aneb nevíš-li, kdo jsi, přečti si to ve svých pokladech
___
Pamatujete si, kdy jste pochopili, co je to tajemství? Nemyslím tajemství ve smyslu vědomosti něčeho, co nemá být vyprávěno dál. Myslím tajemství jako něco, co nějak vypadá, ale ve skutečnosti je něčím jiným. List papíru popsaný citronovou šťávou. Papír, jenž je ve skutečnosti dopisem. Co dopisem. Odhalením.
Jako děti jsme s bratrem mívali útlou knížečku v měkkých deskách, jakousi příručku zálesáka, v níž byla kapitola o šifrách. O tom, jak zanechat znamení s pomocí zlámaných větviček nebo kamínků nebo jak přepsat vzkaz morseovkou a jak ji používat, máte-li v rukou lampu nebo praporky. Jistě mi dáte za pravdu, že bez schopnosti signalizovat morseovkou s pomocí praporků z lodě na loď se jeden v životě neobejde.
Tajemství, skrytý význam, pravý smysl se tak záhy staly mojí životní posedlostí. Ve třetí třídě jsem psala vzkazy morseovkou po obvodu antukového hřiště v lese u Bohuslavic na Konicku a vkládala šifrované zprávy do dutin stromů, kde nejspíš tlejí dodnes. V šesté třídě jsem pojala myšlenku, že se stanu Indianou Jonesem a budu luštit enigmatické znaky vtesané do načervenalých pískovcových kvádrů egyptských pyramid. A po maturitě už jsem nadšeně studovala paleografii, epigrafiku, sfragistiku a heraldiku - nauky o písmu, nápisech, pečetích a erbech - na hodinách pomocných věd historických, jež jsou součástí studia historie, a také všemožné teorie znaku v rámci studia obecné jazykovědy. Přiznám se, že z těchto bohulibě strávených let toho ve mně moc nezůstalo. Moje paměť funguje zvláštně. Neukládá, ale přetavuje. A tak nosím v hlavě spíš vztahové sítě než kartotéky. Můj zájem o znaky a příznakovost ale nikdy neustal. Když jsem se začala živit jako překladatelka, jako zázrakem ke mně přicházely knihy o dějinách symbolů, rituálů a archetypálních rolí. A při pozdějším, dodatečném "prodělání" tlumočnického studia jsem s nadšením objevila techniky, jak analyzovat řeč tak, aby byla přetlumočitelná z jednoho jazyka do druhého v reálném čase. Teprve tlumočení se svými svazujícími pravidly mi dalo křídla, umožnilo mi odpoutat se od slov, od forem, a plně pocítit a uctít významy. Obsah. Myslím si zkrátka, že jednou z mých obsesivních životních aktivit, jež se táhnou celým mým pracovním curriculem včetně toho, čím se zabývám dnes, je kódování a dekódování.
Miluji proto věci, jež mají další, skrytou vrstvu, nějaké utajené poselství. Vlastně si myslím, že věci, které je nemají, jaksi postrádají smysl. Vlastně si myslím, že cestou z pasti dnešní doby je najít smysl věcí, které ho mají, a ty ostatní smysluplně zrecyklovat. A co je pastí dnešní doby? Dnešní doba je tak trochu jako komora s harampádím. Zdá se mi, jako bychom se vzájemně hodnotili podle toho, kolik se nám do ní podaří napěchovat věcí. Problémem komor s harampádím je ovšem to, že nevíme, co v nich je. A tak na úroveň harampádí klesá i věc, jež může být nanejvýš užitečnou.
Nedávno jsem psala o Popelce, znovu se po dlouhé době pozorně podívala na Tři oříšky a znovu se se zájmem pozastavila nad scénou, kdy chuďounká Popelka vyjímá z malé truhličky po mamince své... poklady. Slonovinovou brožku s růžovým poupětem a tepané stříbrné zrcátko. Člověk by skoro řekl, že čím méně toho jeden má, tím větší pro něj věci mají hodnotu. Čím jsme chudší, tím jsme bohatší. Něco na tom bude. Děti vidí hodnotu v kamínku, pírku, mušličce, a radují se z nich víc než leckterý dospělý z drahého auta. Proč? Protože těmi věcmi vcházejí na Druhou stranu. Za zrcadlo. Pírko z nich dělá indiána a mušlička malou mořskou vílu. Hojnost není vlastnictvím spousty věcí. Hojnost je bohatstvím prožívání.
