a také o hloubce a smyslu toho, co je na povrchu
___
Když přemýšlím nad stylem, vkusem a péčí, zejména v souvislosti s námi, Čechy, často se mi vybaví asi pět let starý zážitek. Sedím v první řadě na módní přehlídce Vyšší školy odborného návrhářství v Tyršově domě na Malé Straně, a místo na modelky a modely defilující uličkou mezi řadami židlí se dívám na asi šedesátiletého muže, který sedí přímo naproti mě. Co "dívám". Zcela nezdvořile na něj zírám. Mezi všemi těmi lidmi oblečenými s různou mírou stylu a vkusu, ale rozhodně s velkou, až maximální péčí - na módní přehlídku obvykle nepřijdete s neumytými vlasy ani v seprané mikině - mě zaujal jako ojedinělý ostrůvek oslnivé autenticity.
Jak už jsem vysvětlila v předešlých dvou částech této úvahy, styl (více o něm zde) chápu jako bezděčný způsob, jak pojednáváme esteticky sami sebe a svůj bezprostřední svět. Styl je naše "jak", jež se prosazuje doslova nám navzdory. I kdybychom se stali na pár týdnů Robinsony, kteří by neměli po ruce nic než z moře vyplavené hadry, palmové listí a pár spadaných kmenů, každý bychom si to svoje improvizované bytí zařídili trochu jinak: i s tímto naprostým minimem by se projevil náš styl. Naše světy by ale nebyly nutně všechny stejně hezké. Smysl pro krásu, vkus (více o něm zde), je totiž, domnívám se, darem, vrozenou dispozicí, talentem, jejž lze případně dál rozvíjet, na rozdíl od stylu, jenž je pudem, a jako takový se projevuje spontánně a stále, jakkoli mu někdy umíme dost nešikovně stát v cestě. Obvykle tehdy, když od dětství, ale klidně i v hluboké dospělosti, slýcháme, později hlavně sami od sebe, že to, co máme přirozeně sklon dělat, bychom dělat neměli. A dnes do té díže, v níž nechávám už nějaký ten týden kvasit styl a vkus, přimíchám ještě třetí ingredienci: péči.
Než se do toho pustím, pokusím se vám přiblížit onoho muže z módní přehlídky. Moje upřímné uchvácení jeho osobou totiž se stylem, vkusem a péčí úzce souvisí. Byl to muž na hranici středního a vyššího, téměř seniorského věku. Měl křídově bílé vlasy a plnovous, obojí upravené, ale ne nijak příliš, a působil opáleně. Na sobě měl, vezmu-li to od hlavy k patě, ručně pletený svetr, o němž by moje maminka prohlásila, že je "ze zbytků", přesto však barevně i co do tloušky příze velmi harmonický, laděný, vzpomínám-li si správně, do teplých, zemitých odstínů, dále volné kalhoty z hrubého hnědého manšestru, a konečně kotníkové boty z kůže změklé nošením a péčí, myslím podobného barevného tónu. Manšestráky mu končily u kotníků, a tak v sobě měly něco neodolatelně lumpačivého, jako kalhoty uličníků, které jsou v pase tak volné, že je třeba je pověsit na kšandy, zato dolů by potřebovaly popotáhnout. Na drobné detaily už si nevzpomínám, ale barvy i textury se vzájemně příjemně doplňovaly a působily jako prosluněná říjnová krajina s padajícím listím. Muž byl děním v uličce upřímně zaujat, ne však způsobem některých příslušníků svého pohlaví, které víc než tvořivost studentů zajímá půvab a občas značná odhalenost modelek. Zcela zjevně se očima vpíjel do toho všeho, ale jaksi nevinně a zároveň opojeně jako Řek Zorba. A co mě fascinovalo nejvíc, na rozdíl od většiny procházejících manekýn a manekýnů více méně ignorujících charakter hudebního doprovodu rytmus hudby energicky vyklepával nohou. Byla to hudba z úplně jiné doby a z jiného světa, než kam, soudě dle jeho vzhledu, patřil on, ale to mu bylo zjevně úplně jedno. Pulzující house s ním šil do poslední buňky. Ten muž byl na té události přítomen celou svou bytostí. Byl jí nabitý jako elektřinou. Kdybych vám ten výjev popisovala mezi čtyřma očima, řekla bych, že ten chlap měl jedním slovem děsnej šmrnc.
Nevybavuji si už ani jediný model, který jsem tehdy na přehlídce viděla, zato tento muž se mi, zdá se, vryl natrvalo do paměti, a to i přesto, že na něm - zejména v kontextu, v němž jsme se oba nacházeli - nebylo vůbec nic módního. Ve svém vnějším sebepojednání byl velmi osobitý, řekli bychom "svůj", zjevně měl velký smysl pro barevnou i tvarovou harmonii a na první pohled bylo zřejmé, že o sebe dbá. Měl prostě styl, vkus i dost sebeúcty, aby o sebe pečoval.
Styl, vkus a péče k sobě zkrátka neoddělitelně patří, přestože nám mohou chybět nestejnou měrou. Proto je také zároveň třeba umět je oddělit čistým řezem. Jak už jsem totiž předesílala na samém začátku této třídílné úvahy, jinak bude totiž nutno řešit nedostatek stylu, jinak nedostatek vkusu a ještě jinak nedostatek péče. Jak tak pozoruji nás, Čechy, zdá se mi, že u mužů i u žen je zakopaný pes především ve třetím ze zmiňovaných deficitů, tedy v nedostatku péče o sebe, i když se u každého z obou pohlaví projevuje výrazně jinak.
Co se týče péče, máme totiž upřímně co dohánět. Jsem sice velký pecivál, ale když se občas octnu mimo naši republiku, znovu a znovu konstatuji, že v míře zanedbanosti nehtů a přeleženosti vlasů nás v Evropě skutečně málokdo překoná, nemluvě o naší lhostejnosti k roztřepeným lemům oblečení, ochozeným botám a vůbec k oblečení nataženému na tělo způsobem, jako by s ním zápasilo tříleté dítě. Nerada to říkám, ale toto šlendriánství je, zdá se mi, spíše specifikem českých mužů. Možná je to tím, že o ně české ženy zaměstnané vlastním zaměstnáním přestaly pečovat, a muže nikdy nenapadlo, že by o sebe mohli a měli pečovat sami. Co českému muži naopak paradoxně nechybí, je styl. Stylový, svérázný, svůj je český muž až až, i když se to projevuje zálibou v maskáčích ke každé příležitosti. Vkusné to tedy moc není, ale s tím se dá něco dělat, pokud člověk chce. Myslím, že s trochou dobré vůle by mohl být český muž v relativně krátkém čase potěchou pro oko jako můj bělovlasý idol z módní přehlídky. To česká žena je nepoměrně upravenější - pečuje o sebe očividně víc než český muž. Vlastní styl, důvěru ve vlastní "jak", ale jako by postrádala. Jako by nevěřila, že může být hodnotná tak, jak je, se svým přirozeným vzhledem a přirozeným stylem. A tak se, zdá se mi, přiliš zhlíží v nejrůznějších celebritách, které však ve skutečnosti dělají totéž co ona a stále svůj vzhled mění podle toho, kdo je právě zaujme. Jako kotva stylu tak české ženě moc neposlouží. Tato rozptýlená pozornost zaměřená vně pak českou ženu vede k tomu, že kombinuje nezkombinovatelné, a hlavně neustále volí oděvy s lacinými zdobnými prvky, jež mají působit luxusně - opravdu jako na červeném koberci -, ale s luxusem nemají vůbec nic společného. Jediným smysluplným luxusem je kvalita, a tu česká žena buď nepozná, nebo do ní stále ještě odmítá vložit peníze. A tak překombinovává to, co je přezdobeno už v základu, a působí tak chaoticky a lacině. To je velká škoda, protože české ženy jsou pod těmito zbytečnými nánosy opravdu velmi krásné.
