kdo je žena v červené mezi Temnotou a Světlem
___
Jedna žena, sečtělá a moudrá, mi kdysi řekla, že do Pána prstenů se jí nechce, protože v té knize nejsou dohromady žádné ženy. Rozumím tomu. Pokud Pána prstenů znáte jen z televizních upoutávek a nadšených výkřiků Tolkienových fanoušků, snadno si slavnou trilogii zaškatulkujete jako příběh pro klučičí duše, které se potřebují vydat na chlapskou výpravu, kde bojují s draky, aby v sobě objevili ryzí zlato mužské podstaty. Svým způsobem můžete při této víře zůstat i v případě, že jste viděli filmovou trilogii Petera Jacksona. Ba dokonce i pokud jste četli překrásnou románovou předlohu. Nemýlím-li se totiž, v celém příběhu je žen, které jsou dost významné na to, aby si vysloužily jméno, celkem pět: Frodova kostnatá teta Lobelie lačnící po jeho dědictví, elfí princezna Arwen z Roklinky, paní Galadriel, vládkyně elfího lesa Lothlórienu, spanilá rohanská štínonoška Éowyn a kučeravá Růža Chaloupková z májově boubelatého Hobitína. Ta první a ta poslední se přitom vyprávěním jen mihnou. Ony tři ženy uprostřed, přestože i ty se v příběhu objevují vlastně jen epizodně, jsou ovšem čímsi natolik monumentální, že je jen málo ženských postav, jež by, přinejmenším v mém osobním panteonu ženských románových hrdinek, měly tak důležité místo. Dnes bych se tedy ráda zastavila u první z nich: Arwen Večernice, dcery pána Roklinky Elronda. Jak možná víte, už měsíc totiž přemýšlím nad Temnotou a nad symbolikou černé, červené a bílé, jež k Temnotě neoddělitelně patří. Arwen je totiž ženou v červené. V Jacksonově trilogii nosí samozřejmě i jiné než červené šaty. Má ovšem i červené. A věřte tomu, že žádné nemá jen tak. Chcete-li ocenit a docenit krásu, hloubku a náročnost řemesla kostýmního návrháře, seznamte se s Ngilou Dickson, jež kostýmy pro Pána prstenů vytvořila. Pochopíte, že jsou, zejména v symbolické rovině, promyšlené bez přehánění do poslední nitě. Proč se tedy v čase temnění světa vracet k postavě Arwen? A proč se zamýšlet nad jejími červenými šaty?
Arwen, Galadriel, Éowyn. Tři z celkem pěti. Ale ty píšou. Foto via Pinterest.
Začněme tím, kdo Arwen vlastně je. V textu následují spoilery, přátelé. Jste-li příběhem Froda a jeho přátel nedotčeni a chcete-li si užít každé jeho škobrtnutí a zvrat, začněte shlédnutím filmu nebo se začtěte do překrásného Tolkienova příběhu. Tak. Byli jste varováni. A teď už je to na vás. Kdo je tedy Arwen.
Kdybychom se drželi striktně knižní předlohy, vlastně Arwen zahlédneme jen dvakrát. Poprvé, když Frodo na útěku před černými jezdci tak tak dospěje do Roklinky. A pak až téměř na samotném konci. V prvním obraze sedí Arwen v šedých šatech u slavnostní tabule v domě svého otce Elronda. A v obraze druhém si bere čerstvě korunovaného Aragorna za manžela. Jen pro přehlednost dodám, že to, jak vypadají její svatební šaty, se z knihy nedozvíme. Červené roucho v ní tedy vůbec nemá. I tyto dvě kratičké scény však postačují, aby si Arwen v příběhu podržela onen už zmiňovaný nebetyčný význam. Jaký? To zatím nechme stranou a podívejme se na zpracování Jacksonovo.