Před pár měsíci jsem náhodou narazila na video dánské stříbrotepecké firmy Georg Jensen představující kolekci šperků nazvanou Mercy. "Soucit". Vlastně jsem nejprve objevila na Pinterestu - mém obrazovém orákulu - jeden z prezentovaných výrobků, velmi jednoduchý, a přitom nepřehlédnutelný prsten skulpturálního tvaru, čímž chci říct, že z každého úhlu vypadal trochu jinak, prostě jako socha. A tento šperk mě svým oblým, prostým tvaroslovím, mířícím přesně do černého mého oblého, prostého vkusu, přiměl klikat dál, až na ono video.
Na příkladě tohoto videa bych ráda vysvětlila, co to znamená, vede-li objekt na Druhou stranu. Má-li ještě jiný smysl než funkčně estetický. Vypráví-li příběh. Co příběh. Vypráví-li příběh, jenž je součástí vašeho osobního příběhu. Ráda bych to vysvětlila proto, protože věřím, že takový příběh vepsaný do vašeho osobního příběhu může vyprávět i parfém. Může. A možná by měl. Rozhodně v případě, chcete-li si - se vší úctou - jeho nákupem pořídit něco víc než harampádí. Chcete-li vonět smysluplně.
Než začnu vyprávět příběh svého uhranutí tímto šperkem, ráda bych znovu poukázala na to, jak k nám takové věci přicházejí. Není to tak, že máme v hlavě představu, co by náš prsten, parfém či kabát měl vyprávět. Takto k těmto objektům přistupují snad jejich tvůrci, i když i v jejich případě je, domnívám se, cesta k vyjádření intuitivnější. To, co se děje mezi námi a těmito objekty, je proces, jemuž říkám zrcadlení. Uvidíte předmět, a v něm rozpoznáte sami sebe. Určitý aspekt své osobnosti. Momentální potřebu. Směřování. To díky těmto objektům svůj příběh nahmatáváme. Už jsem na tento princip mnohokrát poukazovala, nejobšírněji zde.
Ale zpět k mému šperku. Proč vystřelil jako šíp rovnou do středu mého srdce? Stalo se tak proto, že mě stejnou měrou zasáhla jeho forma i obsah. Vlastně mě zasáhlo i všechno okolo. Barevná a tvarová strohost místnosti, v níž bylo video natočeno, vlídná obyčejnost uměleckého ředitele firmy, a zejména a především tvůrkyně šperku, americká designérka Jacquelin Rabun. Její monochromatická elegance, přirozenost, s jakou nosí vlastní šperky, její laskavá závažnost, nepředstírané zaujetí, lidskost ve slovech i v hlase. A pak příběh celé kolekce. Jacquelin Rabun ve videu vysvětluje, že za patnáct let, co kolekci průběžně rozpracovávala, si víc a víc uvědomovala, že onen neuzavřený kruh, jejž neustále kreslila tužkou, je jako japonský symbol ensó. Kreslení ensó je jedním z japonských meditativních rituálů, pro mě zcela úchvatných, jehož ducha si neobratně překládám do svého jazyka a kultury jako přijímání lidství, nedokonalosti, nedokončenosti, vlastních hranic a nevyhnutelného zániku. Pro mě je nádherným obřadem smíření s marnou snahou o dokonalost, o cosi, čeho je schopen jen Bůh, pokud vůbec chce. Je zažehnáváním bezvýsledného usilování o to vyrovnat se Bohu. Něžným vymítáním bohorovnosti. Spočívá v každodenním kreslení kruhu tuší. Vždy máte jen jeden pokus. Nadechnete se a s výdechem vykroužíte co nejdokonalejší tvar. Jedním, nanejvýš dvěma tahy. Lidské ruce se ale nikdy dokonalý kruh nakreslit nepodaří. A tak se každý den můžete nad svým dílem pousmát, a znovu poděkovat, že vám cosi vyššího opět citlivě připomenulo, že nejste Bůh, nýbrž člověk, a že pokud chybujete, jen tak naplňujete své lidství.
Ten prsten jsem si koupila. A později ještě jeden. Mám jeden větší a jeden menší. Vždycky, když se začne ozývat moje touha po dokonalosti, moje netrpělivost, moje sebespílání za to, že nic nedělám dost dobře a dost rychle, nahmatám nejprve jeden, a poté druhý prsten, zastavím se především na místě, kde je kruh přerušený, a několikát se nadechnu a vydechnu. A, věřte nevěřte, dostaví se cosi jako... soucit.
To jsou pro mě smysluplné věci.
A parfém?
Stalo se to téměř v témže okamžiku. Před pár dny jsem o tom mluvila na online workshopu Jak voní obraz, k němuž mě laskavě přizval David Hrbek za Muzeum umění v Olomouci. Někdy na přelomu října a listopadu loňského roku jsem pojala touhu napsat o Catherine Earnshaw, hlavní postavě nádherného románu Emily Brontë Bouřlivé výšiny. Vybrat jí parfém. Našla jsem její - pro mě ideální - vizuální zpodobnění, našla jsem pro ni melodii. Začala psát. Psalo se mi lehce, a těžce. Celý článek jsem doslova vyvrhla. Asi za hodinu. Jen jsem při psaní po prvním odstavci pochopila, že nepíšu o Catherine Earnshaw.
Psala jsem o bláznivé Viktorce. O Viktorce z Babičky Boženy Němcové. A když jsem článek dopsala a už zbývalo jen najít Viktorce vůni, překlad Viktorčiny duše do vůně, nad policemi s parfémy mi došlo, že jí může být jen jeden jediný parfém ze všech, co ve své velmi početné sbírce mám. Aromatics Elixir od Clinique. A to mnou doslova a do písmene otřáslo.
Aromatics Elixir je totiž můj parfém. Parfém, který nosím bez přestání už asi patnáct let.
Prostě jsem pochopila, že ve mně žije kus bláznivé Viktorky.
Byla to katarze. Mnoho věcí najednou dostalo nečekaný smysl. A ačkoli to tak na první pohled nepůsobí - Viktorka je v Babičce postavou tragickou -, v konečném důsledku to pro mě bylo zjištění neobyčejně povznášející.
Ale teprve ve spojení s oněmi "soucitnými" prsteny to do sebe všechno zapadlo.
I ve Viktorce je totiž ono odkládání dokonalosti, vysokého očekávání, představ, co a jak by mělo být. Viktorka, duše, jež chce všechno, nebo nic, zaplétá svůj pád do věnce z pampelišek, a odhazuje ho nad splavem do vody. Pro mě ten příběh může skončit takto. Viktorčinu smrt vnímám jako smrt symbolickou, iniciační, jež umožňuje zmrtvýchvstání a znovuzrození v nové podobě. Každou takovou smrtí má člověk šanci odložit, co už mu neslouží, něco pochopit. Narodit se znovu. Uzavře se neuzavřený kruh, rány zacelí soucit. A život jde dál. A líp.
Krásné...
Myslím, že co mi ty šperky a ta vůně přišly společně říct, je, abych nebyla sama sobě nepřítelem.
I váš příběh vypráví nějaký předmět, nějaký parfém. Jistě jedna z těch věcí, jež střežíte jako oko v hlavě a vytahujete je ze skříně, z šuplíku, z krabičky jako Popelka své poklady. V těch je ukryta vaše duše. A taky v parfému, který na vás čeká, pokud jste ho dosud nenašli. Chcete-li, pomůžu vám s tím.
Tajemství má i nemá být odhaleno. Možná má být pouze zrcadleno formou.
My všichni jsme Tajemství.
A co říkáme těmito intuitivně zvolenými formami, není nic jiného než...
... Pravda.
Nemůžu sem nevložit závěrečnou píseň z filmové adaptace Bouřlivých výšin režisérky Andrey Arnold z roku 2011. Dostala jsem se k ní právě díky fotografii, jež mě na Pinterestu zatahala za rukáv a oslovila jako nádherné obrazové vyjádření postavy Catherine Earnshaw. Že jde skutečně o filmovou Catherine Earnshaw, jsem zjistila až díky dalšímu pátrání po jejím původu. Tu píseň sem vkládám proto, že mě nepřestává udivovat, nakolik každý nový překlad nějaké myšlenky - do zvukových, hmatových, čichových, chuťových či zrakových vjemů - vždy člověku přinese další a hlubší vhled, pomůže uchopit, co bylo dosud neuchopitelné, pochopit, co bylo dosud nepochopitelné. Ta píseň patří k těm prstenům i k mému parfému. Patří ke mně.