proč na podzim spadnout s listím a s jakou vůní se padá nejlépe
___
Když jsem byla mladší, z mého života vypadávaly celé kusy bytí. Stejně jako můj dědeček jsem nikdy neměla ráda zimu, a tak jsem ji pokaždé jaksi "přečkala", jinými slovy vyplnila čekáním na jaro. Skončil podzim... a začalo jaro. V některých obdobích byl zase k nepřežití celý čas od pondělí do pátku. Život se tak omezil na sobotu, protože neděli už zachvátila taková úzkost příštích dnů, že s vtaženými tvářemi a rukama křečovitě připaženýma k tělu nebyla vedle soboty vlastně vůbec vidět. A tak se celá existence smrskla na ostrůvek soboty. Na sobotní kůl v plotě.
Čím je člověk starší, tím víc ho ovšem tlačí čas. Je to jeden z nedocenitelných darů lidské konečnosti. Jestli je totiž něco skutečně zcela nesmyslné, je to život smrsklý na jeden den v týdnu nebo několikadenní dovolenou jednou ročně. Je-li vám dvaačtyřicet a troufale toužíte zažít ještě jednou tolik dní, sobotní živoření vám zkrátí dožití na 6 let skutečného života. Zbytek se stane přežíváním. Čekáním na šestý den ze sedmi. To už s člověkem zacloumá.
A tak se stane, že začnete žít.
Nevypadá to tak, jak popisují bezduché články o krizi středního věku. Nekoupila jsem si nic nehorázně drahého ani mě nezačali zajímat o generaci mladší muži. Začala mě zajímat příroda. Střídání ročních dob. Sotva postřehnutelné změny den za dnem. Praktikuje-li člověk toto soustavné pozorování jeden rok, zjistí, že právě objevil Knihu života: pochopí, že i on sám se nachází v jistém bodě plynutí a že pomalu spěje ke konci. A co se děje v jeho životě, jen zrcadlí tento přirozený koloběh - že i on je přírodou. Že vposled nic jiného než příroda neexistuje a on sám je - naštěstí - její nedílnou součástí. Neví-li tedy, jak dál, stačí se dívat, jak na to jdou včely, medvědi a vrabci nebo fazole, lišejníky a borovice. A co se stane nevyčerpatelným zdrojem životaschopnosti do dalších let, je nezpochybnitelný fakt, že tato časová posloupnost, tato řada, v níž za sebou následuje jaro, léto, podzim a zima, je ve skutečnosti kruhem: člověk si s úlevou uvědomí, že s tím, jak se blíží ke konci, blíží se i k počátku. K novému počátku, o němž ještě nic neví. O počátku totiž nikdy nic nevíme. Proto se ostatně tak neochotně pouštíme toho, o čem něco víme.
Syrová krása podzimu. Teplý chlad, vlhké usychání, vzdušnost kořenů. Foto via Pinterest.
Přesně to je ale smyslem podzimu. Nechat staré listí spadnout. Pustit to, co pomalu odumírá, protože to naplnilo svůj čas.
Pustit se. Padnout.
Podzim provází splín. Skleslost. Lidé skleslost nemají rádi. Ale i skleslost - deprese - má hluboký smysl. Bez podzimu by nebylo jaro, bez pozvolného listopadového pádu náhlé dubnové povstání. Podzimní deprese není jen předzvěstí, ale i nezbytnou podmínkou obrovského vztlaku života, který přichází na jaře. Pád odumřelých částí, celé to klesání a od něj neoddělitelný pocit skleslosti a tíže přiživují kořeny. Proč nikdo neříká, že růst se bez pádu neobejde?
Těžké věcí bychom lépe snášeli, kdybychom je pokládali za blahodárné, nebo alespoň normální. Přírodě nikdo nespílá, že na podzim padá, až nakonec jen těžce leží u země přikrytá sněhovou duchnou, pod niž nikdo nevidí. Člověk však vnímá padání, pád a skleslost jako neodpustitelnou slabost, kterou je třeba skrývat nebo náhle odhalit v okamžiku dosažení vrcholu, když už není pochyb o tom, že jsme hrdinové. Tato fáze však mnohdy vůbec nepřijde, a tak se o pádech spíš mlčí. Nakonec tak trpíme víc tajeným studem než vlastním padáním.
Mistr pádů Yoann Bourgeois. Na profesní sociální síti Linkedin koluje útržek z jeho představení, v němž za průběžných pádů stoupá až na vrchol stupňové dekorace. Dosažením vrcholu záznam končí. Video obvykle provázejí komentáře typu "Nikdy to nevzdávej!". Jak jste možná právě viděli, ve skutečnosti na konci představení leží Yoann Bourgeois úplně dole, na zemi, jako padlý list nebo spíš zapomenutá švestka, co se uvolnila z větve a s několika lehkými odskoky zapadla do hluboké trávy. Příběh, který vypráví, není příběhem stoupání, výstupů a pokořování vrcholů. Je to příběh padání a pádů. Je to padání přivedené k dokonalosti. Umění pádu. To jen my si myslíme, že úkolem člověka je vyrůst do nebe. Možná máme naopak pochopit, že se nám to nikdy nepodaří. Možná se máme prostě smířit s tím, že je-li růst vůbec zvětšováním, pak přinejmenším do výšky i hloubky.