Ve filmové trilogii se Arwen poprvé objevuje v naléhavé chvíli, kdy Frodo, smrtelně poraněný dýkou vůdce černých jezdců, začne fatálně podléhat svému zranění. Arwen se náhle zjevuje v podobě bojovnice na koni a to, nakolik je v této roli zdatná, ukazuje fakt, že překvapí nepřipraveného i samotného Aragorna. Hraničáře! Už tato první scéna je jedním slovem nádherná. Z interakce obou herců - okouzlující Liv Tyler a uhrančivého Vigga Mortensena - cítíte nejryzejší esenci milostné chemie. Přestože je Pán prstenů vlastně mimořádně cudný film, Arwen a Aragorn ztělesňují nejerotičtější erotično. Ona má v sobě něco archetypálně ženského, on je archetypálně mužný muž. A cosi nedocenitelného je mezi nimi navíc: totiž erotično pravé lásky. Všimli jste si totiž, jak důsledně naše kultura odděluje erotično a lásku? Erotično provází pravidelně zamilovanost - jakási erupce zájmu o druhé pohlaví, cosi jako boj o toho druhého a boj s ním zároveň. Láska je ovšem něco zcela jiného. Láska je hlubokou úctou a oddaností, láska je neochvějná, stálá, trpělivá. Láska je jako pomalý tlukot dvou srdcí, ne splašené bušení v nesouladném rytmu. A my si zkrátka myslíme, že pravá láska se s erotičnem vylučují. Nevylučují! Podívejte se na Pána prstenů! Pojďme ovšem dál. Arwen se tedy projevuje jako bojovnice, jež ze zálohy přepadne zkušeného bojovníka a později i s umírajícím Frodem v sedle uniká černým jezdcům. Zároveň ji však vidíme i jako mocnou léčitelku a čarodějku, jež volá Froda ze stínů a zaklíná řeku Bruinen: scéna, v níž Arwen přivolává divoké vodní koně, je jedním slovem strhující a v plné síle ukazuje její hrozivou magickou moc. Neméně působivé je však i to, jak Arwen vzápětí propuká v pláč: nebezpečí hrozící ze strany černých jezdců je zažehnáno, ale Frodo, zdá se, nenávratně odchází. V každém jiném filmu by to bylo jen další nepřiměřené, nevěrohodné zoufalství - vždyť hobita vlastně vůbec nezná. Ale my cítíme, že se tu pro ni hraje o vše. A také ano: pokud zemře Ten, kdo nese prsten, kdo pak prsten ponese, a zničí? Arwen nepláče nad Frodem, ale nad osudovou Láskou, jež se jí náhle nenávratně vzdaluje. Pán prstenů je skutečně promyšlený do poslední dějové nitě. A herci hrají z takové hloubky nekonečně vrstevnatého příběhu, že cítíme, že přihlížíme jakémusi gigantickému rozhraní dvou epoch, k němuž čas spěje celé věky. A naši hrdinové, z pohledu celku drobní, drobouncí, navazují svými silami a prostředky na dílo nedohledné šíře.
Pán prstenů I, Společenstvo prstenu (Peter Jackson, 2001). Ukázka via Youtube.
Arwen má pak v celém filmu několik nevelkých scén. Jsou ovšem úchvatné a pokaždé z nich prýští energie, jež jako by uváděla do pohybu celého soukolí: "Ty jsi Isildurův dědic. Ne Isildur sám," říká Aragornovi, který s nikým nesdílí své pochybnosti tak upřímně a naze jako s ní. Není to snad smysl vztahu sám? Našel by v sobě Aragorn Aragorna, kdyby v něj Arwen nevěřila? Ikonická noční scéna na můstku klenoucím se nad Roklinkou je pak čistou magií, kde jsou slova sporá, ale tak ryzí a plná významů, že divák neví, jestli se mu tají dech z dokonalé souhry obou herců nebo z umu scénáristů, kteří jako by každé slovo vážili tisíckrát. Najednou plnou silou vnímáme, co Arwen volí, volí-li Aragorna: svůj život nedává obrazně, ale doslova. Dává totiž nesmrtelnost za lásku, která jednou skončí. A přece se dává. A když jí v pozdější scéně, kterou vidíme až jako Aragornovu vzpomínku, Aragorn její slib vrací, aby žila dál, zůstáváme ohromeni schopností Liv Tyler několika hnutími tváře královsky unést odmítnutí, a přitom zůstat svému srdci věrná. Právě tak se však Arwen ocitá na cestě do Šedých přístavů, odkud má šanci uniknout s ostatními elfy šířící se zhoubě. Milovníci Pána prstenů další vývoj znají: vidoucí Arwen uvidí v budoucnosti něco jiného, než co jí předestřel otec. Následuje její návrat do Roklinky a - na její popud - skutí Aragornova meče. Ve filmu tedy dává Aragornovi moc do rukou Arwen - v podobě důvěry v něj i skutečné zbraně. A pak přichází ona scéna s červenými šaty.
