a také o čistotě a proč jí neotročit ani se jí nesmát
___
Tak, a jsou tady. Vánoce. Před pár hodinami nastal zimní slunovrat. Rozhraní věků, starého a nového cyklu, kruhu, který se uzavírá a zároveň rozkresluje znovu. Jeden čas dohasl, a na horizontu druhého se právě ocelově rozbřesklo.
Jaká je smrt? Možná má ladnou šíji a plášť posetý hvězdami... Vlevo Alexander Mcqueen Autumn/Winter 2016, obě foto via Pinterest.
Vlastně tolik nezáleží na tom, z jaké vyrůstáme náboženské tradice a jak oné chvíli Konce a Začátku říkáme. Všechny tradice se totiž vepisují do jednoho univerzálního pohybu astronomických těles. A ta tu byla dřív než člověk, který v nich spatřil bohy.
Moment zániku a znovuzrození světla má v sobě stupeň spásonosné nádhery, jakou lze těžko přirovnat k jakémukoli jinému okamžiku cyklického plynutí. Žádný jiný bod v kruhovém čase v sobě nemá tolik úzkosti a naděje. Žádný se ve své prchavosti tolik nepodobá věčnosti. Je nádherný a plný spásy a zároveň sotva patrný a křehký jako zářící zrnko, jež pokládá Átrej do dlaně Dětské císařovny v Nekonečném příběhu. Ze Světa, toho místa, jež je vidět, dokud svítí slunce, dokud je Světlo, zbude poslední jiskrné smítko. Vlastně téměř nic. Co bude dál? Zanikne svět? Nezanikne? V bodě zimního slunovratu se potkává nad titěrným zrnkem nesmírná hrůza s nesmírnou úlevou, a tyto ryzí protiklady - Světlo a Tma, Majestátnost a Nicotnost - generují, podobně jako setkání chladného a teplého vzduchu, pohyb: něco začne znovu nepatrně proudit, pak jemně vát. A pak... Fííííí... Kluk letí na psím drakovi a svojí představivostí tvoří celý nový svět. S rostoucím Světlem roste Svět. Vzniká Život. A to až do chvíle, kdy mu znovu dojde dech, kdy začne zcela přirozeně vyhasínat a znovu zanikat. A tak pořád dokola, a pokaždé jinak.
Znovu a znovu mě přivádí k údivu, jak mocně nás, lidstvo vybavené žárovkami a přísunem jarní zeleniny v kteroukoli roční dobu, ovlivňuje toto věčné kroužení, věčné hasnutí a rozžehování Světla. V tomto bodě zániku a vzniku je celé náboženství: kruh a svíčka - zdroj světla - jsou základem každého rituálu. Vlastně svíčka stačí, protože světlo svíčky vytvoří kruh. Kruh musí být prázdný, nebo téměř prázdný. Pokud v něm něco zůstane - kniha, symbol, znamení -, znamená to, že jsou to věci nanejvýš smysluplné. Vše nesmyslné musí pryč.
Kde se vzalo, tu se vzalo... Světlo... Bílé na černém, sníh na vodě. Zázrak. Vlevo kaftan Kasia Kulenty, obě foto via Pinterest.
Před Vánoci děláme milion věcí, aniž bychom skutečně věděli proč. Všechno, i to, co se zdá zdánlivě absurdní, nebo přinejmenším přehnané, však má ve svém prapočátku hluboký smysl: toto chování je v nás zakódováno stejně jako v ptácích podzimní tah na Jih. A tak vykrajujeme z těsta hvězdičky, nosíme si domů Betlémské světlo, a při štědrovečerní večeři bereme příbor do rukou, když vyjde první hvězda - slavíme příchod Světla. Také nakupujeme dárky, více či méně pečlivě je balíme a klademe na zvláštní místo - pod strom v příbytku, Strom života, Arbor vitae. K patě Osy světa, Axis mundi. Děláme si vzájemně radost, ale jinak než jindy. Dávání, obzvlášť to, které neočekává nic zpátky, zakládá společenství. Je to akt sebepřesahu: něco, co bych si mohla nechat, daruji, aby z toho měl radost či užitek někdo jiný. Člověk sám sebe přerůstá vždycky, když dá svobodně přednost životu druhého před svým vlastním. A to pro něj nemusí hned skočit do vody. Toto vzdání se života ve prospěch druhého je i v obdarování pytlíkem rozinek.
