proč se stále hledáme a jak se najít
___
Už nejsem právě mladá, a tak můžu říct, že pokud něco pozoruji celý svůj život, není to, doufám, jen plácnutí do vody.
Celý život, nebo přinejmenším celou dobu, co mě zajímá krása, estetika, kultura, si lámu hlavu nad tím, proč ve srovnání s jinými národy důležitost krásy přehlížíme, z jakého důvodu nedbáme o svůj vzhled. Proč nemáme šmrnc, nejsme ve svém sebepojetí hezcí. Co je příčinou toho, že nám do jisté míry chybí styl, ale hlavně vkus. Proč si tolik škodíme nedostatkem, nebo naopak nadbytkem sebepéče.
"Okovy jsou pryč, ale stále..." Cesta májovou Prahou. Vlevo zeď v Apolinářské cestou na Albertov, vpravo nábřeží mezi Právnickou fakultou a Nemocnicí na Františku. Všechna foto zde a níže Irena Kozelská pro Synestesis.
Nemám na mysli jen oblékání a vůbec úpravu zevnějšku. Mám na mysli to, čemu říkám osobní zahrada. Osobní zahradou označuji estetické pojednání celého prostoru, v němž žiji, už zmiňovaným oblékáním počínaje, přes osobní vůni, zařízení vlastního bydlení a jeho vůni, až po zahradu, pokud nějakou máme. To vše je v naší moci. To vše můžeme z hlediska krásy ovlivňovat. A já pevně věřím, že pro sebe nemůžeme udělat víc, než všechny vrstvy, všechny tyto kruhy "zalícovat". Vše podřídit stejné estetice. Uvést do souladu. A tuto estetiku pojmout tak, aby zrcadlila nás samotné. Pak je nám v takové osobní zahradě dobře - nacházíme v ní, co potřebujeme, co se nám líbí, a co nepotřebujeme a nelíbí se nám, necháváme stranou. O tom už jsem psala ostatně mnohokrát (například zde, zde a zde). Vlastně o ničem jiném nepíšu. Tento přístup se mi jeví od jistého životního okamžiku - od jistého věku - jako nevyhnutelný, nezbytný a svým způsobem sebespásný. Bytostně totiž nesouhlasím s tvrzením, že věk je jen číslo. Věk není jen číslo. Věk člověku něco bere, a něco dává. A co bere, je životní energie. Míra vitality. Co naopak dává, je schopnost zařídit se tak, aby životní energie proudila i zpět - to je to, čemu se říká moudrost. A tato zcela klíčová rovnováha mezi "ztrátami a nálezy" se tvoří právě na základě harmonizace (ze)vnějšku s nitrem člověka. Čím necitlivěji jdu proti svému nitru, své esenci, tím víc sil mě to bude stát. Čím víc se na ně naopak naladím, tím víc sil uspořím, ba dokonce dostanu zpět. Pokud ještě v padesáti letech vykonáváme práci, pro niž nemáme přirozené naladění a vlohy, o niž nemáme skutečný zájem, řítíme se doslova a do písmene do záhuby. Není šance, že dosáhneme vyššího věku v přiměřeném duševním a tělesném zdraví. Ale takto na člověka působí vše, co pro sebe - nebo proti sobě - dělá. I boty, které si vybere. Nebo parfém. Nesoulad se bude projevovat stále dramatičtěji.
Vraťme se však k nám, Čechům, a naší osobní zahradě.
Osobní zahrada Čechů a Češek působí jen zřídka jako vzkvétající ČESKÁ zahrada. Pokud zatím ponechám stranou první dva kruhy, kterými jsou, jak už jsem zmiňovala výše, oblékání a bydlení, už na samotných zahradách vidíme, že tady něco nesedí. Když se snažíme svou zahradu povznést, vytvoříme obvykle cosi zcela nečeského. Do zahrady zakomponujeme tu japonizující jezírka s červenými kapříky, tu dlouhé záhony provensálské levandule. Byty a domy máme skandinávsky strohé nebo vyvedené v záměrně odlišných, jemných květinových vzorech, tak aby vznikl duch anglického patchworku. Nic proti tomu. Opravdu vůbec nic proti tomu. Pokud ovšem ve hře zůstane i to české. Pokud existuje možnost, že mezi všemi variantami zvažujeme i estetiku českou. Co by to však mělo být? Jak říkám, přemýšlím o tom už mnoho let. A... nevím. Vlastně musím ta dlouhá léta uzavřít konstatováním, že něco jako stabilní a harmonická česká estetika neexistuje. Rozhodně tedy ne na první pohled, jako zcela samozřejmě vytane estetika japonská, provensálská, skandinávská či britská. Ani při veškeré snaze vlastně nevím, jak vypadá hezky působící typicky český dům ani hezky působící typicky česky oblečený člověk. Jak vypadá to nehezky české samozřejmě vím. Víme to všichni. Ale mezi nehezky českým a hezky skandinávským se člověk prostě snadno přikloní k estetice cizí. Mimo jiné i proto to ostatně děláme. Já také.