Vlastně ničím nevybočuje. Nezdá se důležitější než jiné. Ale možná nikdy nikdo nevložil tolik smyslu do šatů. Do červených šatů.
Aby byl význam této téměř nenápadné scény zřejmý, musím se vrátit k obrazu, který inicioval celé mé měsíční přemýšlení nad Temnotou.
Věřte nevěřte, je to pořád stejný příběh: poslední potrava pro ptáčky v podobě rudých bobulí, zrnko granátového jablka, jímž Hádés zavazuje Persefonu k cyklickému návratu do Podsvětí, Červená Karkulka, která v temném lese ztratí Bezbrannost a nalezne Sílu, i Drákula, díky němuž žena cudného 19. století může zůstat cudnou: ona to přece nechce, on si to bere násilím.
Příběhy Temnoty, jež nás zcela přirozeně vtahují od Dušiček až do zimního slunovratu, nejsou jen černé. Černé jsou samozřejmě také. Ale jsou i červené a bílé. Ty tři barvy něco znamenají. Říjen je přece ještě rudý jako zralé jablíčko. Říjen je posledním měsícem léta, sytosti, darů. Červená je Život. A pak člověk náhle překročí magickou hranici, za níž se rozprostírá Tma. Černá červenou pohlcuje, zchvacuje, živí se jí. A bílá je víra, že to jednou skončí.
Je Temnota sama zákeřná? To si nemyslím. Příroda prostě je. Jednou dává, jednou bere. Ale člověk do té černé díry láduje všechno, za co by rudl až po kořínky vlasů, kdyby měl svědomí. A taky mnoho toho, za co se, když svědomí má, hluboce stydí, a vlastně by vůbec nemusel. A tak s temnotou lidí vstupuje do hry převlek. V mýtu, který by zrcadlil přírodu, by byly tři barevné karty rozdány transparentně: červená je život, který zaniká a později se znovu vrací, černá je smrt, která ho přijímá a proměněný opět propouští, a bílá naděje a vděčnost, že je to právě tak. Ale člověk se svým nečistým svědomím nebo nesvědomím nebo svědomím, co na sobě sebemrskačsky stále hledá špínu, potřebuje kartami zamíchat. A tak v příbězích Temnoty nevíme, kdo je kdo, co je co. Rytířský román gotiky, gotický román 19. století, moderní horor, to všechno jsou příběhy, kde černá, červená a bílá migrují jako masky, aby nás mátly, a děsili tak ještě víc.
Ale zpátky k Tolkienovi a scéně s Arweninými červenými šaty. Víme, že Arwen je dcerou vládce Roklinky a že Roklinka je velebným údolím klenoucím se nad divokou Bruinen, kde vládne pozdní podzim s posledními červenými listy vanoucími ve vírech. Hobiti ještě vyrážejí ze zeleného Hobitína, z jakéhosi prostoru nevědomého ráje - ráje slepých, kteří odmítají vidět, co se děje hned opodál. Pak už čas ovšem jen temní a propadá se. Roklinka je obrazem věku, který končí. A Arwen je s ním niterně svázána. Ve scéně s červenými šaty Elrond vidí, že jeho dcera vychladá a slábne, zatímco Temný pán víc a víc žhne a sílí. A kdo je bílý? Jeden falešný kouzelník. A jeden pravý. Protivníkem Saurona není Frodo ani Aragorn, ale Gandalf. Gandalf a Sauron nejsou lidskými postavami, ale demiurgy, vyššími silami, jež se cyklicky utkávají. A tak i Arwen je takovou vyšší silou. Arwen je ztělesněním Života, který umírá v temně rudé barvě. A znovu se rodí... v lehounké zelené.
