a také o jedné praktické pomůcce o čtyřech polích
___
Co jsou Zrnkohry a Granum paradisi už možná víte, a nevíte-li, můžete nahlédnout sem a sem. Jste-li netrpěliví, pak jen stručně vysvětlím, že Granum paradisi je facebookovou platformou pro ty, kdo hledají to "své" povolání, jež by přirozeně vyrůstalo z jejich přirozených darů, z jejich semínka, onoho zrnka, jež nám bylo vloženo do kolébky jako pozdrav z ráje. Jako šance ráj si znovu vytvořit, znovu se tam vrátit. A Zrnkohry jsou zase hravé nástroje, jak k takovému povolání dospět, jak zrnko nahmatat a začít se o něj hezky starat, aby dobře prospívalo. Tak. A teď už k první Zrnkohře.
Žijeme v době, kdy je na všechno třeba mít metodu a plán. Odbornost, odborný postup. Stačí si udělat malý týdenní experiment, sledovat titulky, jež člověku nabíhají na domovské stránce na počítači, a po několika dnech už máte tučný seznámek: jíte špatně, spíte špatně, dýcháte špatně, sedíte špatně, špatně komunikujete s partnerem. Děláte to prostě špatně. I věci, o nichž jste se domnívali, že jsou zcela přirozené, automatické. Obvykle dostanete úsporný manuál k tomu, jak svou chybu identifikovat, s odkazem na knihu, kde se dozvíte víc a která už není zadarmo, a také s kontaktem na odborníka, který vás "opraví". Jsme svobodnou kulturou závislosti, kde je člověku neustále vštěpováno, že je nedostatečný a sám si neporadí. Jsme kulturou infantilizace a závislosti na vedení. Vždycky je to ten druhý, kdo ví líp, co je pro mě dobré.
Řekla bych, že pokud něco dnešní člověk potřebuje, je to znovunalezení důvěry v sebe sama. Potřebuje se stát tím, kdo o sobě rozhoduje, tím, kdo věří, že to zvládne, ne proto, že se nikdy nebude mýlit, ale proto, že právě díky chybám získá skutečnou autonomii.
Člověk může být těžko svým vlastním pánem, neví-li, co chce, netuší-li, co ho baví, nemá-li představu, kam by chtěl směřovat. Chtění je naše GPS-ka.
Jak řekl Seneca: “Tomu, kdo neví, do jakého přístavu pluje, není žádný vítr příznivý.”
Nepřidám se ke všem těm odborníkům, kteří vědí lépe než vy, jak sedět, jak jíst, jak spát, a jejichž metody stojí podprahově na vzbuzování pocitů nedostatečnosti. Jsou to paláce stojící na základech studu. Protože jsem sama nevěděla a úplně se ztratila na moři bloudění a pochybností, a cítila za to obrovskou vinu a stud, vím, že první věc, která je naprosto nezbytná k přivolání příznivých větrů, je právě neutralizace viny a studu. Bohužel je to taky věc nejtěžší, a kdyby člověk čekal, až se vina a stud rozplynou ze dne na den působením nějakého spásného zaklínadla, jeho bárka by se stále houpala na jalových vlnkách naprostého bezvětří. Myslím, že hodně pomůže už to, když se člověk naučí vinu a stud rozpoznávat. Pro začátek bych, co se týče viny a studu, doporučila jen pojmenovat je a říct si: “Darebáci, přišli jste mě zdržovat, ale já vám na to neskočím.” Ze začátku to jde ztěžka, ale postupem času se začne dařit čím dál víc. Vina a stud se stanou zlobivými štěňaty, co se jednomu pletou pod nohy při vynášení koše a tahají vás ostrými zoubky za nohavice. Občas zvlčí a nebezpečně vyrostou, ale to patří k věci. Nesnažme se dosáhnout bytí, kde jde všechno jako v reklamě na žervé. Takové bytí neexistuje.
Vraťme se tedy ke chtění. K touze. Jakmile už je touha na světě, bárka ví, kam plout. Lidé ale často nevědí, co by je doopravdy těšilo. A tím navrhuji začít.
Co by mě těšilo, bavilo, jsem přesně nevěděla ani já. Co vlastně znamená, “že mě něco baví”? Je to směs radosti, uspokojení a naplnění.
Je to pocit.
Jakkoli to zní jako čiré šílenství, co v životě hledáme, je pocit. Chceme být spokojeni. Pro každého je ale spokojenost něco jiného. Jiný koktejl dílčích pocitů.
