a přestaňte se ztrácet v překladu
___
Stává se vám někdy, že s někým mluvíte, nemluvíte s ním nijak krátce ani to neodbýváte, a přesto máte v okamžiku loučení pocit, že se vám - jak to říct - nepodařilo navázat spojení? Vy jste něco říkali, dotyčný či dotyčná něco říkali, ale celé to působilo jako tenisová partie, kde míčky soustavně propadávají, a člověk místo aby hrál, hru si užíval, nebo se v ní dokonce přirozeně zlepšoval, neustále se shýbá pro zakutálené míčky, a začíná znovu a znovu, aniž by se mu podařilo partii skutečně rozehrát. Ještě více skličující než toto míjení je zjištění, že jste sami, kdo si ho všiml.
Je možné, že se vám to stává s vlastní rodinou, s vlastními rodiči nebo rodičem, s vlastními sourozenci nebo sourozencem. Pokud ano, je pravděpodobné, že se vám tento problém plíživě infiltroval i do dalších vztahů: možná si s nemalou částí svých přátel nemáte ve skutečnosti co říct; možná pracujete v kolektivu, kde mají míčky ve zvyku jalově odhupkat až do vysoké trávy více méně pokaždé, kdy dojde k dialogu. Kdo se životně míjel s jedním ze svých rodičů, si občas vůbec neuvědomí, že je v jeho moci obklopit se lidmi, s nimiž bude "na jedné vlně". Takový člověk vnímá vztahy zatížené životním míjením jako nezměnitelnou danost, a nejenže si neuvědomuje, že to, nakolik bude se svým okolím souznít, záleží na něm, dokonce věří, že je na světě svým způsobem osamělý, a že s tím bohužel nelze vůbec nic dělat. Myslí si, že k navazování vztahů, k udržování komunikace patří jistá dávka sebezapření: nemluví-li druzí vašim jazykem, pak musíte vy mluvit jejich. A tak se naučíte komunikovat ve zcela jiném kódu, než jaký je pro vás přirozený, rozvíjet myšlenky, jež vás nevzrušují, a udržovat vztahy - osobní i pracovní - s lidmi, pro něž jste partnerem pouze tehdy, jste-li někým zcela jiným, než ve skutečnosti jste. Naučíte-li se tento cizí jazyk ovládat dostatečně bravurně, ti druzí si ani nevšimnou, že vám vůbec není vlastní. Dokonce možná budou mít pocit, že si s vámi dobře rozumí. Ba co víc, můžou vám dokonce blahopřát, jak nadstandardně se jim s vámi komunikuje. Vy se však jen usmějete, poděkujete, a pak už jen vidíte, jak míček chvály propadá kolem vaší rakety, a skáče si stále bezvládněji do vysoké trávy, až se úplně zastaví: herecký výkon není přesně to, za co byste chtěli v životě sklízet pozitivní ohlasy, nemluvě o tom, že vytrvalé překládání je velice vysilující, a od jistého okamžiku si člověk energetické úniky už prostě nemůže dovolit.
Zázraky všedního dne.
Kde se stala chyba?
Nenašli jste svůj kmen.
Nenašli jste ty, s nimiž se hraje tenis s lehkostí, s nimiž to jde samo, ba s nimiž je dokonce každá výměna očividným posunem, povznášejícím osvěžením, zodpovězenou otázkou. Nenašli jste tento kmen, jako někteří, ve své rodině a nenašli jste ho, jako někteří, ani čirou a nanejvýš šťastnou náhodou. A nikdo vám neřekl, že člověk - z mnoha důvodů - svůj kmen bytostně potřebuje, a měl by ho hledat tak dlouho, dokud ho nenajde. A tak žijete tak trochu jako kukačka, jen jste to vy, kdo je v životním ohrožení, že v případě prozrazení poletí bez milosti z hnízda.
Co to vlastně je, "váš kmen"? Kdo je váš kmen?