Na sněhu či na blátě? Kde se úklid nestihl a sníh ne a ne spadnout, pomůže vůně... Vlevo Co Resort 2022, vpravo prsten Rosa Maria Jewelry. Všechna foto via Pinterest.
Máme tu tedy Světlo. Zatím téměř není vidět. Je to jen příslib Světla: Naděje. Představme si je jako hvězdu nad vánočním stromečkem. Stromeček je, jak už víme, Osa světa. A hvězda vytváří Kruh, prostor rituálu, jehož podstatou je něčeho se vzdát - něčeho, co pokládám za hodnotné - a něco, možná, přijmout - aniž tuším, co to bude. To už má velkou sílu... Rozhodně větší než "nestíhám-sháním-ach-jo-zase-se-připálily".
To všechno neděláme kvůli tradicím, přestože si to myslíme. Děláme to, protože nás k tomu něco pudí. Jsou to potřeby. Nezbytnosti. Možná opravdu doslova pudy, existují-li i jiné pudy než ty, jež souvisejí s tělem. Možná jsou to pudy duchovní. Zkuste to nedělat, a uvidíte, že Světlo, Osa světa, Kruh i Vzdávání se se někde vynoří, odněkud vytlačí, ani nebudete vědět jak. Píchnete do stohu vidle - Osu světa -, otočíte černým bakelitovým vypínačem ve stodole a zkrat - taková jedna jiskra, poslední a první - už vám připomene, jaká je v prosinci po třetí odpoledne tma. A už budete sahat po svíčce a sirkách, pronesete i pár posvátných formulí (sakradrát i výrazně zemitější variace), a než světlo znovu nastane, dostanete příležitost převelice želet toho, že jste si v Kruhu rituálu neudělali pořádek. To totiž stačí i jediný hliníkový kbelík, aby člověk přepadl rovnou na Osu světa zapíchnutou ve stohu a způsobil takovej-fajr-že-na-to-do-smrti-nezapomene.
Pokud ještě pár dní před Štědrým dnem "nestíháte-sháníte-ach-jo-zase-se-připálily", nepotřebujete další pár rukou, dvaatřicetihodinový den ani víc peněz, díky nimž by část práce udělal někdo za vás. Náš dojem z předvánočních příprav by se nezměnil ani s vějířem rukou bohyně Kálí, osmi hodinami navíc a trojnásobnou mzdou. Jsme lidé, a v povaze člověka je "rychleji, výš, dál". A rozhodně "víc".
Co potřebujeme, je vůně.
Kadidlo. Nebo, jste-li vůči kadidlu z jakéhokoli důvodu zdrženliví, šalvěj bílou nebo výtažek z borovice limby. Zkrátka některou z vonných substancí, jež bych nejlépe nazvala vnitřně prostorotvornými: mají totiž moc uvolnit mysl ze sevření jalových pochodů, a ta se pak volně rozprostírá v bezpečném bezhraničí. Kadidlo a jiné rituálně používané látky umí navodit pocity, jež v rovině obrazu nejlépe tlumočí hladké plutí hvězdnými galaxiemi či v mikroměřítku zavíjení se ve spirálách genetických šroubovnic. Nemůžu tvrdit, že při jejich inhalování uvidíte fluoreskující útvary v barvě polární záře. Cítíte však téměř okamžité uvolnění, rozprostření duše i těla, vyprázdnění prostoru, jež člověk vnímá jako blahodárnou ztrátu, a jakousi zvláštní plynulost, kterou způsobuje zřejmě zpomalení dechu i srdečního rytmu, nebo snad přímo jejich naladění na hudbu sfér.
Ománské kadidlo (Boswelia sacra)
Duševní sněžení. Ománské kadidlo v duši navozuje podobný pocit jako ony vzácné okamžiky, kdy se člověk ocitne sám v bílé krajině, kde měkce sněží. Sníh přináší prospěšné zjednodušení, přesto však ponechává krajině základní rysy, a usnadňuje tak její čtení. Snášející se sníh se zároveň dotýká celého člověka tím nejněžnějším způsobem, jaký snad lze vymyslet - studivě lechtavým, a tak stimulujícím ducha tak, že sní, soustředí se a směje zároveň.
Vpravo Etro Spring 2018, obě foto via Pinterest.