Myslím, že podceňování pocitu nebo pocitů, k nimž chce člověk dospět, jimiž chce žít, stojí za většinou vyhoření. Vyhoření je výsledkem příliš dlouhého snažení na nesprávných místech. Člověk sice čehosi dosahuje - výdělků, ocenění, povýšení -, ale něco těmito úspěchy není živeno. Někdy také žádných úspěchů nedosahuje, a myslí si, že necítí spokojenost právě proto, že tyto úspěchy nepřicházejí. Co ve skutečnosti nepřichází, je ovšem pocit. Vaše verze spokojenosti.
Vaše verze spokojenosti může být drasticky odlišná od toho, co štěstím nazývá současná společnost. Už samo slovo štěstí je možná nezdravě ambiciózní. Zůstala bych u obyčejnější, ale mnohem reálnější spokojenosti. Jak už jsem řekla, ta se může od "oficiální" verze dramaticky lišit. Může jí být chaloupka v horách místo vily na Ořechovce, může jí být samotářské obdělávání lesa místo šéfování korporátu, může jí být kolojízda místo cestování elegantním BMW.
“Přemýšlejte o tom, jak se chcete cítit, spíš než čeho chcete dosáhnout.”
Nevím bohužel, kdo je autorem tohoto osvíceného výroku. Našla jsem jej bez uvedení autora na instagramu šperkařské značky Anandasoul. V mém zápisníku je nadepsán datem 20. června 2018. To jsem ještě neměla v rukou nic, nevěděla nic, netušila, co budu dělat. V srpnu 2019 už byl můj projekt, Synestesis, připraven ke spuštění a v září 2019 se konal první synestetický workshop o parfémech.
Je to dlouhé? Je to krátké?
Je to možné.
Jak ale na lov na motýly? Přesně tak totiž vypadá cesta ke smysluplné sbírce pocitů. Lovíte je tak trochu jako hejno polétavých křídel.
V mém zápisníku je "cesta k pocitům" nadepsaná datem 27. června 2018 a větou: “Jak se chci vlastně v životě cítit?” Udělala jsem jí místo na jedné straně A5, ale bylo to málo. Vyhraďte jí - chcete-li - stránky čtyři. Mně stačily tři, ale kdo ví.
Co si na ni psát?
Myslím, že si najdete svou vlastní cestu, svůj styl. Jsem hluboce přesvědčena, že nejlepší je nenásledovat v tomto ohledu žádné vzory, neopisovat - člověk by mohl být v pokušení říct si: “Tohle bych chtěl v životě cítit taky.” A může to chtít. Ovšem třeba až na osmadvacáté příčce důležitosti. Důvěřujte své intuici. Vaše duše ví.
Přesto bych ještě nabídla jednu myšlenku.
Co je to vlastně pocit?
Použila bych na tomto místě The Model Brooke Castillo. Co je The Model? Kdo je Brooke Castillo? Začnu Brooke. Brooke je americká life koučka a autorka podcastu The Life Coach School. Mohli bychom na tomto místě diskutovat o tom, jaké jsou světlé a temné stránky této profese, nakolik je zatížena mýty výkonnosti a produktivity a ideou úspěchu, který vypadá jako kariéra korporátního šéfa žijícího ve vile na Ořechovce a jezdícího elegantním BMW. Na všem se najde dobré i špatné. Co je na Brooke Castillo skvělé, je to, nakolik je schopna integrovat různé postupy a světy vůbec, například jistou technokratičnost korporátních metod s esoterismem Esther Hicks.
A co je The Model? Model vychází z kauzality, s níž můžete, ale nemusíte souhlasit, ale mně zcela zásadně pomohla. Stojí na principu kauzálního řetězce, na jehož začátku je myšlenka - něco si o sobě myslíme, něco sami sobě říkáme ve vnitřní samomluvě, ale klidně i nahlas - a na konci výsledek - to, čeho dosahujeme, ať už nás to těší nebo netěší. Ano, výsledky našeho počínání jsou v základu dílem myšlenky. Řetězec má ovšem prvky čtyři. Myšlenka dává vzniknout pocitu: máte z ní nějaký pocit, něco vás zaplaví a možná zcela ovládne na emoční úrovni. Pocit vás vede k činnosti: pod vlivem pocitu něco uděláte, nebo neuděláte nic, zůstanete paralyzováni. A činnost přinese určitý výsledek.
Uvedu příklad.
Připomínám, že hledáme pocity, svůj emoční přístav. To, jak se chceme v životě cítit.
