naší mysli, a přitom nemusíme umět identifikovat přítomnost jejich původce. Femme voní také římským kmínem*, který je dnes jedním z posledních tónů, jež autenticky tlumočí vůni tělesného tepla, člověčinu, vřelou, něžnou živočišnost. A taky se v té vůni snáší zlatý prach z hřebíčku* a skořice*. Obláček pih. A je jemně slaná od větvičníku*, který voní trochu jako mladé ořechy a tlející listí na podzim a trochu jako mořské řasy. Jako by na horké kůži zůstala chuť soli.
Je to vůně omamná a nebezpečná, a něžná a hluboce dojemná zároveň. Je to vůně hebkých oblin a sametových tělesných stínů. Vůně nádechů a výdechů. A vzdechů. Měkká a podmanivá.
Přesně jako vůně Dívky s mirabelkami.
To si ale myslím já, a vy se mnou nemusíte souhlasit.
Ani se neptejte, co o ní řekl můj muž.
O to, jak Dívka s mirabelkami voní či nevoní, ostatně vlastně tolik nejde. Tenhle článek je ve skutečnosti takový psychologický experiment.
Taky vás eminentně zajímá, jak ta žena vypadá? Čekáte, kdy vám ji konečně ukážu celou? Chtěli byste spatřit její tvář? Prohlédnout si její proporce? Podívat se na ni ze všech stran? Okusit její pohled, její hlas? Větříte, jak voní, a představujete si s jistým vzrušením, jaká je?
Je to až zahanbující, viďte... Taková zvláštní forma voyerismu...
Tak přesně to je podstata parfému. Toto kouzlo je v jeho moci: zažehuje zájem, zaujetí. Umí zaujmout. Zajmout. Spoutat. Je to nebezpečná věc.
Jak jsem říkala hned na začátku, Parfém, příběh vraha je hlavně a především metafyzickou knihou o tom, co je vůně. Vůně je objekt touhy a zároveň jako objekt touhy. Toužíme po něm a zároveň toužíme po osobě, jež by ho nosila.
Vůni nikdy úplně nevlastníme, nikdy ji nezadržíme, nezachytíme její úplnou podobu, vždycky zůstane neuchopitelnou a tajemnou. Parfém je tak trochu jako ty geometrické obrazce v psychologických testech, které nejsou celistvé, ale přesto víme, že je to elipsa nebo kruh. Je to kruh, a není. Parfém nám tak vždycky poskytne dostatečný prostor pro naše fantazie. Bude tím, čím chceme, aby byl, a zároveň tím nikdy nebude.
“Milujeme jen to, co zcela nevlastníme.”
Marcel Proust
To je na parfému krásné a strašné. Ale hlavně krásné.
A je to taky něco, jakýsi estetický princip, možná dokonce princip filozofický, na nějž by ženy neměly zapomínat. Náznak je vždycky víc než doslovnost.
Však si to vyzkoušejte a sami uvidíte, nakolik tajemná a krásná vám ta žena připadala na začátku, a do jaké míry splnil pohled na ni vaše očekávání:
Tady je případně i tragické vyústění scény:
Já bych si ji třeba přála plnější, zemitější, ženštější, trochu ušmudlanější, opravdovější. Myslím, že by se jí měla pleť lehce třpytit potem a vlasy jemně lepit na tvář. Vždyť je to nádherné, smyslné, uhrančivé. Ale třeba to vidíte úplně jinak.
A tak to je.
Neúplný kruh je zkrátka vždycky lepší než kruh celý. Kde je kruh celý, už není místo pro sny.
A proto se nezamilováváme do lidí, ale do vůní. Do věcí nehmotných, neuchopitelných, navždy neúplných.
Tak pozor na to, jaký parfém nosíte.
N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.
*** Femme vytvořil v době druhé světové války jeden z nejvýznamnějších parfumérů všech dob, Francouz Edmond Roudnitska /čti "rudnicka"/, a roku 1944 kompozici nabídl módnímu návrháři Marcelu Rochasovi. "Jako jiné velké chypré* parfémy se Femme rodí a rozvíjí v záři světla a zaniká ve stínu," píše se o ní v knize 111 parfémů, jež musíte poznat a zemřít (Les 111 parfums qu'il faut sentir avant de mourir, kol. autorů, Contrepoint, 2017, s. 53). Pro Dívku s mirabelkami tak byla tato vůně zjevně přímo předurčena. Femme přepracovává strukturu svého neméně ikonického předchůdce, parfému Mitsouko (Guerlain) z roku 1919. Parfém byl původně více strohý než dnes: méně sladký a méně hřejivý. Také méně smyslný. Současná reformulace je dílem parfuméra Oliviera Crespa z roku 1989. Měla jsem možnost "okusit" originál ve versaillské Osmotéce, největším světovém archivu parfémů, a, ač se to stává jen velmi zřídka, Crespovu reformulaci pokládám za ještě lepší než nádherný originál. A nejsem ostatně sama. Jen Crespova verze je pro mě vůní Dívky s mirabelkami.
Kdybyste po Femme zatoužili, buďte velmi opatrní na to, jaký flakon si kupujete. Od 90. let prošla vůně dalšími úpravami, a zažila časy dobré i horší, dokonce i naprostý úpadek. Dbejte případně na to, aby parfém měl zlatý vršek, jako na fotografii. Tato nejnovější verze je podle mého názoru vůbec nejlepší ze všech.
Jak už jsem řekla, Femme navazuje v "genealogické" linii na Mitsouko. Následuje ji Parure (Guerlain, 1975), Féminité du bois (původně Shiseido, dnes Serge Lutens, 1992), Boxeuses (Serge Lutens, 2010) a zcela nedávno Bottega Veneta Eau de velours (Bottega Veneta, 2017). Líbí-li se vám jedna z nich, pak, co se týče všech ostatních, jste pravděpodobně ztraceni. Dívka s mirabelkami je ovšem jedna jediná.