Kadidlo je jednou z nejchladněji působících pryskyřic. Více osvěžující je snad jen elemi. Z počátku kadidlo voní téměř jako bergamot v čaji earl grey, je však jaksi metaličtější, jako zvuk jemné stříbrné zvonkohry, tak lehounké, že se rozezvoní už při dětském kýchnutí. Pak přejde ve svěží borovicovou jehličnatost, jež pozvolna těžkne a temní, až získá charakteristickou terpentýnovitou balzamičnost podobnou krému na boty. Pokud milujete celý proces krémování bot, s rozkoší se rozplýváte v černi naleštěných špiček a extaticky kroužíte po každé oblině své boty, možná vaše stará duše v tomto obřadu rozpoznává vůni kadidla a krouživé opakování rituálu i jeho rozprostřenost mezi bílou a černou, světlem a tmou, životem a smrtí. Nepálíte-li doma v předvánočním čase kadidlo, zato však důkladně leštíte boty celé rodině, operuje ve vás moudrost hlubokého nevědomí, jež vám dopřává úklid na duševní úrovni, přestože si myslíte, že uklízíte botník. Klidně si to myslete dál.
Ománské kadidlo lze koupit ve formě pryskyřice k pálení nebo esenciálního oleje, jejž lze nakapat do odpařovací aromalampy či použít k parfumérským účelům. Olej vřele doporučuji nakoupit v Oshadhi - obvykle je v nabídce, a to pod názvem "Kadidlo posvátné Omán". Můžete-li, dopřejte si návštěvu obchůdku paní Marie Noe v Praze na Letné. Na místě můžete vybírat z nabídky pěti různých druhů kadidla (!) prvotřídní kvality, po jejichž inhalaci nebudete chtít už nikdy odejít.
Šalvěj bílá (Salvia apia)
Ryzí tělesnost. Šalvěj bílá ke mně přišla jako nečekaný, a nanejvýš vítaný dar - jako byste neměli žádnou zodpovědnost za stav svého bytu a v košíku s pohyblivou boulí objevili štěně.
Tyto euforické pocity přetrvávají i při jejím pálení. Šalvěj bílá voní bylinně a větrově, a zároveň, zejména pokud ji rozemnete mezi prsty, začne rychle uvolňovat charakteristické tělesné aroma ne nepodobné vůni červencového žence, který se po dobře odvedené práci opláchl v čerstvé bystřině. Podobně jako kadidlo vás tak šalvěj spolehlivě odvede od myšlenek na úporné uklízení, jen z jiného důvodu.
Nejvíc ze všeho mi šalvěj lahodí pálená spolu s ománským kadidlem. To pak voní, jako když si Bůh s Adamem připíjejí na nebi Sixtinské kaple na věčnou slávu toho, co je v člověku božské a v Bohu lidské, a k tomu jim andělé zpívají píseň What a Piece of Work is Man z muzikálu Vlasy.
Moje šalvěj vyrostla v Zahradnictví Holub, a snad bude brzy k dispozici nejen šťastným výhercům štěňátek.
Borovice limba (Pinus cembra)
Vnitřní útulno. Pokud by vám bylo s kadidlem a šalvějí příliš rozlehle, zkuste svůj vnitřní vesmír objevovat s výtažkem z borovice limby. V případě jehličnanů se vůně extrahuje z jehličí, a voní, poměrně logicky, jehličím. Ne tak borovice limba. Esenciální olej z borovice limby, ač rovněž destilovaný z jehličí, voní jako zkypřené borovicové hobliny. Jeho vůně je suše hřejivá a okrouhlá, jemně pryskyřičná jako lesní med a v závěru prašně zemitá jako půda s pevně zaklenutým trámovím. Zatoužíte stát se veverkou či plšíkem a zahrabat se až po korálky očí do limbového pelíšku. Ovšem pozor. Podobně jako kadidlo a šalvěj i limba navozuje zároveň pocit dobra, pohody i soustředění, a tak vůbec nepochybujte o tom, že pokud plšík opustí hromadu limbových hoblin, pak s doktorátem.
Prvotřídní limbový esenciální olej má spolu s limbou v nejrůznějších podobách v nabídce e-shop Limbou. Pokud nemůžete hnout se svým doktorátem, zkuste rovnou limbový pelíšek. Limbové dřevo snad nikdy nevyvane a jeho vůně víc než kterákoli jiná připomíná časy, kdy byl ve staveních ještě předvánoční úklid radostí, protože dohromady nebylo co uklízet.
I limba ke mně přišla jako nádherný dar. Jedním dechem ale hned dodám, že stejně jako výše jmenovaná šalvěj to byl jeden z oněch darů, za nějž není nic žádáno zpět. Že je chválím do nebes tedy není projevem obchodního vztahu jakéhokoli druhu, ale čirým aktem vděčnosti a vůle dostat tyto nádherné vůně do co nejvíc domácností, tak aby se naše vnitřní vesmíry staly prostorem nadhledu a vhledu dostupným, kdykoli si budete přát.
___
Máte-li cokoli k pálení či odpařování po ruce - kadidlo, šalvěj, limbu nebo jakékoli jiné rituální vykuřovadlo či esenciální olej -, klidně pusťte z rukou prachovku, zapalte pod nimi svíčku a prostě jen buďte. Nechte je působit. V nouzi použijte jakékoli sladké koření - vanilkový lusk, mletou skořici, roztlučený hřebíček. Zejména v kombinaci s tuhým kafrem nabízejí sice ne tak mystický, ale i přesto doslova pohádkový zážitek uvnitřnění i povznesené blaženosti. Ostatně teď už víte, že právě proto jste se odhodlali k vánočnímu pečení: žádná otravná povinnost, ale duchovní pud.
Jakmile přistoupíte k pálení kadidla či jiné substance, budete doma, ale zjistíte, že "doma" má ještě další, zcela nečekaný rozměr. V malém, ohraničeném "doma" objevíte "doma" zcela bez hranic. Jako by v malé matrjošce byla matrjoška nekonečně větší. A z tohoto vnitřního, a přesto nekonečného "doma" se nedokončené domácí práce budou jevit jako vítaná příležitost, jak onu vnitřní tichou extázi žít i vně, v krémování bot, v pečení cukroví a jakékoli jiné očistné praxi. Nebudete vůbec chápat, proč jste si je plánovali do předvánočního času jako očkování nebo návštěvu zubaře, zkrátka jako úkoly, do nichž se nikomu nechce.
Úklid se tak stane obřadem uvolňování prostoru, blahodárným zjednodušováním a zkoumáním, nakolik to, co zbývá, uspokojuje naše nejhlubší potřeby.
Pokud to tak zatím nevypadá, už víte, čím to je a jak to vyřešit.
Tak dobrý Začátek, přátelé!
P.S. Na obrázcích prokládajících celý text výše vidíte různé šaty, šperky a objekty. Tato estetika - s výjimkou zcela posledního vyobrazení, abych byla úplně přesná - odpovídá archetypu kněžky. Jak už možná víte, svět vůní lze rozdělit na osm (světa)dílků, a každý z nich náleží k jednomu z ženských archetypů. Každý archetyp tedy nějak voní a nějak se obléká. A voní a obléká se samozřejmě přiměřeně svému poslání. Kněžka, jakkoli to zní vzdáleně a okultně (a pro někoho naopak až příliš realisticky), je zkrátka žena, jež krouží. Kruh - podobně jako kadidlo - totiž otevírá bránu do vnitřního "doma". Dělá vám dobře hníst těsto v díži, kroužit hliněný džbán, neustálým opakováním činnost přivádět k dokonalosti, a nořit se tak extaticky do krouživého plynutí? Pak se ve vás projevuje archetyp kněžky. Tudy se vchází do toho, čemu se dnes říká hluboký ponor, flow. V tomto vysmívaném opakování je klíč k vhledům, jichž člověk sám není schopen. Chybí vám flow? Že flow chybí celé dnešní době? Pak se přestaňme posmívat světu domácích prací, tomu chrámu kroužení. A flow přijde... samo. Jako tolik věcí, za nimiž se marně honíme, protože je hledáme na cestách, kudy nikdy nechodí.
P.S.P.S. A protože právě stojíme na té úzké šíji mezi Koncem a Začátkem, využiji příležitosti a popřeji Vám, ať se Vám v nadcházejícím roce lehce obrací list, kdykoli to bude nutné. A kdyby Vám k tomu chyběla vůně - nebo patřičný styl -, obraťte se s důvěrou na mě. Do té doby v případě nouze sáhněte po kadidle. Pokud už s pouhou myšlenkou na kadidlo slyšíte zpívat anděly nebo Zuzanu Navarovou, což je jedno a totéž, znamená to, že to funguje.