Onen čas mezi dvěma časy takto od základů promění všechny zúčastněné: z Gandalfa šedého se stane Gandalf bílý, z Tuláka Král a z bezstarostného hobita hobit, který dohlédl na nejtemnější dno duše, odkud není cesty zpátky. Takový je smysl průchodu Temnotou: je časem zkoušek, iniciace a proměny. Pro někoho té nejkrajnější.
Tyto osudové metamorfózy postav z Pána prstenů se mnou můžete prozkoumat v pátek 24. ledna od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích na vonném workshopu Jak voní postavy z Pána prstenů. Prozkoumáme celkem 16 parfémů včetně vůně pro Arwen a čichem doceníme změny, kterými procházíme v temných časech. Přihlásit se můžete zde.
Jakákoli služba Synestesis včetně této vonné události se může stát dárkem pro Vaše blízké. Napište si případně o dárkový poukaz. Nabídku všech konzultací a workshopů najdete zde. Poukaz může být vystaven na jakoukoli částku.
Vraťme se ale k Arwen a k červené.
Van Cleef & Arpels Moonlight Patchouli
Soumrak červené. Moonlight Patchouli, vůně z roku 2016 parfumérky Sonii Constant, je Arwen v červené. Nejprve se pomalu přelévá jako stoleté víno, husté jako krev, ale trpce jiskrné: cítíme smyslnou plnost damašské růže i cosi citrusově šťavnatého, snad nahořlou zelenost bergamotu. Vlahá tekutost růže pozvolna ustupuje jemnému vlasu kosatce. Jako by člověk hladil hedvábný samet, který chladí i hřeje a na hřbetě září a v hloubce vyhasíná. Sametovost je bytostnou elfí texturou. Samet - a elfové - se moudře přizpůsobují prostředí a ochotně s ním splývají: jednou jsou jako stíny v nočním lese, jindy pulzují s vysokou trávou. Arwen se však rudou zcela vymyká: je jako rudý klenot ve tmě a tepající život, který sám sebe vyvrhl z lunární záře nesmrtelných elfů. Arwen je elf i člověk. A tak je Život i Smrt. A smrt je, v podobě zemitosti, i v její vůni. Voní kakaem a černozemí. A vláčným semišem.
Moonlight Patchouli je vůně střídmě velkolepá, vzdušně zemitá, jiskrně temná, tak jak to Sonia Constant umí. Sonia Constant je mistryní důstojné smyslnosti. A tak je v této vůni jakýsi krok zpátky, ústup do stínu, moudrost nemluvných.
Kdysi jsem tuto vůni připsala Šeherezádě, která si vyprávěním zachránila život. A stále to cítím tak, že k oběma ženám ten parfém neobyčejně ladí. To se stává, když se ve dvou mýtických postavách projeví týž archetyp: v tomto případě Matka, kterou lze nazvat také Vládkyní či Královnou.
Jak jsem zmiňovala hned na začátku, v Tolkienově knize Arwen vystupuje v pouhých dvou scénách. A přesto je její role v příběhu stejně klíčová a neochvějná jako v Jacksonově filmové adaptaci. Je to tím, co o ní říká Aragorn. "Kdybych mohl jít tam, kde přebývá mé srdce, procházel bych se teď daleko na severu v líbezném údolí Roklinky," říká spanilé, oslnivé, zamilované Eówyn. Jak veledůležitá je Arwen, leží právě v Aragornově NE Eówyn. To NE je totiž obrovským ANO té první. A Tolkien nemohl vymyslet lepší zauzlení, než že ze setkání s Eówyn, jež měla být původně Aragornovou nevěstou, udělal zkoušku lásky, a dal tak ohromnou váhu a závažnost Aragornovu závazku a rozhodnutí. Jak silné poselství v době, kdy se nám člověk jeví tím zajímavější, čím více partnerům ono NE neřekne.
