a také o významu jednoty místa, času a děje
___
Pár dní před letošní pravidelnou cestou do Bretaně se mě můj muž u snídaně zeptal, kde se zastavíme na cestě tam a zpátky. Cesta do Bretaně trvá autem dvakrát celý den, a proto se vždycky uprostřed zastavujeme na nějakém hezkém místě, kde strávíme odpoledne a noc.
Bylo 23. března a Tanguy právě obracel list ve stolním kalendáři plném krásných fotografií z celé Francie. Zvednu oči od pečlivého obkládání toustu, a co nevidím: na 23. března připadá kvetoucí zahrada Clauda Moneta v normandském Giverny.
Zahrada je malý vesmír, ztracený ráj i věčně se měnící okamžik věčnosti. A někdy také velká spousta teček na plátně. Vlevo Claude Monet, Zahradní pešina v Giverny. Vpravo týž autor, Lekníny a japonský můstek tamtéž. Foto via Pinterest.
"Co třeba Giverny?" Venku sněžilo, a tak můj nemluvný muž nemusel nic říkat, abych jedním dechem dodala, že návštěvu Giverny bude asi lepší odložit na konec léta.
Pak se ovšem stalo něco zvláštního. Cestou do Bretaně začalo už za hranicemi Německa náhle přibývat stromů, které jako by někdo ponořil do šlehaných vajec s mlékem a obalil v mouce. Kolem Würzburgu už se v holém stromovém porostu kromě gigantických zamoučených květáků začaly objevovat i neméně mohutné čerstvé brokolice a na večerním Starém vinném trhu ve Štrasburku vzduchem poletovaly omamně vonící okvětní plátky odkvétajících magnólií. Při dojezdu do Bretaně jsem spráskla ruce, protože všudypřítomné keře různobarevných kamélií už byly víc než zpola opadané a moje milované narcisy, do nichž chodím z jara nahlížet, dokud se definitivně nezavřou jako svraskalá papírová paraplíčka na párátku, už měly dávno po sezóně.
Směrem na Západ se čas zjevně zrychluje. Naštěstí to funguje i naopak, a tak jsem mohla sprásknout ruce i po návratu domů. Jako jsme se předtím posunuli v čase dopředu, cestou zpátky jsme se vrátili zase o pár týdnů zpět: na pražských záhonech byly narcisy právě v nejlepším rozmaru a já jsem se zatelelila radostí, že pokud si v květnu uděláme ještě dlouho plánovaný výlet do Berlína, zažiju letos jaro třikrát.
V čase mezi uvadlými narcisy v rozkvetlé Bretani a kvetoucími narcisy v dosud zpola spící české kotlině tak došlo i na Giverny: na prostorný venkovský dům a rozlehlou zahradu, kde Monet strávil druhou polovinu života a vytvořil díla, jež notoricky znají i ti, kdo se o malířství vůbec nezajímají.
Záměrně jsem o věhlasné zahradě impresionistického malíře nechtěla vědět víc, než co ukazují Monetova plátna známá z pařížských muzeí a galerií i z více či méně vkusných porcelánových hrníčků a roztomile neúčelných pouzdérek, jaká nesmějí chybět v kabelce žádné praktické ženy. Přestože jsem trestuhodně nezcestovalá, viděla jsem v životě věci, jež mi vyrazily dech. Ohlédnu-li se ovšem zpátky, nebyly to téměř nikdy tytéž výjevy, za nimiž svět putuje přes půl planety. Ohromili mě mniši v kapucích modelovaní smuteční tíhou a zádušní vznešeností nořící se do jemně tesaného podstavce náhrobního kamene burgundského vévody Filipa II. Smělého v Dijonu. Ohromila mě nekonečná pole krvavě rudých divokých máků kvetoucích uprostřed jara na již téměř zcela vyprahlých svazích jihoitalské Basilicaty, jejíž geologicky nepředstavitelně pestré horstvo, oblé, zvrásněné a prastaré, vypadá jako divoká scenérie ze stroze skalnatých Galapág. Naopak, zámkem a zahradami ve Versailles, působícími jako opuštěná gigantická vila rozmařilého boháče, v níž se udržuje jen to nezbytné, aby její prodejní cena výrazně neklesla, jsem byla velmi zklamaná, tak jako člověk bývá zklamaný filmem, na nějž všichni pějí ódy.