Co je z našeho estetického pojetí zřejmé na první pohled, je jakési "zlaté" české pravidlo, totiž že to hezké, hezčí, je vždy to cizí. Co to je, se v dějinách mění. Ale má to jisté společné charakteristiky: líbí se nám to, co přichází z politicky a/nebo ekonomicky mocných kultur. A tak pošilháváme po Francouzích, Japoncích, Skandinávcích, Britech. Ale také po Italech, kteří politicky ani ekonomicky mocnou kulturou nejsou. Velmi dlouho a ještě relativně nedávno však byli. Dějiny mají jistou setrvačnost.
Tyto kultury pak máme sklon napodobovat. Ano. Jsou-li Čech nebo Češka vkusně upraveni, zpravidla někoho napodobují. A napodobují jako jedničkáři: věřte, že pražský hipster bude hipsterovatější než hipster kdekoli jinde na světě. Bude mít na sobě ty nej nej hipsterské značky, bude chodit do nej nej hipsterských podniků, bude bydlet v nej nej hipsterské čtvrti. Bude zkrátka nejlepší. Nebo vynaloží všechny své síly, aby byl.
Čech se totiž chová jako druhorozený.
Jste druhorození? Nebo doma máte malého druhorozeného? Narodit se druhý vytváří pro dítě tak stereotypní rodinné klima, že se vliv pořadí narození na vývoj dítěte stal jednou z nejzpopularizovanějších psychologických teorií 20. století. Já jsem se o ní poprvé dozvěděla ze své učebnice angličtiny.
Vlídnost pastelových barev. Bílá káva, pistáciová zmrzlina, vaječný koňak, piškot. Něco z českých nedělí a maminkovského pečení. Pohled do nižších partií českých domů však bývá nepoměrně méně útěšný. Obchody v přízemí jsou schopny celistvost fasády zlikvidovat obdélníkovitým lunaparkem. Vlevo domy okolo Šabachova parku v pražské Bubenči, vpravo ulička nedaleko Anenského kláštera.
Abychom pochopili psychologii druhorozeného, musíme nejprve nastínit, v jakém duševním prostředí žije prvorozený.
Prvorozený je malým zázrakem. Je často ztělesněním všech životních tužeb svých rodičů, a ti ho tak úzkostlivě pozorují v každém jeho pokroku, za nějž je velmi intenzivně chválen. Nebo kritizován. Prvorozený je svým způsobem jedináčkem, na něhož tak rodiče sázejí vše. Je zdokumentován každý jeho krůček a vypadlý zub. Je záhy zapojen do širokého spektra aktivit, aby ani jedna jeho šedá buňka nespala. Prvorozený tak brzy pochopí, že musí být jedním slovem skvělý, stále vnitřně i vně nabuzený, bez ustání jednající. Očekávání, jež má naplnit, totiž povolává k činu všechny jeho síly. A tak ze sebe vydává maximum. Prvorození jsou dle dlouhodobých statistik společensky nejúspěšnější ze všech dětí. Dotáhnou to zkrátka nejdál.
Přestože prvorozený ze sebe vydá maximum a dotáhne to nejdál, kdosi ze sebe dokáže vyždímat ještě víc.
Druhorozený.
Nejdál to však nedotáhne. Proč? K tomu se dostaneme vzápětí.
Druhorozený slýchá od malička, aby se podíval na svého staršího sourozence. Na prvorozeného. Co má spatřit, je, o kolik je jeho sourozenec lepší. Umí lépe udržovat pořádek, lépe si zavázat tkaničku. Méně odmlouvá na cestě do nemilovaného kroužku. Méně drobí. Motivací druhorozeného není být dokonalým dítětem svých rodičů, naplněním všech jejich představ. Jeho motorem je dotáhnout se na prvorozeného. Být jako on. Nebýt slabší, pomalejší, méně výkonný. Nebýt tím, kým bytostně je. Kým jiným by také měl být, přišel-li na svět později. Zatímco prvorozený tak žije touhami rodičů, druhorozený chce žít život svého sourozence. Oba žijí svým způsobem v žaláři. Jen jeden však dosáhne na jistou formu odměny - úspěch. Úspěch přitom nevnímáme jako dosažení osobní radosti, ale jako naplnění společenského ideálu. Prvorozený je tak jen zřídkakdy vnitřně šťastný. Může však být na sebe pyšný, protože jsou na něj pyšni jeho rodiče. A to je pro něj, velmi dlouho, to hlavní.