Schéma nabízím proto, že na svém vlastním seznamu pocitů mám - jak vidím s odstupem - nikoli jen pocity - těch na něm mám vlastně docela málo -, ale také myšlenky, činnosti a výsledky.
Uvedu několik příkladů, jež doslovně cituji v podobě, v jaké jsem si je poznamenala - někdy je to komické, ale takový je život, nelakujme ho na růžovo. Chcete-li, můžete se trénovat a pokusit se správně zařadit moje položky, dřív než ukážu, kam dle mého názoru patří.
radost z toho, co dělám
pozitivní, přátelské interakce
“Touché!” - Tady jen vysvětlím, že jde o francouzský termín z šermu, doslova: “Zásah!”. Toucher zároveň znamená někoho se dotknout, i v přeneseném smyslu slova. V přeneseném smyslu slova má ale výraz oproti českému “někoho se dotknout” spíš význam “dojmout”.
odbornost
Doporučuji vám psát si tuto tabulku na počítači. Člověku totiž chvilku trvá, než uchopí tu správnou formulaci, a v tomto případě se opravdu vyplatí být přesný. Je to postupné zpřesňování kruhu, jenž není ničím jiným než obrysem vašeho zrnka. Začnete ze šíře a budete stále výstižnější a konkrétnější. Také postupem času uvidíte, že dospíváte stále k týmž pocitům. Sama jsem zůstala u prostého výčtu tužeb (někdy ve formě pocitu, jindy myšlenky, činnosti nebo výsledku). I to už stačí. Tabulku mě napadlo vytvořit teprve teď (Model jsem používala jinak a v jiném kontextu, ale o tom až jindy). Odhaduji ovšem, že člověk zakotví zhruba v pěti pocitech. Projela jsem narychlo svůj třístránkový seznam, protáhla jeho položky Modelem a dospěla k této podobě svého přístavu pocitů:
klid / soustředěnost / všímavost
radost / uspokojení
přináležení / pozitivní vliv
zdraví / přirozenost / autenticita / integrita
svoboda / flexibilní řád
zájem / zvídavost / objevování
Záměrně už tyto pocity sdružuji podle jejich významové blízkosti.
Mějte prosím na mysli, že nejde o matematiku. Je klid pocitem nebo výsledkem? Ve výsledku je to jedno. Důležité je, že začnete doopravdy přemýšlet o svých pocitech. Jednou se k nim dostanete přes vnitřní zvolání: “Heuréka!”, tedy přes myšlenku, která říká, že nejspíš rádi přicházíte věcem na kloub. Jindy přes uklizený byt, tedy výsledek svého konání. Zjistíte tak, v čem je vám dobře. Co chcete zažívat na denním pořádku. Zjistíte, co chcete, i co nechcete. Je-li vaším “přístavním” pocitem zdraví, pozitivní vliv a integrita, prostě nepůjdete pracovat do firmy, jež vyrábí laciné cukrovinky. Ale klidně budete propagovat kvalitní čokoládu, obzvlášť ctíte-li navíc i pocit flexibilního řádu - čokoláda určitě není základní potravinou, ale ta kvalitní je v malé míře v pořádku.
Že dospějete ke svým "přístavním" pocitům, k pocitům, jež chcete zažívat při své práci, neznamená, že jiné, třebas i negativní, nepřijdou. Samozřejmě přijdou. Ovšem vědomí těch, jež vám prospívají, bude vaším kompasem. Pomůže vám při každém dalším rozhodování. Bude postupně vylaďovat váš kurz. Budete takové pocity soustavně vyhledávat, a tak vlastně pozvolna žít to, co chcete, aniž byste museli přemýšlet o tom, jakou činností toho dosáhnete. Je v ní váš pocit? Pak ji dělejte. Není v ní? Pak ji nedělejte. Touto cestou si ráj budete tvořit už po cestě, ne čekat, až se k němu promučíte. To dobré tak bude ve vašem snažení už od počátku a pomalu toho bude přibývat.
Uvidíte, že až nahmatáte ten správný pocit, zvedne se vítr. Možná hned nezaduje uragán, ale s dobře vyladěnými pocity získáte cit i pro drobné poryvy. A přesně to potřebujete.
A pak už bude jen na vás, jak obratně nastavíte plachty.
P.S. Pokud čtete tento článek na blogu Synestesis a toužíte o tématu dál diskutovat, připojte se prosím přímo k facebookové skupině Granum paradisi. Nejlépe bude soustředit vaše potřeby a zkušenosti na jednom místě. Tak přinesou, jak doufám, maximální užitek všem zúčastněným. Moc vám děkuji!