Co se týče Giverny, nechtěla jsem tak příliš živit své očekávání. Zcela vědomě jsem se spokojila se vzpomínkou na více méně letmá setkání s Monetovým uměním - na huňaté pestrobarevné záhony a elegantně se klenoucí můstek v dešti namodralých vistárií s výhledem na plovoucí koberce od středu zlátnoucích leknínů. I tak moje bezuzdná fantazie dotáhla celou scenérii k dokonalosti: mezi záhony zakomponovala tajuplné chodníčky vinoucí se do vlhkého stínu vzrostlých šeříků, do husté trávy posadila rozpíjející se modré a bílé květiny napodobující svou strohou barevností střídmé japonské umění ukiyo-e, vítr nechala rozčesávat mladé vlasy starých vrb i škádlit houfy nymf, jež náhle mizí v gejzíru smíchu a vodních kapek pokaždé, když se po nich otočíte.
A to je právě ten problém. Problém nás snivých. Snivému člověku stačí málo, téměř nic, aby si v hlavě vytvořil něco, co nemá nejmenší šanci být překonáno. Žijete-li vedle snivce, ušetříte balík za letenky, vyhnete se frontám na vstupenky a každé dechberoucí místo bude jen a jen vaše tak dlouho, jak si budete přát. Burácení niagarských vodopádů... a vy dva. Dračí hřbet čínské zdi... a vy dva. Plantáže bzučící levandule v Grasse... a vy dva. A nanejvýš ještě starý bodrý kavárník v režné zástěře, který vám přinese dvě skleničky Côtes du Rhône a položí je na červenobílý kostkovaný ubrus, který se občas nebezpečně vzedme, ale vy jej se smíchem uhladíte dřív, než rozkymácí sklenice, a ty se vám se spanilým zazvoněním a následným mokrým žuchnutím převrátí do klína. Čím méně bude snivý člověk lokalitu znát, tím barvitějšími podrobnostmi vás zahrne. Máte-li doma snivce, zůstaňte tam s ním. Jste-li snivcem, nikdy své fantazie nedávejte všanc syrové konfrontaci s realitou.
Kdepak moje Giverny...
Komorní hudba. Mozaika jemných zelených tónů a kouzelný protiklad ježatých listů cesmíny a ladné plynulosti minimalistické lávky. Zahrady v Giverny jsou krajinářským skvostem za neproniknutelnou clonou masového turismu. Foto Irena Kozelská pro Synestesis. Foto obou flakónů níže via Pinterest.
Ve skutečném Giverny bylo nebe ocelové a zahrada před malířovým domem plochá a na můj japonský vkus chaoticky barevná. Geometricky členěné záhony postrádaly tajemství a dosud holé keře, jež se ovíjejí kolem oblouků nad hlavní alejí vedoucí k domovnímu průčelí, zatím nedokázaly poskytnout barevné mase vespod náležitou protiváhu. Zahrada byla také nepřehlédnutelně poznamenaná předchozími chladnými nocemi: při pohledu zblízka byly květy spálené mrazem a od okrajů hnědly, jako když je pomalu stravuje oheň. To by mi bylo vlastně tolik nevadilo. Nečas a zkáza mají svůj smysl a krásu.
Přestože však bylo pondělí, kdy jsou ve Francii muzea obvykle uzavřena, což slibovalo nižší návštěvnost, Giverny bylo přelidněné. Ne co do počtu lidí. Člověk s předpaženýma rukama ovšem zabere dvakrát tolik místa, musí se každou chvíli zastavit a i v chůzi je pomalý a neobratný. Prostě jako by měl zavázané oči. A přesně tak se dnes odbývá návštěva čehokoli: budoucí vzpomínka je důležitější než přitomný okamžik, a protože tato ničím nepodložená víra zcela zobecněla, počet vzpomínek zachycených vždy dostupným fotoaparátem telefonu nezadržitelně roste, a stává se tak nezměrným skladištěm obrazů, na něž už nikdy nedojde. Kdo si kdy prohlédne sto tisíc fotografií? A tak někde jsme, ale nikdy jsme tam nebyli. Na fotografii pořízenou na graciézním japonském můstku ve vodní zahradě, přiléhající k čelní zahradě domu, se tvořila fronta, jež téměř zcela blokovala průchod podél v noci nejspíš hluboce poetického, ztichlého rybníku s pověstnými lekníny. Obyčejný člověk už lyrickou krásu Giverny nikdy neuvidí.
A tak musíme snít. Musíme zavřít oči a dýchat. Vdechovat. A že bylo co vdechovat! Navzdory deštivému počasí - nebo vlastně právě díky němu - si z Giverny odnáším jímavou čichovou vzpomínku na zahradu, v níž má hlavní slovo voda. Jak voní?