Ačkoli vás to možná překvapí, právě odpor k podzimu nebo také k čemukoli za hranicí zenitu, rozpuku a letní záře je důvodem, proč je dnešní nabídka parfémů přinejmenším u nás tak smrštěná. Kdybychom položili nabídku české Sephory na Synestetickou mapu osmi skupin vůní, viděli bychom, že většina z nich leží u elementu vody a vzduchu.
Kruh vůní je také koloběhem čtyř ročních období. Vůně vody jsou chladné jako zima. Ke vzduchu patří jaro, kdy příroda povstává a stoupá jako gigantický trs nafukovacích balónků. Oheň je výhní léta a země časem podzimu a návratu života do země. Podzimního pádu. Dnešní parfémová nabídka však pokrývá převážně jaro a zimu. Takže vlastně jaro a léto, protože jen na jaře a na podzim můžeme splývat s přírodou - vonět jako ona. V zimě se potřebujeme zahřát létem a v létě osvěžit zimou. A tak v zimě nosíme vůně ohnivé a v létě vodní. Ono jaro a léto současného trendu je navíc, mezi námi, pěkně kýčovité. Je to jaro duhových jednorožců a léto delfínů, kteří svými těly tvoří při výskoku tvar srdce. Současné mainstreamové vůně jsou prostě podbízivé, jako je podbízivá celá mainstreamová kultura. V mainstreamové kultuře rozhodně neběží za sebou čtyři roční období. Je v ní přeslazené jaro a přeslazené léto. A to je vše. Kde se má pak člověk naučit dospět, zestárnout a zmoudřet. Smířit se s pádem a připravit na nové povstání.
To, čeho jsme svědky dnes, je ovšem naštěstí relativně mladý trend. Jeho kořeny sahají do 90. let, kdy někoho napadlo, že potenciálním zákazníkem - "cílovou skupinou" - může být celý svět. Co se ale může líbit celému světu? Podle mě nic. Zdá se však, že výskok delfínů ve tvaru srdce osloví víc lidí než velkolepá zkáza podzimu. A tak u parfémů začalo o jejich bytí a nebytí rozhodovat to, kolika lidem bez jakékoli parfémové erudice se vůně při testování vzorku zalíbí.
Některé staré věci nestárnou. Ba naopak. Kolik objektů má dnes tento stupeň jakosti, propracovanosti a krásy? Co bylo, může sloužit i dnes. Protože však nevstoupíš dvakrát do téže řeky, potřebují staré věci novou interpretaci. Jak na to, uvidíte níže. Foto via Pinterest.
Vznikají samozřejmě i skvělé, neotřelé moderní vůně. Ale v exponenciálně rostoucím množství parfémů - databáze Fragrantica jich k dnešnímu dni eviduje 75 763 - je zejména pro nezasvěceného zájemce čím dál obtížnější je najít. A navíc, protože umění chtě nechtě odráží ducha doby, i neotřelost současných vůní je do jisté míry trendem - každé desetiletí totiž přirozeně přináší specifický styl, specifický přístup, specifické suroviny. Co se týče niche vůní - vůní, jež samy sebe kladou mimo mainstream a záměrné hledání estetického průměru -, už pár let například nápadně často směřují k základu tvořenému některou z variant ambroxanu, syntetické molekuly napodobující komplexní, pryskyřičně dřevitou vůni šedé ambry. Tento sklon opakovat jistá témata prosakuje i z komentářů uživatelů na velkých parfémových fórech. Pokud někdo napíše, že něco "voní jako niche", znamená to mimo jiné i to, že niche má určitý ráz - že i niche je jistou formou stereotypu. To je ale zcela přirozené a nevyhnutelné. Vše se vepisuje do širšího hnutí.
Cesta k jinakosti, osobitosti, ale hlavně ke kráse, jež sama sebe nutně nedefinuje jako bezoblačnou nad-idylu - tedy jako kýč - tak vede, mimo jiných cest, i zpátky, do minulosti. A proto má obrovský, hluboký smysl vracet se ke starým vůním.
Cosi z prvních let po Velké válce i z doby dnešní. Návrat k minulému by neměl být krokem zpět. Nejsme herci v kostýmním filmu, ale lidé dnešní doby. Vezměme si z minulých let jen symbol - mosaz na pozadí černé pohlcující světlo, vertikály pádu, klimtovsky přibližnou geometrii. A parfém stmívajícího se listí. Foto 1: Valentino Fall 2015, foto 2: Zimmermann Fall 2017, foto 4: Haider Ackermann Spring 2014, foto 5: Demimonde Jewelry, vše via Pinterest.
Chcete-li prozkoumat krásu starých, a přitom stále dostupných vůní, estetiku jednotlivých dekád i cesty, jak nosit minulou krásu nově, přidejte se v sobotu 10. prosince k workshopu "Jak cestovat vůněmi časem". Přijďte, přátelé! Najdete vůni pro každou životní fázi.
Jedním z klíčových uměleckých vkladů vůní minulých desetiletí je právě to, že až do 90. let nepodléhaly nutnosti oslovit co nejširší okruh zákazníků. A tak mezi starými vůněmi najdeme úchvatné otisky dnes už nepřijatelných atmosférických jevů, jako je kousavý chlad severských jezer, drasticky nahá oslnivost předjaří, tekutost temné noci nebo milostivost podzimního pádu.
A to už se konečně dostávám k vůni, s níž tento tíživě povznášející okamžik roku - okamžik životního cyklu - můžeme smysluplně prožít. Nemá totiž smysl tvářit se, že listí nepadá, že vítr nefouká, že voda neteče. Příroda je nekonečně mocnější než my, a tak v souboji s ní nemůžeme vyhrát. Hlavně je zcela nesmyslné s ní vůbec bojovat. Jedním z obrovských omylů naší civilizace je to, že přírodu vnímáme jako sílu, jež nás omezuje. Že stojíme mimo ni. Že věříme, že víme líp, co je pro nás dobré. Kdo odolává pádu, jde proti větru, plave proti proudu, se nakonec vždycky k smrti vyčerpá. Člověk se vydá se všech sil, aby zjistil, že moci živlů a neúprosně milosrdné cykličnosti je nejlepší se poddat. Jeden tak mimo jiné ušetří spoustu energie, kterou pak může vložit do všeho, co ovlivnit lze.
Lanvin Arpège
Ušlechtilost pádu. Arpège bývá často srovnáván s legendárním Chanelem No 5. Vznikl jen 6 let po něm, roku 1927, a byl jím skutečně velmi silně inspirován. I on je tedy parfémem takzvaně aldehydovým, tedy spíše čerstvým než svěžím - čerstvým, jako je čerstvý lesní vzduch v úzké štěrbině času mezi chladným a teplým obdobím nebo jako ranní příroda v okolí skandinávských jezer. Přesně tak ostatně efekt aldehydů popisoval autor Chanelu No 5 Ernest Beaux. Zatímco v No 5 se ovšem nacházíme v podnebí dubnového rozbřesku (EDT) a květnového dopoledne (EDP), Arpège je parfémem listopadového pádu slunce.
Jeho úvodní mýdlovost je řezavá jako listopadový vzduch. Tam, kde No 5 díky ylang-ylangu rychle kulatí, sládne a zlátne, se jasmínový Arpège rozpíjí jako bílé zlato podzimního slunce za clonou dušičkových mlh. A zatímco Beauxův parfém spěje k vůni sluncem prohřátého vanilkového dřeva, kompozice Andrého Fraysse a Paula Vachera v závěru působí jako černý taft zvlhlého spadaného listí. Ačkoli se Arpège řadí mezi vůně aldehydové, je vlastně vůní vetiverovou. Hlavně je však úchvatnou ukázkou ambivalence listopadového pádu: je to parfém zářivý i temný, chladný i smyslně tělesný, zákeřný i něžný. Takový, jaký už dnešní parfém nedokáže být: krásný i ošklivý, jako vše, co je krásné uhrančivě.
Arpège byl darem Jeanne Lanvin, významné módní návrhářky meziválečné éry, její jediné dceři Marie-Blanche ke třicátým narozeninám. Marie-Blanche byla nadšenou pianistkou, a když vonnou kompozici ucítila poprvé, vykřikla prý: "To je jako arpeggio!" Arpeggio je typ rozloženého akordu, jehož tóny se hrají ve vzestupném nebo sestupném pořadí, třeba jako úvodní, měkce klesající tóny třetí věty Mahlerovy Páté symfonie. Je s podivem, jaký typ estetiky byl před sto lety vnímán jako přiměřený věku třiceti let. Dnes se nechce padnout s listím ani ženám o generaci starším.
Ze všech verzí úvodního hudebního motivu mám nejraději tu, v níž se list před dopadem na zem nechá ještě naposledy lehounce vzedmout větrem. Položí se pak měkce a téměř bezbolestně.
Arpège lze dnes v e-shopech pořídit za neuvěřitelnou částku zhruba 600 Kč. Ostatně jako mnoho dalších ikonických parfémů starších dvaceti a více let. V konkurenci delfínů a jednorožců je zkrátka třeba je milostivě podpořit nízkou cenou. Nevím, jak dlouho tento trend potrvá, ale Mathilde Laurent, interní parfumérka společnosti Cartier a jedna z nejvlivnějších tvůrkyň dnešní doby, ve své poslední knize Sentir le sens - Cítit smysl - myslím velmi předvídavě napsala, že staré parfémy budou brzy novou formou niche. A jak možná tušíte či víte, niche vůni člověk rozhodně za pár set korun nekoupí.
"Niche" znamená ve francouzštině výklenek, skulina. V marketingu díra na trhu. Něco, čeho se světu nedostává. Je-li parfém padání novou niche, pak se světu nedostává umění pádu.
Vlastně vůbec neumíme ocenit, co se děje ve stínu úspěchu, k němuž nikdy nedošlo.
Možná se tam ale děje všechno, co je pro člověka doopravdy důležité.