a co my ostatní
___
Černá patří k barvám, jež mají vlastní kult.
Takovou míru oddanosti si totiž hned tak nějaká barva nevyslouží. Nebo znáte někoho, kdo by byl ochoten zemřít vlastní rukou za své žluté svršky? Kdo by zažehoval svíce před skříní plnou zářivě fuchsiové? Kdo by neopustil vlastní jeskyni, dokud se od hlavy až k patě nezahalí do trávově zelené? Černá však všechno toto dokáže: vyvolat nezlomnou loajalitu, zcela kolonizovat šatník, stát se ochranným štítem, s nímž lze vykročit na území draků. A vlastně to vůbec není tak neobvyklé. Černá má mnoho, mnoho skalních stoupenců. A podobně i zbytek světa, který černou slepě neuctívá, jí mezi ostatními barvami obvykle vyhrazuje zvláštní, privilegované místo: černá je vnímaná jako ztělesnění elegance (zde a zde), do černé vkládáme důvěru, kdykoli se od nás očekává důstojný vzhled (zde), černá nás dělá štíhlejšími. A to jsou všechno těžko zpochybnitelné pravdy. Až na to, že černá ve skutečnosti málokomu sluší.
Nádherné. Archetypálnost černé, bílé a červené: tma, světlo, život. Černá, bílá a červená jsou silně symbolické barvy, zejména pokud se všechny tři potkají v jednom příběhu. A právě když se potkají, stanou se tím, čím jsou i na těchto obrazech: černou, bílou a červenou. Nechápete? Podívejte se na všechny tři barvy ještě jednou a pozorněji. Co se týče "černé" a "bílé", ve skutečnosti jde totiž o temně hnědou a slonovinovou, jež je velmi světlou béžovou. Mysl však dá přednost mýtu před realitou barev, a "přitáhne" si odstín tam, kde barevný tón získá symbolický rozměr. Barvy se zde chovají jako barvy heraldické. Ani u národní vlajky nás přece nezajímá, jakého odstínu je její modrá, červená a bílá. Potud, pokud má prapor náležitý klínový motiv, přijmeme ho nadšeně jako národní standardu i v případě, že je vyryzlý k nepoznání nebo sešitý z toho, co se právě našlo. I kdyby šlo o zašedlý ubrus, kdysi modré montérky a tmavě růžové cosi. Šaty Krikor Jabotian via Pinterest.
Pokud patříte ke spříseženstvu černé, nejspíš mě zasypete kletbami, začnete tento text rituálně trhat na kusy a vkládat do plamenů a dál budete číst jen proto, abyste se utvrdili v mé krátkozrakosti. Ale mě tuto poslední z černých pravd nevymluvíte: černá sluší jen jedné ženě ze čtyř.
Co je to za nesmysl?
Přestaňte s cupováním, odložte sirky, přátelé. Protože nic není ztraceno. Černá sice sluší jedné ženě ze čtyř, ovšem pokud černou milujete, vždycky tu pro vás nějaká je. I kdyby vám černá neslušela.
Cože??
Vezměme si například Marion Cotillard. Jak jí to v černé sluší, viďte! Až na to, že barvou, kterou má na sobě, není černá, nýbrž, jak vyplývá i ze srovnání s barevným schématem vpravo, "Steel Grey", tedy ocelově šedá, jinými slovy velmi tmavá šedomodrá. Marion by slušel také barevný tón, který jsem použila jako podklad vyobrazení, totiž hlubší hnědá. Barva jejích stínů. Co to je, se dozvíte za okamžik. Jen upřesním, že oční stíny jimi nejsou. Pro přehlednost jen dodám, že Marion je typ "Pravé léto", tedy druhé ze tří lét a jeden z celkem dvanácti barevných typů v typologii tří jar, tří lét, tří podzimů a tří zim. K ověření příslušnosti vždy slouží barva pleti, ruměnce (miluji to slovo), rtů, očí a vlasů, tak jak je vidíte na barevné škále vlevo dole. Jakožto "Pravé léto" je Marion typem ryze chladným, spíše světlým (soudě podle fotografií z dospívání, kde má nebarvené vlasy) a spíše matným.
V tuto chvíli už jsem vás doufám natolik vysílila přílivem nesmyslů a skandálnosti, že už si stavíte na dobrý čaj, házíte za hlavu obě chňapky, jimiž jste se chystaly vyjmout z trouby pálící se cukroví, a usedáte v klidu do pohodlného křesla. Jste tudíž v nejlepším rozmaru na společný sestup do černočerné tmy. Takže jdeme na to.
Začněme tím, které z nás jsou oněmi vyvolenými, které si s černočernou vystačí a budou v ní prostě strhující. A proč právě ony (a my, obětavé, pečící, ne).
Monica Bellucci, Liv Tyler, Hilary Rhoda. Tmavá zima, Pravá zima, Zářivá zima - tři zimní barevné podtypy. Samé tmavovlásky, převaha chladné barevnosti. Těmto ženám bude černočerná neobyčejně slušet. Ostatním bohužel ne. Nevadí. My tuto nespravedlnost odčiníme "černou".
Černá je krajnost. Nejzazší mez temnících odstínů. Pokud nejste na tomto blogu poprvé, víte, že jsem velkým zastáncem úcty k naší přirozené barevnosti: věřím, že nám sluší barvy, jakými jsme byli sami obdařeni. Ostatní jsou pro nás příliš teplé nebo příliš studené, příliš světlé nebo příliš tmavé, příliš lesklé nebo příliš matné. Zkrátka nám nesvědčí, neslouží, nelichotí. Barvy, jež k těm našim nepatří, způsobují, že působíme nezdravě. A ty naše nám naopak dodávají vitalitu, plnost, celistvost. Černočerná tak bude chtě nechtě slušet jen mužům a ženám, kteří mají černou i ve své přirozené barevnosti. Teď bychom se mohli snadno dostat do opačného extrému, a vyskočit z křesla s tím, jestli se snad tedy černá hodí jen k Rumburakovi a jeho kolegyni v podání paní Andresíkové, kterým maskéři navíc ještě jistojistě přibarvili vlasy. To úplně neplatí. Aby nám slušela takzvaná optická čerň, nemusíme mít nutně vlasy jako uhel. Musíme však mít vlasy tmavé. O zbytek se postarají stíny.
Cože???
Ano, přátelé. My všichni máme svébytné stíny. Přesuňme se rovnou k našim vlasům, protože ty budou na našem těle měřítkem naší "černé". A vlasy zcela přirozeně tvoří stíny. A právě hloubka a odstín stínu ve vlasech bude vaší "černou". Jen malá část z nás má ovšem tak tmavé vlasy, aby jejich stíny ve vlasech byly opravdu černočerné. Právě tito jedinci jsou našimi černými šťastlivci. My ostatní se musíme spokojit s "černou".
A to je jako co????
To je "černá" je barva, která není černá. Je ovšem vaší černou. Jen už zmiňované jedné ženě ze čtyř bude totiž slušet ona optická čerň a optická bílá, tedy odstíny, jež už nejde více ztmavit ani zesvětlit. Ale jistou formu kontrastu - "černobílosti" - na sobě máme všichni. I my méně kontrastní. Naší "černou" tak bude tmavší verze našich vlastních vlasů. Polární blondýny s šatníky plnými černé už možná trhají můj elaborát na kusy, ale jak jsem slibovala v úvodu, nikoho nenechám odejít z této stránky, aniž by věděl, jak vypadá jeho čerň. Takže pojďme dál.
V této chvíli možná namítáte, proč například středně hnědou - je-li vaším stínem ve vlasech - nazývat "černou", když je tím, čím je: totiž středně hnědou. To je pravda. Ale zároveň je i vaší černou. Vše je totiž celistvé, vše, co je celkem, obsahuje vše, a také vaše barevnost je tak celistvá, včetně jisté formy "černé" a "bílé", i kdybyste byli plavovlasými Skandinávci. A právě na vás bude jako černá působit středně hnědá (a barva vašich zubů nebo očního bělma jako vaše bílá, i kdyby byly lehounce namodralé, s nádechem do slonoviny či šedavě stříbřité). Musíme si totiž uvědomit, čím černá a bílá jsou, proč je vnímáme jako silně symbolické, a tudíž k nim lneme nekonečně víc než k jiným barvám:
Černá je Temnota a bílá Světlo.
A tak i ve vašem přirozeném vzhledu, v barvách, jimiž vás obdařila příroda, máte nějakou formu temnoty a nějakou formu světla: svou "černou" a "bílou". Doufám, že už mi začínáte děkovat, protože jste si uvědomili, že v té košili, co jste tak důkladně vybělili Nevímčím, máte neférově žluté zuby. Ano, je to čirá nespravedlnost, protože žluté zuby nemáte. Žluté se zdají jen v kontrastu k extrémní bílé. Tohle prostě vaše bílá není. Vaší bílou bude nejspíš ona už zmiňovaná slonovinová. Věřte mi tedy, že ať už je vaše barevnost jakákoliv, vaše "černá" (která černou není) a vaše "bílá" (která taky není bílou), na vás jako černá a bílá budou působit.
Německá herečka Gina Stiebitz je Světlé jaro. Nejsvětlejší ze všech typů vůbec. Černá je pro tyto ženy opravdu zcela nevhodná. Její "černou" je tmavě tabáková. Nakolik tyto velejemné, průsvitné ženy černá zatíží, můžete vidět níže. A to si uvědomme, že tato žena září mládím, byla právě opečována týmem stylistů, je vyfocená v reflexním prostředí zalitém světlem a její fotografie prošla velmi pravděpodobně retuší.
Na prvním obrázku vidíme ještě o něco víc ztmavenou tabákovou z obrázku předchozího. Vnímali bychom ji jako teplou černou. S Ginou si stále zachovává barevnou souvislost, a proto působí pouze příliš těžce, nasyceně, ne však nevhodně co do barevného tónu. Vpravo uprostřed je špatně viditelný posuvník, jímž se dostanete na následující obrázek, kde je pozadí v optické černi. Tato barva éteričnost této ženy úplně převálcuje a navíc zcela ztratí návaznost na její vlastní barevné spektrum.
Tuto část naší úvahy o černé a "černé" tak můžeme uzavřít konstatováním, že my, kdo ve své přirozené barevnosti optickou černou nemáme, ji můžeme lichotivě nahradit odstínem hnědé, červenohnědé, šedohnědé nebo šedé, jaký vidíme v hloubkách svých vlasů - jinými slovy nejtmavší neutrální barvou v naší vlastní barevné paletě.
V tuto chvíli už by měl být každý spokojený, ale my si dopřejeme ještě jeden bonus. Ještě jednu "černou". Na těle je totiž ještě jedno místo, kde je velká tma. Nebojte se, rozepínat se nebudeme. Tímto tajuplným prostorem tělesné temnoty je kruh okolo našich duhovek.
Není to snad krása? Jak může někdo říct, že není hezký? Nebo snad nejsou krásná temně modrá těla stromů za soumraku, listnatá hlubina v mlze, stín zimního břehu ve vodě? A přesně tak, přátelé, vypadáme! Foto via Pinterest.
Chcete-li takto popřemýšlet se mnou, můžete využít možnosti stylové konzultace, jejíž součástí je i ukotvení v jednom z barevných typů. Konzultace může být i vánočním dárkem pro někoho, kdo je vám blízký a kdo ocení práci se stylovými archetypy a barevnými paletami. Případně hledejte formát "Od vůně ke stylu" a "Dárkové poukazy" na této stránce.
Také barva našich duhovek je tedy naší "černou".
Teď už tedy všechno víme, všechno známe, a můžeme přistoupit k malému kvízu. Níže uvidíte různé typy žen v zimních kabátech. Zimní kabáty jsou typickými adepty na černou nebo "černou". Hluboké barvy působí saturovaněji, hutněji, hřejivěji, a tak po nich v zimě oprávněně intuitivně saháme. Pojďme se tedy podívat, kde černá funguje, a kde ne. Nemusíte nutně hledat logické argumenty. Spíš se jen tak dívejte, a řekněte, co působí vitálně a harmonicky, a co ne.
Všechna foto via Pinterest.
Nádherné. Kabát je o něco málo světlejší než vlasy, ale odstíny ladí dokonale. Tato žena by však mohla nosit i černou optickou: nejčernější z černých. Toto je spíš odstín "uhel".
Kabát by mohl být teplejšího odstínu. Na modelčiných očích, obočí a vlasech je patrný jantarový nádech. Odhaduji ji na některý z tmavších jarních typů, pravděpodobně pravé jaro, které volá po ryze teplé barevnosti.
Fantastické. Rolák má barvu stínů ve vlasech, kabát velmi pravděpodobně kruhu kolem duhovky. Tlumený podzim. Tlumenému podzimu nic nesvědčí víc než jemné variace odstínů vedle sebe.
Tento odstín temně modré obírá tuto krásnou ženu o krásu. Na její ryze teplou, něžně kropenatou průsvitnost je barva příliš kompaktní, příliš studená, příliš těžká. Kdyby byl kabát prošitý nití v teplém nebo identickém odstínu jako látka, nevyzařoval by takový chlad. Takto je pro tento typ ženy zcela nevhodný.
Skvělé. Nevím, jestli se dá ještě mluvit o "černé", ale celek funguje jako výborná ukázka toho, jak vytvořit "černobílý" kontrast bez černé a bílé.
Toto je žena "Pravé léto". A právě ženy typu Pravé léto si často přibarvují vlasy na tmavší odstín (dělá to i výše zmiňovaná Marion Cotillard), aby se posunuly do spektra zimy. Myslím, že to dělají proto, že si neuvědomí svou tlumenost (jde vlastně o nesaturovanost barev, jež působí, jako by byly poprášené pudrem), a v nasycených barvách si připadají nevýrazné. Nejsou ale nevýrazné. Jen se pro ně výrazné, tmavé, hutné barvy nehodí. Třeba černá. Zkuste této mladé dámě zakrýt rolák rukou. Hned je to lepší, viďte? Najednou se kabát propojí s šedomodrýma očima. A ještě lepší by to bylo, kdyby byl kabát o něco světlejší, namodralejší a jemně melírovaný. Prostě poprášený pudrem.
Nádherné. Kabát sladěný s oblinami tváře. V záhybech má tkanina barvu ženiných vlasů. Kabát jako by byl oslavou jejích přírozených půvabů. Tohle by pro nás mělo oblečení dělat!
Krásné, harmonické. Tmavá khaki ladí k ženiným očím a potkává se i s barvou vlasů.
Velice příjemná symbióza. Kabát ladí s očima a neruší ani černá kapuce. I tato žena je Pravé léto a tento kabát je skvělým příkladem výše zmiňované melírovanosti. Melír tkaninu co do barevné nasycenosti odlehčuje a budí dojem, jako bychom ji pozorovali za hustého sněžení. Krása!
Černá má opravdu zvláštní kouzlo. Černá je symbolickým vyjádřením Temnoty: čehosi, co pohlcuje, vtahuje, co připravuje o denní vidění. Ve tmě vidíme jinak než očima. Černá proto budí respekt. Úctu. Někdy přímo posvátnou. Černá má tajemství, přesah, vážnost a závažnost. A tak ji potřebujeme i k barevnému sebevyjádření.
Ale nemusí jí být jen černá jako uhel. Ztělesňuje-li černá Temno, pak černou zastoupí jakýkoli odstín Temnoty.
Moc se mi na tom všem líbí, že ve stínech mých vlasů a v ohraničení mé duhovky je moje Temno. A ve stínech vašich vlasů a v kruhu kolem vaší duhovky je Temno vaše. Líbí se mi, že mi mé tělo dává možnosti i hranice: co jsem, a co už nejsem, co můžu, a co už nemůžu. Něčí temno je tak jako noční opar. Vznáší se a zaniká. Něčí teče a odtéká jako temná voda. A stejné je to se Světlem. Něčí "bílá" je bílá jako vejce, z něhož se klube něco nového. Něčí zase měsíční, rostoucí do plnosti.
Říká to něco o nás a o tom, jak procházíme Temnotou?
Možná. Nevím.
Ale je krásné, úlevné o tom přemýšlet.