Ačkoli to zní paradoxně, v základu obou těchto "promarněných šancí" je právě péče, respektive její nedostatek. Ano. Opravdu si myslím, že ačkoli to tak nepůsobí, také česká žena sama sobě nevěnuje dost péče. Co je totiž péče? Péče není ničím jiným než navenek projevenou láskou. Zatímco styl je tedy pudem a vkus talentem, péče je vztahem. Vztahem k sobě samému. To, nakolik o sebe pečujeme, říká s neobyčejnou výmluvností, jaký k sobě máme vztah - jestli je to vztah lásky, nelásky nebo lhostejnosti. A zatímco zanedbanost českých mužů je, domnívám se, projevem jejich lhostejnosti k nim samým, přeplácanost českých žen ukazuje, jak málo chovají samy sebe v lásce: hezčí je vždycky ta druhá. Česká žena věří, že bude hezká, až bude vypadat jako někdo jiný. A tak se "inspiruje" do roztrhání těla, a působí, jako by nosila to, co jiné ženy odložily - jako by byla deseti různými ženami v jednom, z nichž ani jednou není ona sama.
Většina českých žen je jako české předjaří. Máme tmavě plavé až středně hnědé vlasy, později prokvetlé bílými prameny, šedomodré, šedozelené nebo oříškově hnědé oči a středně světlou pleť, jež v létě hezky zezlátne. České ženě sluší to, co sluší české přírodě v březnu. Zemité odstíny podobné proschlým stéblům trávy, tlejícímu listí a šupinaté kůře stromů a živé tóny čerstvého ovzduší. Devíti z deseti to bude ovšem málo, a tak českou krajinu přelakují krycím nátěrem v exotickém odstínu, na kmeny stromů navinou pink orchideje a přidají pár vánočních lamet. Český muž, který vypadá samozřejmě naprosto stejně, naopak prakticky nikdy ve volbě barev nešlápne vedle. Pozoruhodné. Na fotografiích výše respektující se česká krása - Pavlína Pořízková v různém věku a stále s týmž přirozeným půvabem, foto via Pinterest. Na fotografii níže letošní březen pod Točníkem a Hermès Voyage, parfém předjaří s jeho větrovou čerstvostí a náznakem hřejivosti, jako když po půl roce promrzání člověk znovu nastaví tvář slunci. Uznejte, že česká krajina v březnu je celá Pavlína! Foto Irena Kozelská pro Synestesis.
Co s tím? Myslím, že člověk nic nezkazí, začne-li tím, že bude pečovat sám o sebe pro sebe. Začne-li o sebe člověk pečovat, bude logicky náhle působit výrazně upraveněji. Začne-li však pečovat o sebe pro sebe, může stejně náhle působit také méně upraveně. Někdy se totiž lidé dokonale upraveným zevnějškem snaží spíš zapůsobit na druhé než udělat dobře sami sobě. Občas se místo usilovného žehlení puků na kalhotách na hodinku natáhnout na kanape může být zcela legitimním projevem konstruktivní péče o sebe sama. A tak bych řekla, že můžeme trochu zvolnit krok a mávnout rukou nad tím, jestli je všechno dotaženo do posledního detailu, a dát na svoje instinkty a vsadit na nenucenost. Myslím ostatně, že kromě stylu, vkusu a sebepéče to byla právě nenucenost, co dávalo onomu muži z úvodu tohoto článku takové charisma.
Moje osobní zlaté pravidlo: jednu barvu sladit s odstínem vlasů nebo pleti a druhou s barvou očí nebo rtů. Tohle by nám, českým ženám, myslím slušelo. Kampaně J. Crew z posledních pěti let. Foto via Pinterest.
Každý víme v konečném důsledku nejlíp, kde je naše slabina - jestli potřebujeme dát prostor svému stylu, povznést svůj vkus nebo o sebe víc pečovat. Styl, vkus a sebepéče zrcadlí stav naší duše. Co změníme uvnitř, změní se i navenek. A co změníme navenek, změní se i uvnitř. Začít se dá maličkostmi. Třeba dobře zvolenou židlí, šaty, jež jsou dokonalou zkratkou vaší osobnosti, nebo parfémem. To vše jsou jen různé cesty domů.