Když Společenstvo opouští Lothlórien, paní Galadriel se s každým loučí darem. Aragorn je obdarován pochvou na svůj meč, který pro něj vyrobila její vnučka Arwen, když v Lothlórienu pobývala. "Přál by sis však ode mě ještě něco, když se rozcházíme? Vždyť mezi nás padne tma a možná se už nesetkáme. Leda daleko odtud, na cestě, z níž není návratu." A Aragorn odpoví: "Paní, ty znáš všechny mé touhy, a dlouho jsi chovala jediný poklad, který hledám. A přece není tvůj, a nemůžeš mi jej dát, i kdybys chtěla. A jenom skrze tmu k němu dojdu."
Kde je najednou koruna, trůn a království? Kde je válka s Temnotou? To všechno jsou jen cesty, jak získat to, po čem ten muž touží nejvíc. Aragorn to všechno dělá pro Ni.
Ale my jsme jen lidé, a zamilovat se do představy čestného, nezlomného Aragorna nebo krásou a moudrostí oplývající Arwen může být nebezpečné. Kde Ho pak najít? A kde hledat Ji? To by však nebyl Tolkien, aby vedle Velkých, Nedostižných, nevytvořil i malý, kulatý svět pro nás, kdo velcí ani nedostižní nejsme. A přitom nám ani v nejmenším neupřel hodnotu.
A tak je v příběhu ještě jeden Král. A jedna Královna.
Sam a Růža.
Pán prstenů III, Návrat krále (Peter Jackson, 2003). Ukázka via Youtube.
Na konci všeho, když je prsten zničen, leží Frodo a Sam na skalnatém ostrohu, který ze všech stran obtéká láva. A tak v zoufalství úplného vysílení a v beznaději odříznuté cesty vzpomínají na domov a na to, co mají nejraději. "Vidím Kraj... Řeku Brandyvínu... Dno pytle... Gandalfovy ohňostroje... Světla na oslavovém stromě..." A Sam dodá: "Růžu Chaloupkovou, jak tančí... Ve vlasech má stuhy... Jestli jsem se chtěl v životě s někým oženit, tak s ní. S ní."
Sam vlastně všechno překoná proto, aby se konečně odvážil... požádat o ruku Růžu Chaloupkovou!
A tady kniha přináší půvabné rozuzlení. Sam, zachránce světa, se vrací do Hobitína, který je vzhůru nohama, a hrne se k Chaloupkovic prahu.
A tak se slaví další svatba. A tu se ukáže, že i Růža je hotová královna a kouzelnice. Když se v úplném závěru Sam loučí s Frodem, a rozervaný se vrací do Dna pytle, Růžena přesně ví, co udělat. "Jel blíž a uvnitř Dna pytle spatřil světlo a oheň. Večeře byla hotova a čekali ho. Růžena ho vtáhla dovnitř, posadila ho do jeho oblíbeného křesla a do klína mu položila malou Elanor. Sam se zhluboka nedechl. "Tak jsem se vrátil."" Není snad tohle umění pravých královen?
O Tolkienovi se ví, že hluboce miloval svoji ženu Edith, která byla i předobrazem Arwen, a vlastně všech ženských postav, které se v Pánovi prstenů objevují. Tedy snad až na tetu Lobelii. Možná Tolkien ve skutečnosti napsal jen jednu ženskou postavu, a vlastně ji ani sám nevymyslel.
Ale kolem ní se točí Vesmír.
To jen abychom nepodcenily podstatu ryze mužských příběhů.
Bývá za nimi Žena.
A šaty v červené.