Zní vám to povědomě?
Nechováme se snad my, Češi, jako druhorození?
Jak jinak bychom se také měli chovat.
Už na úplném začátku tu byl někdo před námi. Vždycky tu byl někdo, kdo přišel dřív, kdo stál hned opodál nebo přímo nad námi, a jako prvorozený byl větší, zkušenější a všechno uměl lépe. Na počátku českých dějin se nějaký čas řešilo, jestli pro nás bude prvorozeným východní dědic římské říše - Byzantská říše s centrem v Konstantinopoli - nebo její dědic západní, jímž se pak vlastně v celých dějinách střídavě prohlašovaly všechny významné evropské mocnosti. My jsme se však záhy přimkli k Východofranské říši, východnímu potomku obnovené římské říše Karla Velikého, a tak to v konečném důsledku zůstalo až do dneška. A tak se Němci stali našimi prvorozenými. Roku 1086 korunovali našeho prvního krále, na konci 12. století nám přišli ukázat, jak se správně klučí les, a v dalších stoletích pak přinesli velkou část důležitých technologií. Německá kultura se pro nás stala vzorem, který jsme si zvykli následovat. Bodejť by ne. Počátkem 13. století, v téže době, kdy byla písemně zaznamenána první věta v češtině, psal Wolfram z Eschenbachu svého rozsáhlého Parsifala. České hrady nemají německá jména, protože je obývaly vesměs německé rody. Ale protože chtěli čeští aristokraté vzbudit zdání vyšší kultury. Německé. Česká gymnázia vznikla napodobením německých. Česká univerzita převzetím modelu univerzity německé. A tak ještě dnes obývají Němci horní patra Škody Auto, mají bílé límečky a říkají Čechům u montážní linky, co mají dělat. Dělají ale jen to, co dělali vždycky. A my stejně tak.
Dlouhá staletí konfrontace se starší civilizací nás naučila vzhlížet. A tak jsme z obdivu k Němcům snadno přesedlali k obdivu k Západu obecně a od 90. let pak zejména všeho, co přichází ze Spojených států. Včetně angličtiny. Angličtinou si dodáváme na důležitosti, podobně jako si postavy z F. L. Věka dodávaly na důležitosti němčinou, kterou vkládaly, pro dnešní ucho komicky, do každé druhé věty. Cestou z Vyšehradu jsem v neděli potkala dvě asi pětadvacetileté Češky, které spolu mluvily směsí češtiny a angličtiny. Nebyly to české a anglické věty. Ale angličtina zmrzačená českými koncovkami - časovaná, skloňovaná - nebo, chcete-li, čeština zmrzačená anglickými kořeny slov, a to v míře, jaká mi, navzdory obrovské rozšířenosti této praxe u nás, vyrazila dech. Myslíme si, že se prostřednictvím jazyka prvorozeného kloníme k "vyšší" kultuře. Ve skutečnosti však devastujeme vlastní základy. Nevíme, kým jsme, protože chceme být někým jiným. A tak jím jsme, ale později a hůř, protože časový náskok nelze dohnat a napodobování je vždycky jen druhý odvar originálu. Jsme kopií těch, které máme za lepší, jen vzniklou se zpožděním a v horší kvalitě. Kdo jsme my, nám zůstává utajeno jako podoba místa, přes něž jsme přehodili závoj studu.
Zvláštní odrůdou druhorozených, v našich krajích velmi rozšířenou, jsou druhorození rezignovaní. Část druhorozených totiž přistoupí na soutěžení s prvorozeným, a část nikoli. Cítí totiž, že by nevyhráli, a tak svůj život zasvětí ne vlastnímu sebezlepšování, díky němuž by se pokusili zahanbující převahu staršího sourozence dorovnat, ale sebelítosti, obviňování nepřízně osudu, případně bojkotu druhých i sebe sama. Pokud nemohou být vítězi, alespoň vítězi pořádně zatopí. I to je, bohužel, velmi české. Je to ale také velmi pochopitelné a do jisté míry rozumné: je to šetření sil v marném boji. Jen se z toho všeho vytratila jedna z možných cest: totiž vůbec nebojovat, nesoutěžit, a dělat si to své. K tomu se ještě dostanu.
Vrátíme-li se ke kráse, ke kráse Čechů a Češek a jejich osobní zahradě, svým způsobem není divu, že vypadá tak, jak vypadá. Se vší úctou, ze všech kultur, k nimž jsme mohli vzhlížet, jsou Němci tou, která má, co do krásy - elegance a vkusu, chcete-li -, spíše horší pověst. Už třicet let se sice inspirujeme jinde než v Německu, ovšem tisíc let vzhlížení udělalo své. A tak, když se člověk vrací ze západní Evropy domů, navzdory zrušeným pasovým kontrolám na hranicích rychle zjistí, že je znovu mezi svými. Jako by jen přejel z Německa, kde je uklizeno, do Německa, kde uklizeno není. Z Německa, které nemá šmrnc, do Německa, které nemá šmrnc a nežehlí. Všechno je podobné, ale jaksi nedokonalé, nedotažené. Druhorozené.
Prvorozený a druhorozený často potřebují celou první půli života, aby odhodili neblahou snahu někomu se zalíbit nebo se dotáhnout na svůj vzor. Je tu však dítě, jemuž je to jedno.
To třetí v pořadí.
Třetí dítě je šťastně ponecháno sobě napospas. Jeho rodiče jsou tak vyčerpáni dohledem nad prvními dvěma sourozenci, že jim na dalšího potomka nezbývá čas, inspirace ani duševní kapacita. A v tomto ovzduší vzniká už v raném věku - vlastně ve srovnání s prvními dvěma dětmi předčasně - pravá individualita.
Benjamínek smí prodlévat v kalužích i v zabláceném tričku, je mu dovoleno nosit domů brouky a třídit je nejprve podle barev a délky končetin, a od pěti let pak podle Linného nomenklatury. Třetí v pořadí si smí vybrat neperspektivní kroužky, hlavně když si je vybere sám a sám se do nich odvede. Pouze třetímu dítěti je dějinnou náhodou dovoleno rozvinout jediný skutečně platný životní kompas: vlastní radost. Dělá, co mu dělá radost, a co mu radost nedělá, nedělá. Těší-li totiž něco jeho rodiče - a i benjamínek touží své obry potěšit -, je to jeho spokojenost. Radost. Radostné dítě je totiž dítě nenáročné. A víc než nenáročné dítě už povinnostmi zahlcení rodiče nezvládnou. A tak se třetí dítě v pořadí snaží ze všech sil být prostě a jednoduše... šťastné. Hosana!
Prvorození tak plánují lety na Mars, druhorození jim dělají pokusné králíky, ale benjamínci, benjamínci už jako malí vědí, že líp se žije tam, kde roste tráva.
Česká májová zeleň. Komu se chce na Mars?
Co my, Češi, potřebujeme, je najít sami sebe. Potřebujeme se odpoutat od nekritického přejímání cizích vzorů, přestat se usilovně snažit být někým, kým nejsme. Potřebujeme trávit čas v kalužích a zabláceném tričku, nosit domů brouky a třídit je nejprve podle barev a délky končetin. Potřebujeme si vybrat neperspektivní kroužky. Nesmíme se bát být jiní, "divní", svérázní. A to opravdu jsme. To jsme totiž všichni, dáme-li sami sobě šanci.
Krása není do očí bijící nákladno ani úzkostlivé uklizeno. Krása je uctěná osobitost.
Tak to zkusme jako ten třetí. Benjamínky svět miluje. Benjamínky nelze nemilovat. V benjamíncích milujeme fascinující samospád života i sílu strategie, jež stojí na prosté moudrosti: nestát životu v cestě. Česká krása se pak prosadí sama, však uvidíme. Kráse se daří všude, kde volně proudí vzduch.
___
P.S. Ještě vás jedním dechem pozvu na nadcházející synestetické workshopy. Co by právě udělalo radost vaší české duši, kdyby sama sebe poslouchala jako třetí dítě v pořadí?
Chcete se naučit vnímat vůně prostřednictvím smyslových vlastností živlů - ohně, vody, země, vzduchu?
● so 3|6|2023 14-17, Holice, Jak vonět ve svém živlu
Chcete se pokochat nejmystičtější, nejsymboličtější, nejženštější z květin v době, kdy právě rozkvétá?
● so 10|6|2023 9-12, Praha Troja, Botanická zahrada, Růže v parfumérství
Chcete "zalícovat" svou osobní zahradu s pomocí nejautentičtějšího ze všech smyslů - čichu?
● pá 23|6|2023 17-20, Praha 6, Jak čichem na osobní styl
Přihlašování je možné zde. Přijďte, přátelé! Vůně jsou celý nový svět, který čeká, až jej objevíte!