Jean-Louis Scherrer Jean-Louis Scherrer
Jarní vody. Jean-Louis Scherrer Jean-Louis Scherrer, parfém Josette Ramisse z roku 1978, je co do umělecké hodnoty jedním z nejvýše ceněných zelených parfémů, tedy vůní s převahou tónů evokujících trávu a listoví. Spíše než zeleným parfémem v nejryzejším smyslu slova je však tato kompozice bohatou směsí vodou zkropených květin se zelenou fasetou, tak charakteristickou pro botanické druhy počínajícího jara, jakými jsou hyacinty, tulipány, narcisy a petrklíče s jejich svěží trávovostí, hebkou voskovitostí bez kazu a lehounkou, a přesto omamnou medovostí.
Vodní diamanty. Kdeže jsou mraky? Barevný chaos a stopy ničivých nočních mrazíků? Všechny tyto fotografie jsem pořídila den před cestou do Giverny u domu rodičů mého muže v bretaňském Plouvienu. V obyčejné venkovské zahradě, kde zaprší a vyjde slunce desetkrát za den.
Nečekejme na zázraky. Nevěřme, že je třeba se kvůli nim plahočit na druhý konec světa. Dějí se tady a teď. Stačí se dívat. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.
V této vůni je cítit ona nesmírně příjemná a uklidňující tíha jara, která, pokud jde vše tak, jak má, ohýbá čas od času vegetaci osvěžující dešťovou sprchou, jejíž kapky pak vesele kloužou z kalichů a stébel a pokaždé se na okamžik zuby nehty přidrží jejich okrajů, aby vzápětí s chichotáním žuchly do mokré trávy a šťastně dokončily svou cestu do těžknoucí černozemě. Člověk se tak snadno nechá přenést do malířovy zahrady dobře vyživované všudypřítomnou vodou: poddá se zvláštnímu kouzlu divoké zeleně prokvetlé modrými a bílými pagodami hyacintů, ponoří do ticha vlhkých, stinných zákoutí a nechá vést oblým spádem břehů hustě obrostlých travinami až dolů, k vodní hladině, tam, kde se všechna ta voda sbírá a kde mezi plovoucími listy leknínů bruslí vodoměrky.
Pagody Clauda Debussyho. Zhudebněné Monetovy lekníny i vodou těžknoucí vůně od Scherrera. Když skladbu hraje Alain Planès, jako by zvuky sbíral na hladině vody, z číší tulipánů, z čepýřících se tělíček koupajících se ptáků. Miluji japonizující melodičnost této skladby, připomínající bloudění dětských prstíků po černých klávesách, její místy nepřesné tóny evokující náhle se rozprskující záblesky světla v kapkách vody i zvláštní zčeřenost, jako by se kolem každého tónu dělaly soustředěné kruhy. Napřed se příroda něžně usebírá z deště, pak se znovu stahují mračna, kap, kap, kap kap kap, až Bůh obrátí na zem celé vědro vody. Nakonec se ale lekníny zase zatřpytí ve vodě jako denní hvězdy. A tak pořád dokola. Obyčejný den v zahradě v Normandii.
Cartier Carat
Tajná zahrada nymf. Carat, parfém Mathilde Laurent z roku 2018, je návratem ke kdysi velmi oblíbenému parfémovému žánru bouquet floral, "květinové kytice", zejména s dobře ukrytým, a přesto jasně patrným motivem konvalinky, jenž se s úspěchem naposledy objevil na trhu v podobě nádherného, radostného, rozmarného parfému Pleasures značky Estée Lauder z roku 1994. Trend se poté v návaznosti na nabídku exkluzivních značek začal ubírat směrem k soliflorům a solinotům, vůním na bázi dominantní květiny či tónu, a bohatá, čerstvá květinovost a s ní i romantická rozkošnost na dlouhou dobu zmizely z polic s vonnými novinkami.
Carat se vrací k obojímu: k druhové pestrosti bouquet floral i k ženskému archetypu, v němž se snoubí poetičnost, rozmarná nepolapitelnost i cosi oble nahého a necudně cudného, co v sobě mají květiny časného jara i ženy, jež si právě uvědomily svou moc nad muži a náramně se tím baví, aniž by tušily, že jsou ve velkém nebezpečí.
Jsou tu. Jen se schovávají. Nymfy v Giverny. Foto via Pinterest.
Spíš než charakter svěží kytice - živé materie - má však Carat velmi autentickou texturu sluncem prozářeného vodního oparu a svěžího dusna. Působí skutečně nehmotně, jako rajský plyn ve smyslu čehosi, čehož vdechování způsobuje přenesení do ráje. Stále jsme v říši vody, vodních květin a břehů zarůstajících do vodní hladiny, kde vespod vládne vlhko a stín. Zároveň už ale větvemi prosvítá zářivé světlo vnášející do celé scenérie lahodnou sladkost a měkce prohřívající secesně plná těla rozpustile se koupajících nymf. A tím, co je mezi tím dole a tím nahoře cítit ve vzduchu, je Carat.