Jsou to lidé, s nimiž nemusíte mluvit cizím jazykem. Nemusíte předstírat, že jste racionální, nejste-li. Nemusíte skrývat své zájmy, aby vás od hlavy až k patě neonálepkovali jako podivína nebo excentrika. Nemusíte se dělat lepšími ani horšími, zkrátka jinými, než jste. Váš kmen s vámi sdílí vaše zájmy, hodnoty a postoje. Lidé z vašeho kmene vás intelektuálně ani výrazně nepřevyšují, ani vy nepřevyšujete výrazně je: to není intelektuální snobismus ani diskriminace, ale nezbytný předpoklad vzájemného porozumění. Je vědecky prokázáno, že lidé z výrazně odlišných pásem inteligence schopnost vzájemně si porozumět ztrácejí. Můžete mít skvělé nápady, ale pokud je předkládáte někomu, kdo není schopen je pochopit, skončíte ve stavu hluboké frustrace, jež začne požírat i vaši sebehodnotu. Každý potřebujeme přijetí a ocenění, pocit, že naše dary druhým přinášejí užitek.
Je váš kmen totožný se skupinou vašich přátel? Může být, ale spíše není. Z mých blízkých přátel - to je asi deset lidí - patří do mého kmene myslím zhruba třetina. Většina dohromady neví, čím se zabývám, a vyprávět jim to podrobněji než zcela povrchně by znamenalo je objektivně nudit. Zkrátka nás spojují jiné věci než profesní vášeň. Mezi vaším kmenem a vašimi přáteli tedy není rovnítko. Vaším kmenem jsou velmi zjednodušeně řečeno ti, kdo vás posouvají - vědomě i zcela nevědomky - vaším směrem: k plnému ovládnutí vašich darů. Nemusí nic dělat za vás - nárokovat si podporu od kohokoli je vždycky cestou do pekel - ani vás falešně chlácholit. Od svého kmene nečekejme žádné zvláštní úsilí v náš prospěch. Ten trik spočívá v tom, že se tato podpora děje zcela přirozeně. Váš kmen vidí, co ve vás je, vidí ve vašich přirozených darech hodnotu a připadá mu zcela samozřejmé, že je rozbalíte jako vánoční dárky pro všechny přítomné. Setkání jakýchkoli dvou příslušníků kmene se vždycky rovná opulentní hostině.
Jeden kmen.
Existuje-li jedno prosté kritérium, jak svůj kmen rozpoznat, je jím touha být jako oni. Může se projevovat jako obdiv i - trochu nepopulárně - jako závist. Pro závist se hned nebičujte. Závist je často jen obdivem provázeným pocitem, že my sami takoví nikdy nebudeme ani nic podobného nedokážeme. Můžete klidně u tohoto přesvědčení zůstat, máte-li dojem, že vám nějak prospívá, já ale pevně věřím tomu, že toužíme po věcech, jež získat máme. Věřím, že touha je náš spojenec a kompas. Touha ukazuje náš potenciál dříve, než ho naplníme. Já například ani v nejmenším netoužím vyprodávat stadiony jako Beyoncé, a jsem neochvějně přesvědčena, že je to tím, že pro podobnou kariéru nemám sebemenší vlohy. Zato chci věřit, že ti, na nichž můžu oči nechat, jsou mi nějak podobní, a že ačkoli vůbec nemusím dělat přesně totéž co oni ani v témže měřítku, naše dary se někde protínají.
Právě to je druhá ze dvou nejdůležitějších rolí vašeho kmene: kromě toho, že vás přinejmenším morálně podporuje a inspiruje na vaší cestě k plnému uchopení a uplatnění vašich darů, vám zrcadlí, co těmito dary ve skutečnosti je. Zrcadlí je na všech úrovních: ti lidé nejenže se zabývají podobnými věcmi, jako byste měli vy, oni mají i podobný životní styl, ba dokonce vypadají podobně jako vy. Podívejme se například na ty chlapíky z reklamy na Hornbach: myslím, že bychom si velmi snadno mohli zahrát hru, při níž bychom vymýšleli, jaké mají vlastnosti, jak se oblékají, jak tráví volný čas, jaké mají manželky, co rádi jedí, jaká mají domácí zvířata atp. Stejné je to i s vaším kmenem. Jen se nesmíte zaleknout toho, že zatím úplně jako oni nejste. Uvedu s dovolením osobní příklad, ať si nevymýšlím. Ani já jsem totiž jako příslušníci mého kmene ještě nedávno nevypadala. Vlastně ano i ne. Hned to rozvedu.
Obdivuješ je? Tak je jen nepozoruj z dálky, a jdi dělat to, co oni.
Tuto zrnkohru - samozřejmě ne pod tímto názvem - jsem začala hrát sama se sebou 13. července 2018. Tehdy jsem měla za sebou přes dvanáct let překladatelské a tlumočnické praxe a tři a půl roku práce v headhuntingu. To jen aby bylo zřejmé, jak své tehdejší profesi vzdálený kmen jsem si vybrala. Ty stránky ve svém zápisníku - stejném, jaký si možná už šest týdnů píšete i vy - jsem si nadepsala prostou větou: Komu bych se chtěla podobat? Doporučuji vyhradit si na tuto zrnkohru přinejmenším tři listy.
Komu jsem se tedy chtěla podobat?
Pokusím se pokaždé vysvětlit, o koho jde. Píšu jména v pořadí, v jakém jsem si je poznamenala.
Anne-Laure Coullomb. Umělecká tkadlena.
Mai Hua. Color designérka, bloggerka natáčející videoportréty a videoimprese, režisérka zabývající se tématikou rodu a hranicemi mužství a ženství v dnešní době.
Garance Doré. Módní fotografka, ilustrátorka, blogerka zabývající se stylem.
Géraldine Dormoy-Tungate. Módní novinářka, blogerka, spisovatelka.
Teď se budete trochu smát: Lizzy Bennet. Hlavní postava románu Jane Austen Pýcha a předsudek. Aristokratka bez vyhlídek a prostředků, zato půvabná, vtipná a charakterní.
Raf Simons. Módní návrhář, který tvořil pro značky Jil Sander, Dior, Calvin Klein a nyní Prada.
Grace Coddington. Dlouholetá módní editorka nejdříve britského, a poté amerického Vogue.
Ferdinand Leffler. Zahradní architekt a průvodce pořadem Ferdinandovy zahrady.
Linda Rybová a Kateřina Winterová. Průvodkyně pořadem Herbář.
Carine Ayélé-Durand. Moje kamarádka (jediný člověk ze seznamu, s nímž mám osobní vztah), kulturní antropoložka, hlavní kurátorka Etnografického muzea v Ženevě.
Lizzy Bennett už jste strávili, tak pojďme dál: Billy Elliott. Hlavní postava stejnojmenného filmu Stephena Daldryho, syn machistického horníka z machistického hornického kraje, který se chce stát "baleťákem".
Aurélie Dupont. V době, kdy jsem si její jméno poznamenala, primabalerína pařížské Opéra Garnier (baletního souboru francouzského "Národního divadla"), dnes umělecká ředitelka souboru.
Tak.
Když vezmu v úvahu, co dělám dnes, dává mi každé jméno na seznamu, každý "soukmenovec", hluboký smysl. Věřte mi ovšem, že než se vaše nová profese zhmotní, to, co nás dělá jedním kmenem, vůbec tak zřejmé není. Možná někteří z vás, kdo tento článek čtete, vůbec netušíte, co dělám. Tak schválně, věděli byste, jaká profese je ZA TÍM VŠÍM??? Člověk by asi nadhodil obecnější pojmy jako "něco s uměním", "blogování", "móda", možná "zahradničení". Ale "uplácejte" z toho profesi, která to bude všechno obsahovat!
Chci tím říct, že jednak je potřeba s tímto seznamem dál pracovat, a také takto definované téma vnímat jako rámcové: bude to terén, na němž se budete pohybovat. Například je zcela zřejmé, že profese překladatelky/tlumočnice ani profese headhuntera do tohoto rámce nevstupuje. A už to samo o sobě je přece nedocenitelný posun vpřed!
Pojďme ale dál.
Abyste se dobrali hranic tohoto svého herního plácku, potřebujete se u každého jména zamyslet nad tím, co přesně na tomto člověku oceňujete. Ukážu vám, co jsem si byla schopna zapsat v okamžiku, kdy jsem se touto zrnkohrou zabývala. Je to samozřejmě jiná úroveň porozumění tomu, co mě s těmito lidmi spojuje, než dnes: dnes vím, co dělám, a vím, proč se právě tito lidé ocitli na mém seznamu. Tehdy jsem to pouze TUŠILA. Přesto má toto kroužení a zmenšování kruhů kolem teritoria vašeho kmene zásadní význam: od kruhu ohraničujícího kmen už není tak daleko k vaší osobní daguerrotypii.
Tehdy jsem si zapsala toto:
Anne-Laure Coullomb: autenticita, focus, vášeň.
Mai Hua: smysl pro krásu, artikulace krásy, autenticita.
Géraldine Dormoy-Tungate: disciplína, autenticita, odvaha, focus.
Lizzy Bennet: laskavost, pokora, nepodbízivost, autenticita, charakternost, neústupnost.
Raf Simons: focus, pokora a neústupnost, autenticita.
Grace Coddington: focus, smysl pro krásu, laskavost, neústupnost.
Carine Ayélé-Durand: laskavost, focus, smysl pro rodinu, humanismus, excelentnost, odvaha, autenticita, elegance a osobitost, vytrvalost, schopnost vše transformovat v krásu, vize, celostní myšlení, lucidita.
K ostatním jsem si nenapsala nic, neptejte se mě proč.
Dnes ze svých poznámek vidím, že to, co jsem na těchto lidech viděla jako nejvíce inspirující, byl samotný fakt, že DĚLAJÍ TO, CO JE BAVÍ. To jsou ona slova autenticita, vášeň, odvaha, neústupnost, vize, lucidita. Viděla jsem kolem sebe totiž velmi málo lidí, kteří dělají to, co je baví. Ba dokonce bych se nebála tvrdit, že v mém okolí panovalo většinově přesvědčení, že normální je dělat, co mě nebaví. Můžete se tomu smát, můžete si klepat na čelo, a v tom případě si blahopřát, že vaše myšlenky neovládá podobně toxické schéma. Já si ale naopak myslím, že většina lidí uvažuje právě takto: práce je nevyhnutelně svého druhu utrpením. Druhou myšlenkou, která pro mě dnes vyvstává z těchto poznámek, je otázka ZAMĚŘENÍ POZORNOSTI. To, čemu opakovaně říkám focus. To je to Senecovo: “Tomu, kdo neví, do jakého přístavu pluje, není žádný vítr příznivý,” jež jsem citovala v předchozím "díle". Zaměření pozornosti je nezbytné, nechceme-li propadnout oprávněnému pocitu naprostého zahlcení. Víme-li, co nás zajímá a proč, vše čteme filtrem tohoto zájmu. Najednou je něco prvořadé, něco druhořadé a něco zcela nepodstatné. Z planých rešerší, jalového bloumání, pokusů na půl plynu, se stane cesta. Směřování. S tím souvisí i další pojmy: disciplína, vytrvalost, ale i excelentnost (tedy jistá forma maximalismu: prostě nedělat nic napůl). Takové úsilí totiž není schopen dlouhodobě vyvinout nikdo, kdo nemá focus. V okamžiku, kdy jsem si tyto poznámky psala, jsem jimi tedy vlastně sama sobě říkala: To, co chceš, je dělat to, co chceš, protože to budeš dělat ráda a nejlíp, jak dovedeš. Zní to trochu jako tautologie, ale lepší vyjádření mě nenapadá. Teprve ten třetí okruh pojmů konečně indikuje, CO a JAK chci vlastně dělat: uplatňovat smysl pro krásu, artikulovat krásu (činit ji viditelnou i pro ostatní), vše transformovat v krásu. A dělat to s laskavostí, pokorou (tím myslím zcela bez ohledu na měřítko), s elegancí a tak, aby se všechno, co dělám, vztahovalo k celku, abych vším, co říkám, říkala něco o člověku - abych uplatnila celostní myšlení.
Věřte mi ale, že zjistit v červenci 2018, že cítím, že mým povoláním je uplatňovat smysl pro krásu, artikulovat krásu, vše transformovat v krásu, nebylo vůbec úlevné. Zní to totiž zcela nereálně.
Ale není.
Ani vy se nesmíte nechat odradit tím, že chcete něco, co se zdá zcela nereálné. Protože nereálně to zní jen proto, že jste to ještě neudělali.
Dnes vidím, že oni lidé, kteří se ocitli na mém seznamu, jsou víc "moji", než jsem si tehdy byla vůbec schopna představit.
Umělecká tkadlena Anne-Laure Coullomb je synestetik jako já, a jako do jisté míry my všichni. Když mluví o svých tkaných výtvorech, popisuje je systematicky i jinými než hmatovými a zrakovými vjemy, stejně jako já popisuji vůně jinými než čichovými vjemy. Říká, že její tkanina "šeptá" (jako byste látku vnímali sluchem), podobně jako já můžu říct o vůni, třeba že "drhne v nose" (což je přece hmatový vjem). Jak už jsem předeslala, to děláme my všichni, my všichni takto křížíme vjemy, zejména mluvíme-li o vůních. Vůně totiž nemají žádné vlastní deskriptory. Jen to zatím nikomu nepřipadlo jako téma hodné pozornosti. Přitom celý svět povstává do netušené krásy, zaměříme-li pozornost na to, že každá zkušenost je symfonií pěti smyslů.
Když se díváte na videa, jež natočila color designérka Mai Hua, vidíte barvy jinýma očima, než jste je kdy byli schopni vnímat. A přesně toho toužím dosáhnout s každým novým textem, s každým novým workshopem: ne přimět vás koupit si nový parfém, ale zjistit, že jste obklopeni zcela netušenou krásou, která je úplně zadarmo. Mojí primární touhou není něco prodat, ale zvědomit. Objevit Monu Lisu na půdě pod cárem starého hadru.
Módní novinářka Géraldine Dormoy-Tungate hledá styl tam, kde ho nikdo nehledá. Nejvíc ze všech jejích článků se mi líbila série nazvaná "Un film bien sapé", "Dobře oháknutej film", v níž ukazovala módu ve filmu - vlastně nevědomky vysvětlovala, že styl souvisí s charakterem, i ve smyslu anglického "character", tedy filmové či románové postavy. Jsem si jistá, že i díky Géraldine dnes hledám parfémy pro filmové a románové postavy, a právě díky tomuto spojení mí čtenáři a zákazníci mohou vnímat, zda je ta či ona vůně plně vystihuje či nikoli. Vůni nevidí, neprohlédnou si ji, zato postavu ano. Vůně se stává čitelnou od okamžiku, kdy k ní přiřadíme vizuální archetyp.
A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
A co je oním tmelem, jenž nás spojuje? Co spojuje jeden kmen? Co bude pojivem toho vašeho kmene? Je jím láska k témuž. Vášeň pro totéž.
Milujeme totéž. Můj kmen žije pro krásu a každý jeho příslušník je jako vysílač, jenž o ní mluví svým vyjadřovacím prostředkem: jazykem těla, barev, tvarů, tkanin, obrazů. Jazykem vůní a slov. Jsme poslové krásy.
Budete-li svou vášeň skrývat, zůstanete sami, nepochopeni, neoceněni, nedoceněni, neužiteční. Užiteční něčím, čím sami sobě škodíte. Nikdo vás neuslyší, nikdo se o vás nedozví. Zřeknete se kolektivní síly kmene, který je jako druhá rodina. Možná první: mluví vaším jazykem, ctí stejné hodnoty, oceňuje to, čím jste byli obdařeni, čeká na to, co vytvoříte.
Projevujte se ve své přirozenosti. Bubnujte po svém. Bubnováním po svém vysíláte autentický signál, voláte svůj kmen.
Držte se svého rytmu.
Váš kmen odpoví.
P.S. Chybí-li vám souvislosti a ptáte-li se sami sebe, proč místo o vůních najednou píšu o cestě člověka k tomu "svému" povolání, můžete nahlédnout sem, sem a sem. Máte-li chuť se k tématu vyjádřit, zveme Vás s Vojtou Frančem do facebookové skupiny Granum paradisi.
P.S.P.S. Ačkoli je to k nevíře, tento článek není sponzorován společností Hornbach.