Mathilde Laurent použila v hlavě parfému nějaký typ ovocného aldehydu, jenž nemá nic společného s obvyklou aldehydovou mýdlovostí, a připomíná spíš mastnou broskvovou či hruškovou ovocnost, jakou uvolňuje do vzduchu plně nakvetlý jasmín. Zpočátku jako by v něm byla dokonce velice jemná, ale přesto patrná špetka etylmaltolu, který obvykle voní sklovitou cukrárenskou cukernatostí. V tomto případě však spíš než ztuhlé cukrové stružky připomíná rosu oslazenou hroznovým cukrem. Carat ovšem není sladký parfém. Spíš lahodný. A nesmírně autentický. Tento zdánlivě překvapivý, hluboký, ovocně sladký podtón totiž na první důkladnější přičichnutí "vyluzuje" mnoho květů rozvíjejících se od poloviny dubna do poloviny května, třeba hyacinty, magnolie, kalina, šeřík či konvalinka, jen mu věnujeme málo pozornosti. Ani v Carat tak nevytváří trvalejší efekt. S tím, jak se vůně šíří do všech stran - a to dělá skutečně rychle a bez zábran -, onen náznak sladké přezrálosti něžní a průsvitní, a z budoucího smyslného ovoce se znovu stává čistá květina, jež plodům předchází v čase, jako by nymfa vrhla letmý dráždivý pohled, a pak se se škádlivým stříknutím stala znovu nevinně se smějící pannou. Vůně tak zůstává v celém dalším vývoji lehounká, vzdušná a vlaze mlžná a překrásně vystihuje šťastný okamžik, kdy se po dešti objevuje duha.
Claude Debussy, Arabeska č. 1. Ještě jednou Alain Planès, od jehož hbitých prstů se rozstřikuje voda. Nebo jsou to hrající si nymfy?
V každém případě doporučuji parfém opakovaně vyzkoušet, než se odhodláte ke koupi: je rozmarně nevypočitatelný, líčí zrádné pasti, a pro jednu ženu bude něžně perleťový jako mihotavé odlesky duhových barev v lastuře a pro druhou opojně šálivý a rozpínavý. Mně by nejvíc lahodil v kombinaci s nějakým výrazně zeleným parfémem, který by mi trochu zchladil hlavu. Hned vedle testovacího papírku mi na stole leží notýsek, jenž dosud nádherně voní směsí zelených parfémů, které jsem testovala v Nantes: Mal-aimé od Parfums d'empire, Nuit de Bakhélite od Naomi Goodsire a Synthetic Jungle od Frédérica Mallea. Pokud podlehnete vábení nymf a vůně na vás bude příliš šalebná, můžu dosvědčit, že nákupem Mal-aimé za dvojnásobnou cenu situaci s jistotou zachráníte. Každý špás holt něco stojí. V obou případech však hrozí, že neprojdete vodní zahradou, aniž by se kolem vás nezačaly tvořit houfy zmatených mužů působících jako na lovu líbezného přeludu.
Vodní zahrada v Giverny. Při naší návštěvě se vrba sotva zelenala a holé vistárie teprve čekaly na svůj velký okamžik. Nevadí. Uvidí je jiní, jindy. A já uvidím jiné, jinde. Všechno je tak, jak má být. Foto via Pinterest.
Co vlastně způsobuje uchvácení tím či oním místem? Že jím bylo uchváceno mnoho jiných před námi ještě nic neznamená. Být na "správném" místě totiž nestačí, byť by stálo na seznamu UNESCO a viselo na všech instagramech světa. Člověk musí být na správném místě ve správnou chvíli. Spíš než místem jsme totiž okouzleni okamžikem. Nebo ještě lépe neopakovatelnou souhrou místa, času a děje: jednotou všech tří, jako ve starověkém divadle. Velká podívaná - velká ve smyslu síly prožité emoce - zkrátka není jen "kde". Ale i "kdy" a "co". A ono "co" je mnohdy hlavně nevypočitatelnou harmonií smyslových vjemů. Je to synestezie, a z ní plynoucí dojem. Imprese.
Za impresí se nedá nikam vydat. Tu musí člověk vyhlížet na každém kroku. Líčit na ni.
Tak buďme ve střehu. Buďme všímaví. Svět je plný příležitostí k úžasu.
P.S. Celý cyklus o zahradách si můžete přečíst na těchto stránkách: